Rádio Vaticana

Proč slavit Vánoce?

23.12.2007

V Adventu mi napsala jedna studentka, která si v životě prošla svým: ?Mám pocit, že mi chybí odvaha žít, odvaha vrhnout se do situací - požádat někoho o něco. Někdy se zdá, že oč větší bylo dřív porozumění a pochopení, o to větší je teď samota a nepochopení. Vlastně není moc lidí, se kterými bych mohla sdílet to, co mě napadne třeba při meditacích Písma. Na jednu stranu si celý svůj život zvykám na tuto samotu, ale touha sdílet se je někdy opravdu velká. A málokdo má čas?. Jak to dobré děvče bude slavit Vánoce?, pomyslel jsem si, když jsem dočetl její řádky, a rozjímal nad tklivým veršem, kterým zakončila: Jsme žebráci a málo chceme, a až nám někdo Slovo podá, tak samozřejmé jako voda, do teplých krajů odejdeme /J. Skácel/. Co odpovědět?

Samota je vždycky zlá. Ale na Vánoce je nesnesitelná! K Vánocům prostě patří, že jsou lidé pohromadě. Cítíme to tak silně, že jsme ochotni si navzájem dokonce i odpustit, a přizvat ke štědrovečernímu stolu i znesvářené členy rodiny. Zejména matky jsou neskonale vynalézavé, jak alespoň na Vánoce stmelit rodinu. Italové na to mají rýmovačku: ?Natale con i tuoi ? Pasqua con chi vuoi! (čti: natále kon i tuoj ? Páskua kon ki vuoj)?, to znamená: Vánoce s těmi svými ? Velikonoce klidně s druhými.

Čím to je, že na Vánoce to lidi tak nezadržitelně táhne k sobě? Možná by stálo za to zmáčknout klávesnici na počítači: vychrlil by nám spoustu sociologicko-psychologických pokusů to vysvětlit. Možná tolik, že pustili-li bychom se na Štědrý večer do čtení, skončili bychom tak na Tři krále - a svátky by byly fuč. Ne, raději ten computerový knoflík nemačkat ? alespoň ne na Vánoce!

Internet nepodává jen holé informace, ale vytváří virtuální svět. Je sto ukázat mi zasněženou cestu lesem a vzbudit ve mne iluzi, že si po ní v mrazu vyšlapuji až mi sníh skřípe pod botami. Ve skutečnosti tam ale žádná taková cesta není a já nikam nejdu, jen sedím v pantoflích u obrazovky a tloustnu. Vánoce by se na první pohled mohly zdát samy o sobě takovým virtuálním, umělým světem, který nám alespoň jednou za rok má dát iluzi světa v míru a harmonii. Koneckonců to, co se dnes nazývá Vánocemi, není o moc víc než nabídka utéct na pár dní ze skutečnosti, která nás ale o to rychleji po svátcích zas ?doběhne?. Je-li to tak, má vůbec cenu Vánoce slavit? Nestačil by Silvestr a Nový rok?

Pro odpověď nemusíme jít ?brouzdat? po internetu. Stačí nastavit ucho hlasu vlastního srdce, které nám v momentech klidu šeptá, že každý z nás je velké tajemství. A Bible tomu hlasu odpovídá, že to tajemství se zjevuje na Vánoce, kdy v betlémském Dítěti se nebe spojilo se zemí: ?Když hluboké ticho vše objímalo a noc ve svém běhu došla do polovice, tvé všemocné slovo, Pane, přišlo z nebe, z královského trůnu.? (Kniha Moudrosti 18,14-15)

Historicky se tak stalo dávno, před dvěma tisíci lety, ale snad každého člověka se to o Vánocích dotýká i dnes. Neboť Vánoce jsou onou posvátnou nocí, kdy zazáří světlo toho nejkrásnějšího a nejčistšího, co je v nás (což se třeba na Silvestra zrovna říci nedá...). Na Štědrý večer se člověka zmocní jistota, že i ta nejčernější duše má kdesi místo bílé jako sníh, a že i sebeotrlejší chlap je v hluboké jeskyni vlastního nitra bezelstné dítě.

Ne, to není iluze, to není virtuální computerový svět, ale pravda! Tak živá a tak silná, že když zazáří tak člověk ztichne a zatouží se o ten objev podělit. S tím, od koho může očekávat, že mu pomůže ten čistě bílý sníh, který v sobě zahlédl, najít, že mu bude hvězdou na cestě k onomu v něm spícímu Dítěti. Pak i on si dodá kuráž poklonit se a přinese Mu zlato, kadidlo a myrhu ? dary, jež se nosí králi, i když to jsou ?jenom? svíčky, okrasy a vůně františku. A snad se v tom údivu zrodí i rozhodnutí, nechat toho Krále z jesliček pod stromečkem v sobě opravdu kralovat.

To jsou skutečné Vánoce! A ty nepotrvají jen těch pár dní ?svátků? ale vydají na celý rok. I kdyby pak cesta novým rokem byla pak už jen ?prach a štěrk a udusaná hlína? (Karel Kryl), nemůže se nám nic stát. Neboť kdo se vrací z Betléma, nejde sám: Nese si Boha v srdci.

Richard Čemus