Rádio Vaticana

Sv. Eusebius z Vercelli

17.10.2007

Benedikt XVI. na gen.audienci, nám. sv.Petra

Drazí bratři a sestry,
v dnešním dopoledni vás vybízím k zamyšlení nad sv. Eusebiem z Vercelli, prvním biskupem severní Itálie, o kterém máme bezpečné zprávy. Narodil se na Sardinii na počátku 4. století. Ještě v mládí přesídlil se svou rodinou do Říma. Později byl ustanoven lektorem: vstoupil tak do řad kléru Věčného města v době, kdy byla církev těžce sužována ariánským bludařstvím. Eusebius byl stále více vážen a respektován a to vysvětluje jeho volbu v roce 345 na stolec ve Vercelli. Nový biskup ihned začal intenzivní dílo evangelizace na území, jež bylo dosud z velké části pohanské, zvláště na venkově. Inspirován Atanasiem ? autorem Života sv. Antonína, otce pouště ? založil ve Vercelli kněžskou komunitu, podobnou mniškému společenství. Tento klášter dal kléru severní Itálie významné rysy apoštolské svatosti a dal povstat postavám biskupů, jako byli Limenio a Honorát, nástupci Eusebia ve Vercelli, Gaudentius v Novaře, Esuperantius v Tortoně, Eustasius v Aostě, Eulogius v Ivreji, Maximus v Turině, všichni jsou uctíván i v církvi jako svatí.

Eusebius pevně formovaný v nicejské víře, hájil všemi silami plné božství Ježíše Krista, který je definován v Nicejském vyznání víry ?stejné podstaty s Otcem?. Proto se spojil s velkými Otci 4. století především se sv. Atanasiem, průkopníkem nicejské pravověrnosti, proti ariánské politice císaře. Z tohoto důvodu byl odsouzen a poslán do vyhnanství jako tolik jiných biskupů Východu i Západu, jako sám sv. Atanasius, jako Hilarius z Poitiers a Hosius z Cordovy. Ve Scitopoli v Palestině, kam byl vypovězen v letech 355-360, Eusebius napsal nejúchvatnější stránku svého života. Také tam založil klášter s malou skupinou žáků a odtud udržoval korespondenci se svými věřícími v Piemontu, jak dokazuje především jeho druhý list z autentických Eusebiových listů. Poté byl izolován v Kapadocii a v Tebaidě, kde byl tělesně krutě trýzněn. V roce 361 po smrti Konstanze II., císař Julián ukončil jeho vyhnanství a umožnil mu, aby se opět ujal svého místa. V roce 362 ho Atanasius pozval, aby se účastnil koncilu v Alexandrii, který rozhodl, aby bylo odpuštěno ariánským biskupům, jen když se vrátí do laického stavu. Eusebius vykonával biskupskou službu ještě deset let, až do své smrti. Vytvořil vzorný vztah se svým městem, který pak inspiroval pastorální službu jiných biskupů severní Itálie, jimiž se budeme zabývat v následujících katechezích, jako Ambrože z Milána a Maxima z Turína.

Vztah biskupa z Vercelli k jeho městu je doložen především dvěma listovními svědectvími. První se nachází v již zmíněném listu, který Eusebius napsal z vyhnanství ve Scitopoli ?nejmilejším bratřím a vytouženým kněžím, jakož i svatému lidu ve víře ve Vercelli, Novaře, Ivreji a Tortoně? (Ep. secunda, CCL 9, p. 104). Tyto počáteční výrazy, které naznačují pohnutí dobrého pastýře tváří v tvář svému stádci, nacházejí rozsáhlé potvrzení na konci listu, ve vroucích pozdravech otce všem a každému ze synů a dcer ve Vercelli a to výrazy přetékajícími citem a láskou. Především je nutno si všimnout výslovného vztahu, který spojuje biskupa a ?sanctae plebes? (svatému obyvatelstvu) nejen ve Vercelli, první a nějakou dobu jediné diecézi v Piemontu, nýbrž také k Novaře, Ivreji a Tortoně, tj. ke křesťanským komunitám, které v rámci téže diecéze dosáhly jisté pevnosti a nezávislosti. Další zajímavý prvek dodává rozloučení, jímž se list uzavírá: Eusebius žádá své syny a své dcery, aby pozdravovali ?také ty, kteří jsou mimo církev a kteří k nám ráčí mít city lásky: etiam hos, qui foris sunt ad nos dignantur diligere. Zřejmé znamení, že vztah biskupa k jeho městu se neomezoval na křesťanské obyvatelstvo, nýbrž i na ty, kteří ? mimo církev ? nějak uznávali jeho duchovní autoritu.

Druhé svědectví zvláštního vztahu biskupa k jeho městu pochází z dopisu, který sv. Ambrož z Milána psal Vercellským kolem roku 394, více než dvacet let po smrti Eusebia ( Ep. extra collectionem 14: Maur. 63). Vercellská církev prodělávala těžké chvíle: byla rozdělena a bez pastýře. Ambrož otevřeně prohlašuje, že neváhá uznat v oněch Vercellských potomstvo svatých otců, kteří schválili Eusebia, sotvaže ho uviděli, aniž ho kdy předtím poznali a zapomněli dokonce i na vlastní spoluobčany?. V témže dopisu milánský biskup co nejjasněji dosvědčuje, jak si váží Eusebia: ?Tak velký muž,? píše rozhodným stylem, ?si právem zasloužil, aby byl zvolen celou církví?. Ambrožův obdiv k Eusebiovi se zakládal především na faktu, že biskup z Vercelli spravoval diecézi svědectvím svého života: ?Svou církev spravoval přísností (svého) postu.? Ambrož byl totiž uchvácen, jak to sám uznává, mnišským ideálem kontemplace Boha, o kterou Eusebius usiloval ve stopách proroka Eliáše. ?Za prvé,? poznamenává Ambrož, ?biskup z Vercelli shromáždil vlastní klérus ve společném životě a vychoval jej k dodržování mnišských pravidel, i když žil uprostřed města.? Biskup a jeho klérus měli sdílet problémy spoluobčanů, ale zároveň pěstovat v srdci jiné občanství totiž nebeské (srov.Žid 13,14).

Tak Eusebius, zatímco bral za svou věc svatého lidu ve Vercelli, žil v městě jako mnich. Tento rys však zřejmě nic neubíral na jeho příkladném pastorálním dynamismu. Mimo jiné se zdá, že zřídil ve Vercelli farnosti pro řádnou a stabilní církevní službu a že podporoval mariánské svatyně pro obrácení pohanského obyvatelstva venkova. Tento ?mnišský rys? dodával zvláštní dimenzi vztahu biskupa k jeho městu. Jako již apoštolé, za které Ježíš prosil při Poslední večeři, pastýři a věřící církve ?jsou ve světě (Jan 17, 11), ale nejsou ?ze světa?. Proto pastýři ? připomínal Eusebnius ? musejí vybízet věřící, aby nepovažovali města ve světě za své stabilní příbytky, nýbrž aby hledali budoucí Město, definitvní Jeruzalém nebes. Tato ?eschatologická výhrada? umožňuje pastýřům i věřícím zachránit správnou stupnici hodnot, aniž by se poddávali chvilkovým módám a nespravedlivým nárokům politické moci. Ryzí stupnice hodnot ? zdá se, že to říká celý Eusebiův život ? nepochází od včerejších ani dnešních vládců, nýbrž pochází od Krista, dokonalého člověka, rovného Otci v božství a přesto člověka jako my. Tím, že se odvolává na tuhle stupnici hodnot se Eusebius neunaví ?vroucně doporučovat ?svým věřícím?, aby všemožně pěstovali víru, uchovávali svornost a aby byli vytrvalí v modlitbě? (Ep. secunda, cit.).

Drazí přátelé, také já vám z celého srdce doporučuji, tyto věčné hodnoty, a zdravím vás stejnými slovy, kterými svatý biskup Eusebius končil svůj druhý dopis: Obracím se k vám všem, moji bratři a mé sestry, synové a dcery, věřící obojího pohlaví a každého věku, abyste chtěli... náš pozdrav přinést také těm, kteří jsou mimo církev a kteří k nám ráčí chovat city lásky? (ttž).

Přeložil Josef Koláček.

Česká sekce RV