Rádio Vaticana

Sv. Efrém Syrský

28.11.2007

Benedikt XVI. na gen.audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
Podle všeobecně dnes rozšířeného mínění je prý křesťanství evropským náboženstvím, které později rozšířilo kulturu tohoto kontinentu do jiných zemí. Skutečnost je však mnohem složitější, poněvadž kořen křesťanského náboženství je v Jeruzalémě, ve Starém zákoně a v semitském světě. Křesťanství neustále čerpá z tohoto kořene Starého zákona. Jeho rozšíření směřovalo v prvních stoletích jak na západ, do řecko-latinského světa, kde pak inspirovalo evropskou kulturu, tak na východ, až do Persie a do Indie, kde v semitských jazycích přispělo k vytvoření specifické kultury s jejími vlastními výrazy a identitou. Abychom spatřili tuto kulturní mnohotvárnost počínající jediné křesťanské víry, mluvil jsem minulou středu o představiteli tohoto odlišného křesťanství, perském mudrci AfraatovI, který je u nás takřka neznámý. V téže linii bych dnes rád mluvil o svatém Efrémovi Syrském, který se narodil v křesťanské rodině roku 306 v Nisibisu. Je nejvýznamnějším představitelem křesťanství syrského jazyka a povedlo se mu jedinečným způsobem spojit povolání teologa a básníka. Vyrostl a formoval se u Jakuba, biskupa Nisibisu (303-338), a spolu s ním v tomto svém městě založil teologickou školu. Byl vysvěcen na jáhna a intenzivně žil životem místní křesťanské komunity až do roku 363, kdy Nisibis padl do rukou Peršanů. Efrém pak emigroval do Edessy, kde pokračoval ve své činnosti kazatele. Zemřel v tomto městě roku 373 jako oběť nákazy při ošetřování nemocných morem. Neví se s určitostí, zda byl mnichem, ale v každém případě je jisté, že zůstal po celý život jáhnem, přijal celibát a chudobu. Takto se ve specifice svého kulturního výrazu jeví společná a základní křesťanská identita: víra, naděje ? naděje, která umožňuje žít v tomto světě v chudobě a cudnosti a přitom skládá všechno své očekávání v Pána - a nakonec láska, až k sebedarování v péči o nemocné morem.

Svatý Efrém nám zanechal velké teologické dědictví: jeho rozsáhlé dílo lze rozdělit do čtyř kategorií: spisy psané jako řádná próza (polemické traktáty anebo biblické komentáře); díla poetické prózy; homilie ve verších a nakonec hymny, které představují určitě tu nejrozsáhlejší část Efrémova díla. Je to autor bohatý a zajímavý z mnoha hledisek, ale zejména z hlediska teologického. Specifikem jeho díla je to, že se v něm snoubí teologie a poezie. Chceme-li se přiblížit k jeho nauce, musíme hned od začátku na mít na zřeteli právě to, že se přistupuje k teologii poetickou formou. Poezie mu prostřednictvím paradoxů a obrazů dovoluje prohloubit teologickou reflexi. Jeho teologie se zároveň stává liturgií a hudbou. Byl totiž i velkým skladatelem a hudebníkem. Teologie, reflexe o víře, poezie, zpěv, chvály Boží jdou vedle sebe. Právě v liturgické povaze teologie svatého Efréma vychází jasně najevo božská pravda. Ve svém bádání o Bohu, ve své teologické práci postupuje cestou paradoxu a symbolu. Široce upřednostňuje protikladné obrazy, které mu slouží ke zdůraznění tajemství Boha.

Nemohu z něj nyní prezentovat mnoho také proto, že poezie je stěží přeložitelná, ale pro určitou představu jeho teologie bych rád citoval alespoň část z jeho hymnů. Nejprve vám s ohledem na blížící se Advent nabídnu některé nádherné obrazy, vzaté z jeho hymnu O Narození Krista. Efrém před Nejsvětější Pannou inspirovaně vyjadřuje svůj obdiv:

?Pán k ní přišel, aby se stal sluhou.
Slovo k ní přišlo, aby v jejím lůně mlčelo.
Blesk vstoupil do ní, aby nevyvolal hřmění.
Pastýř k ní přišel, a hle, narodil se Beránek, jenž tlumeně pláče.
Mariino lůno totiž obrátilo role:
Ten, který stvořil všechny věci, vstoupil do něj chudý.
Nejvyšší přišel k ní (Marii), ale vešel s pokorou.
Záře vešla do ní, ale v šatech skromných.
Ten, který štědře rozdává, poznal hlad.
Ten, který napájí, zakusil žízeň.
Nahý a svlečený z ní vyšel ten, který odívá všechny věci krásou.?
(Hymnus De Nativitate 11,6-8).

