Rádio Vaticana

Dějiny

30.11.2007

Homilie k 1. neděli adventní

Kdo je mocnější než Pán Bůh? Tuto otázku dávali studenti jedné teologické fakulty. Odpověď zněla: ?Náš profesor historie. Pán Bůh sice může udělat všechno, co chce, ale nemůže způsobit, aby nikdy nebylo to, co už jednou bylo. Ale náš profesor historie to dokáže. ?Byl totiž velmi kritický v otázce historických pramenů a často opakovával: ?Bůhví jestli to tak skutečně bylo, jak se to dnes učí.?Když s ním někteří chtěli diskutovat, končíval jiným závěrem: ?Však na tom ostatně tuze nezáleží!? Ale tímto svým historickým skepticismem probudil u studentů i pochybnosti náboženské. Vždyť Bible obsahuje z velké části spisy historické a máme věřit, že je to neomylné Boží slovo. Jak tedy máme posuzovat to, co tam čteme? Pomáhali si někteří jízliví zase žertem. Dá se těžko věřit, že žil Metuzalém doopravdy 969 let? Nezapomeňte, že tenkrát ještě nebyli lékaři, aby lidem pomohli odejít z života rychleji!

Ale otázka je daleko vážnější, než aby se dala odbýt žertováním. Biblická věda musí k biblické historii zaujmout velmi vážné stanovisko. Je známo, že staří řečtí filosofové došli k pojmu jediného Boha pozorováním podivuhodné zákonitosti v přírodě. Dnes jejich argumentování tlumočíme populárně: tak obrovské a tak dokonalé hodiny světa předpokládají dokonalého hodináře, nemohly se vyrobit samy. Židé Starého zákona uvažovali trochu jinak. Tuze vytříbený smysl pro přírodu neměli, ale pozorovali dějiny svého národa. Je tu mnoho podivuhodných událostí, vypadají náhodně, ale když se nad nimi zamyslíme, musím dojít k závěru, že všecky události tvoří celek, že národ někdo neomylně vede a to je Bůh Izraele. Proto se snažili ty události podrobně zaznamenávat a vznikla postupně Bible starozákonní.

Ale pro nás se dnes spontánně klade otázka: Byla to opravdu všechno tak, jak je to zaznamenáno? Neujde nám, že byli pisatelé neobyčejně pozorní a na svou dobu neobyčejně vyspělí. Ale nemůžeme od nich žádat víc než byli schopni. Kromě toho psali způsobem v tom čase obvyklým, který není totožný s naším. K tomu se musí přihlížet, např. když se udává počet vojáků v bitvě apod. Horší je to ovšem s událostmi, které spisovatelé sami nezažili, ale poznali je jenom z vypravování jiných. Konkrétně se dnešní čtenář Bible např. ptá: Jak se mám dívat na fantastickou zprávu o potopě?

Velkých záplav na zemi bylo už mnoho a dodnes jsme byli svědky větších nebo menších neštěstí toho druhu. Na jednu takovou velkou katastrofu máme tedy zachovanou paměť i v Bibli. Ten, kdo ji tam popsal, ji nezažil osobně, ale převzal zprávu ze starých podání, uchovaných i u jiných národů. Uvádí se zvláště starý epos o Gilgamešovi. Čím se vypravování Bible liší od jiných tradicí? Především celkovým pojetím, postojem k faktu. V pohanských tradicích se udaná tragedie vysvětluje závistí bohů, kteří nelibě nesli, že se lidem vedlo dobře. Biblický pisatel je naopak dobrý teolog. Podává zprávu v tom smyslu, jak později vysvětloval všechna neštěstí na zemi křesťanští církevní Otcové. Nemůžeme předpokládat, že by byla nějaká chyba v díle Stvořitele. Jsou-li na zemi záplavy, zemětřesení a jiné katastrofy, jejich jediná opravdová příčina ? píše sv. Bazil ? může být hřích lidí: odpírají poslušnost Bohu a to má za následek, že příroda, stvořená ke službě člověka, odpírá poslušnost jemu. Právě tak uvažuje pisatel Bible a v tom smyslu opravuje to, co přijal ze starých bájí. Mluví o všeobecné morální zkaženosti slovy, které v nejednom připomínají dnešní svět.

Ale katastrofy záplav nejsou tak totální, jak se na první pohled jeví. Někteří lidé se zachrání. Normálně se to vysvětluje náhodou nebo dovedností toho, kdo dokázal uniknout svou předvídavostí. Biblický spisovatel se na to dívá zase nadpřirozeně. Stává se, že se v jistých dobách hříchy lidí tak rozmnoží, že se dá, jakoby celá země propadla zkáze. Ale Bůh vidí, že jsou i v nejhorších dobách někteří spravedliví a Bůh je chce mimořádně zachránit. Ty v Bibli reprezentuje Noe se svou archou spásy. Výslovně se pak ukazuje, že je skrze něho zachrání nové lidské pokolení. Ve formě dogmatického principu bychom řekli: Fakt, že lidstvo doposud stále existuje, je zásluhou dobrých lidí. I když je jich málo, jsou prvkem schopným života uprostřed ostatních, kteří nenávratně odumírají. Skrze lidi schopné žít podle přirozeného a Božího zákona se zachrání i život v přírodě. To se v Bibli ukazuje vypravováním o uchování všech živočichů v Noémově arše, které se ovšem nedá vzít doslova, ale jenom jako ilustrace náboženské pravdy.

Ale nyní, po tom všem, co jsme řekli, se ptáme, jaké z toho odvodíme konkrétní naučení pro nás samy, kteří bereme do rukou Bibli jako návod pro dnešní život. Dalo by se snad nejlépe vyjádřit takto. I my se dnes dozvídáme zprávy o nešťastných událostech ve světě, o válkách na východě, v Africe a kdekoli jinde. Televize a novinové zprávy nás chtějí o tom podrobně informovat a také vysvětlují příčinu tím, že jedni dávají vinu druhým, jedni bohové dnešní společnosti nesnášejí druhé. Na čí stranu se máme postavit? Často opravdu nevíme, protože i fakty se ve zprávách zkomolí tak, nemůžeme autentičnost kontrolovat. Ale vždycky můžeme a máme zaujmout postoj biblického komentátora zpráv, postavit se na stranu hlediska Božího: první nejhlubší příčinou všech neštěstí je hřích lidí? Dělejme pokání, dělejme to, co máme, a můžeme udělat dobro i tam, kde se zdá, že jsme bezmocní. Takový je cíl dějinných vypravování biblických a v tomto duchovním smyslu je Písmo neomylné. Je nám dáno proto, abychom i my, kteří jsme zasypáni tolika mylnými a nejistými situacemi a zprávami, mohli budovat na neomylných základech pravého života, který směřuje k poslední definitivní události, k slavnému příchodu našeho Pána Ježíše Krista.

Tomáš Špidlík