20.11.2007 

Kapitola osmá: Politická komunita, první část

Izraelský lid v počáteční fázi svých dějin neměl krále jako ostatní národy, protože uznával panování Hospodinovo. Královskou moc, která byla později ustanovena, je možno vnímat jako dar Boha, jenž přichází na pomoc svému lidu (srov. 1 Sam 9,16).

Ježíš odmítá utlačovatelskou a despotickou moc těch, kdo vládnou nad národy (srov. Mk 10,42), a jejich požadavek, aby byli nazýváni dobrodinci (srov. Lk 22,25), nikdy však přímo nepopírá autority své doby. V polemice ohledně placení daní císaři (srov. Mk 12,13-17; Mt 22,15-22; Lk 20,20-26) Ježíš tvrdí, že je třeba dávat Bohu to, co mu patří, čímž nepřímo zavrhuje jakýkoli pokus o divinizaci a absolutizaci časné moci. Jedině Bůh může od člověka požadovat všechno.

Podřizování se nikoli v pasivním smyslu, nýbrž z důvodů svědomí (srov. Řím 13,5), právoplatné vládě odpovídá Bohem ustanovenému řádu. Modlitba za vladaře, jak ji doporučuje svatý Pavel v dobách pronásledování, obsahuje výslovně to, co by měla politická autorita zajišťovat: pokojný a klidný život, který je možno vést ve zbožnosti a se ctí (srov. 1 Tim 2,1-2).

Základem i cílem politického soužití je lidská osoba. Lidská osoba je vybavena rozumností, a proto je odpovědná za svá rozhodnutí a schopná uskutečňovat záměry, které dávají smysl jejímu životu, a to jak na individuální, tak na společenské rovině. Otevřenost vůči transcendenci i vůči druhým je rysem, který lidskou osobu charakterizuje, protože jedině ve vztahu k transcendenci a k ostatním dosahuje lidská osoba své plné a kompletní seberealizace. V moderní epoše jsou základem společného dobra především práva a povinnosti lidské osoby.

Politická komunita uskutečňuje společné dobro, když pracuje na utváření takového společenského prostředí, v němž se občanům nabízí možnost reálného uplatňování lidských práv a také důsledné naplňování s tím spjatých povinností.
Určitá komunita je pevně zakotvena, když se zaměřuje na integrální rozvoj osoby a společného dobra. V takovém případě je právo definováno, respektováno a prožíváno také jako solidarita a pozornost vůči bližnímu. Spravedlnost vyžaduje, aby se každý mohl těšit ze svých statků i svých práv, a proto ji lze považovat za minimum lásky.

Církev se setkala s různými pojetími autority a vždy se snažila bránit a předkládat model založený na společenské přirozenosti osob: ?Bůh stvořil lidi jako bytosti od přirozenosti společenské, a protože žádná pospolitost ?nemůže existovat, aniž by v ní někdo stál v čele a všechny vedl k horlivému úsilí o společné dobro, je k občanskému soužití naprosto nezbytná autorita, která by je řídila; tato autorita, stejně jako sama společnost, pochází od přirozenosti, a tedy od samého Boha?.

Politická autorita musí zabezpečovat spořádaný a spravedlivý život komunity, aniž by se přitom stavěla na místo svobodné aktivity jednotlivců a skupin, které má vést k disciplíně a zaměřovat je k uskutečňování společného dobra, musí však přitom respektovat nezávislost individuálních i společenských subjektů.

Nositelem politické autority je lid, nahlížený jako celek, protože jemu náleží suverenita. Lid propůjčuje uplatňování své suverenity těm, které si svobodně zvolí za své představitele, ale zároveň si uchovává schopnost uplatňovat svou suverenitu při kontrole toho, jednání těch, kdo vládnou, a může je odvolávat a nahrazovat, když tito představitelé nenaplňují uspokojivým způsobem své funkce. Ačkoli toto právo platí v každém státě a za jakéhokoli politického režimu, demokratický systém díky svým kontrolním mechanismům umožňuje a zajišťuje jeho nejlepší uplatňování.

Autorita musí respektovat mravní zákon, protože veškerá její důstojnost závisí na tom, zda vše koná podle mravního řádu. Autorita musí uznávat, respektovat a rozvíjet základní lidské a mravní hodnoty, které ?vyrůstají z pravdy o člověku a vyjadřují a chrání důstojnost člověka. Jsou to hodnoty, které žádný člověk, žádná majorita ani žádný stát nemůže stanovit, ale ani změnit nebo zničit.? Zákony, které autorita vydává, musí být spravedlivé, musí tedy odpovídat lidské důstojnosti a měřítkům spořádaného rozumu. Lidský zákon má povahu zákona natolik, nakolik odpovídá spořádanému rozumu; pak je zřejmé, že vyplývá z věčného zákona. Jestliže však na rozum nedbá, pak se jedná o nespravedlivý zákon; ten nemá vlastní povahu zákona, nýbrž spíše jakéhosi násilí.

Občan není ve svědomí vázán poslouchat předpisy veřejné autority, které jsou v rozporu s požadavky mravního řádu, se základními právy osob a s učením evangelia.(Výhrada ve svědomí). Je závažnou povinností svědomí, aby člověk nespolupracoval ani formálně na takových záležitostech, které jsou sice povoleny občanským zákonem, ale příčí se zákonu Božímu. Taková spolupráce totiž nemůže být nikdy ospravedlněna, a to ani tím, že by se člověk odvolával na ohledy vůči svobodě někoho jiného, ani tím, že občanský zákon takové počínání předvídá a požaduje. Nikdo se nemůže vyhnout odpovědnosti za své skutky a na základě zmíněné odpovědnosti bude také každého soudit sám Bůh (srov. Řím 2, 6; 14, 12).

Pavel Jajtner

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.