Pro vyjádření Kristova tajemství využívá Efrém obrovskou různost témat, výrazů a obrazů. V jednom ze svých hymnů působivě spojuje postavy Adama (v ráji) a Krista (v Eucharistii):

?Zavřena mečem cherubína, zavřena byla cesta ke stromu života.
Pán toho stromu však národům dal se obětí eucharistie za pokrm.
Stromy Edenu za pokrm byly dány prvnímu Adamovi.
Pro nás, zahradník Zahrady osobně stal se jídlem našich duší.
Spolu s Adamem, který jej opustil, všichni jsme z ráje odešli.
Nyní, kdy meč je odňat kopím, dole na kříži, můžeme se vrátit.?
(Hymnus 49,9-11).

Když Efrém mluví o Eucharistii používá dvou obrazů: doutnající nebo žhavé uhlí a perlu. Žhavý uhlík je vzat z proroka Izaiáše (srov. 6,6). Je to obraz serafína, který bere žhavý uhlík, aby jej přiložil na rty proroka a očistil je; křesťan se pak dotýká Uhlíku, kterým je Kristus sám, a požívá ho:

?V tvém chlebu skrývá se Duch, který nemůže být pozřen;
v tvém vínu je oheň, který nelze pít.
Duch v tvém chlebu, oheň v tvém vínu, hle, div našimi ústy přijatý.
Serafín nemohl do svých prstů vzít uhlík, který se dotknul jen úst Izaiášových;
Ani prsty jej nevzaly, ani ústa nespolkla, ale obojí nechal nás učinit Pán.
Oheň sestoupil s hněvem, aby zničil hříšníky,
avšak oheň milosti sestoupil na chléb a tam zůstává.
Namísto ohně, který člověka ničí,
požili jsme oheň v chlebu a byli oživeni.
? (Hymnus De fide 10,8-10).

A ještě poslední příklad hymnu svatého Efréma, kde mluví o perle jakožto symbolu bohatství a krásy víry:

?Položte, bratři, perlu na mou dlaň,
abych ji mohl prozkoumat.
Jal jsem se ji pozorovat z jedné i druhé strany,
avšak z obou měla vzhled jediný.
Takové je hledání Syna, nezbadatelného,
neboť je světlo samo.
V jeho záři, uviděl jsem Jas, který nestane se matným;
svou ryzostí, coby velký symbol těla našeho Pána je čistým.
V jeho nedílnosti, viděl jsem pravdu, jež nerozdělitelná je.?
(Hymnus O Perle 1,2-3).

Postava Efréma, přestože je tak vzdálená a patří do jiné kultury, je nám blízká, a dosud je plně aktuální v životě mnoha různých křesťanských církvích. Objevujeme v něm především teologa, který, vycházeje z Písma svatého, poeticky reflektuje o tajemství vykoupení člověka, uskutečněného Kristem, vtěleným Božím Slovem. Jeho teologická reflexe je vyjádřena v obrazech a symbolech vzatých z přírody, z každodenního života a z Bible. Poezii a hymnům pro liturgii dává Efrém didaktickou a katechetickou povahu; jde o hymny teologické a zároveň vhodné k liturgické recitaci nebo zpěvu. Efrém si těmito zpěvy pomáhá k tomu, aby během liturgických slavností šířil učení Církve. Ve své době se ukázaly jako vysoce účinný katechetický nástroj křesťanského společenství. Právě zpěvem, slavením a chválou Boží nahlížíme nejen krásu, ale také pravdu víry a setkáváme s pravdou v Osobě Krista.

Důležitá je reflexe Efréma na téma Boha Stvořitele: ve stvoření není nic izolovaného, a svět je vedle Písma Boží Biblí. Člověk, který používá svou svobodu špatně, převrací řád kosmu. Důležitá je pro Efréma také role ženy. Způsob, jakým o ní mluví, je vždy oduševňován citlivostí a úctou: Ježíšův příbytek v Mariině lůně značně povznesl důstojnost ženy. Jako není Vykoupení bez Ježíše, tak ? podle Efréma - není ani Vtělení bez Marie. Božské a lidské dimenze tajemství našeho vykoupení se tedy nacházejí již v Efrémových textech. Poeticky a zásadně biblickými obrazy tak předjímá teologické pozadí a do určité míry i samotný jazyk velkých kristologických definic koncilů V. století.
Efrém, kterého křesťanská tradice poctila titulem ?harfa Boží?, zůstal po celý život jáhnem své Církve. Byla to rozhodná a příznačná volba: byl jáhnem, tedy služebníkem, jak v liturgické službě, tak také ? a ještě radikálněji, v lásce ke Kristu, kterého nesrovnatelným způsobem opěvoval, jakož nakonec i v lásce k bratřím, které uváděl s nevšedním mistrovstvím do poznání božského Zjevení.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV