3.10.2007 

Kongregace pro nauku víry

Odpovědi na otázky Biskupské konference USA ohledně umělého podávání potravy a tekutin 1. otázka: Je podávání potravy a vody (ať přirozeným nebo umělým způsobem) pacientovi ve "vegetativním stavu" morálně závazné, s výjimkou případu, když jeho organismus již potravu a tekutiny nepřijímá nebo když nemohou být pacientovi podány, aniž by mu nezpůsobily závažné fyzické potíže?

Odpověď: Ano. Podávání potravy a vody, i umělým způsobem, je zásadně řádným a přiměřeným prostředkem k udržení života. Je proto závazné v té míře, v jaké prokazatelně plní svůj vlastní účel, kterým je zajištění hydratace a výživy pacienta. Takovým způsobem se zabrání utrpení a smrti vyhladověním a žízní.

2. otázka: Když se pacientovi v "trvalém vegetativním stavu" podávají výživa a tekutiny umělým způsobem, lze jejich podávání přerušit, když kompetentní lékaři s morální jistotou usoudí, že pacient už znovu nenabude vědomí?

Odpověď: Ne. Pacient v "trvalém vegetativním stavu" je osobou se základní lidskou důstojností, které se musí poskytnout řádná a přiměřená péče, jež zásadně zahrnuje podávání tekutin a výživy, a to i umělým způsobem.

Papež Benedikt XVI. na audienci poskytnuté níže podepsanému kardinálovi Prefektovi, schválil tyto odpovědi a na řádné zasedání této Kongregace rozhodl o jejich zveřejnění.

Řím, sídlo Kongregace pro nauku víry, 1.srpna 2007
William kardinál Nevada, prefekt
Mons. Angelo Amato S.D.B., sekretář

Komentář

Kongregace pro nauku víry formulovala odpověď na dvě otázky, vznesené Wiliamem S. Skylstadem, předsedou Biskupské konference Spojených států amerických dopisem z 11.července 2005, týkající se poskytování potravin a tekutin pacientům, kteří se ocitli ve stavu, který je obvykle označován jako ?vegetativní?. Předmětem otázek je, zda poskytování potravy a tekutin těmto pacientům, zejména děje-li se tak uměle, nepředstavuje extrémní zátěž pro ně, pro jejich příbuzné nebo zdravotnickou péči a zda by tudíž mohlo být ve světle morálního učení církve pokládáno za prostředek mimořádný a neúměrný a tím morálně nezavazující.

Ve prospěch možnosti odmítnutí umělé výživy těmto pacientům se často poukazuje na promluvu papeže Pia XII. na Kongresu anesteziologů z 24.listopadu 1957. Papež v něm zdůraznil dva obecné etické principy. Z jedné strany učí přirozený rozum a křesťanská morálka, že v případě závažného onemocnění mají pacient i ti, kteří o něho pečují právo a povinnost aplikovat nezbytnou péči potřebnou k zachování zdraví a života. Z druhé strany se takováto povinnost týká pouze užití prostředků, které, berou-li se do úvahy všechny okolnosti, jsou řádné a tedy nepředstavují mimořádnou zátěž pro pacienty nebo pro druhé. Přísnější povinnost by byla tíživá pro většinu osob a činila by velmi obtížným dosažení důležitějších dober. Život, zdraví a všechny časné aktivity jsou podřízeny duchovním cílům. To přirozeně nezakazuje konat více, než co je povinné v užším smyslu slova, aby byly zachovány život a zdraví a za podmínky, že tím nepřijdou k újmě závažnější povinnosti.

Je třeba především podotknout, že odpovědi dané Piem XII. se vztahovaly na použití a přerušení resuscitační techniky. Zkoumaný případ však s těmito technikami nemá nic co do činění. Pacienti ve ?vegetativním stavu? dýchají sami, potravu přirozeně tráví, fungují i jiné metabolické funkce a nacházejí se ve stabilní situaci. Nedokáží si však brát potravu sami. Pokud jim nebude podávána potrava a tekutiny uměle, zemřou a příčinou jejich smrti by nebyla nemoc nebo ?vegetativní stav?, ale jedině a pouze vyhladovění a dehydratace. Na druhé straně však umělé podávání vody a potravy obecně vzato nepředstavuje žádnou vážnou zátěž ani pro pacienta, ani pro příbuzné. Není přehnaně nákladné a může být poskytnuto jakýmkoli průměrným zdravotnickým zařízením, nevyžaduje hospitalizaci a je úměrné dosažení svého cíle, totiž zabránit tomu, aby pacient zemřel vyhladověním nebo dehydratací. Není a nezamýšlí být uzdravující terapií, ale řádnou péčí k záchově života.

Značnou zátěží ovšem může být to, nalézá-li se nějaký člen rodiny ?ve vegetativním stavu? dlouhou dobu. Je to zátěž podobná péči o těžce duševně nemocného, o postiženého pokročilou Alzheimerovou chorobou apod. To jsou osoby, které potřebují stálou asistenci celé měsíce nebo dokonce roky. Princip formulovaný Piem XII. však nemůže být z pochopitelných důvodů interpretován v tom smyslu, že by bylo dovoleno ponechat svému osudu ty pacienty, jejichž řádná péče představuje trvalou přítěž pro jeho rodinu, a nechat je tudíž zemřít. To není smyslem slov Pia XII., který mluvil o mimořádných prostředcích.

Všechno ukazuje na to, že na pacienty ?ve vegetativním stavu? musí být aplikována první část principu formulovaného Piem XII.: v případě těžké nemoci je zde právo a povinnost zavést péči potřebnou k uchování zdraví a života. Rozvoj církevního magistera, které sleduje zblízka pokroky medicíny i pochybnosti, které vzbuzuje, to plně potvrzuje.

Prohlášení o euthanasii publikované Kongregací pro nauku víry 5.května 1980 předkládá distinkci mezi řádnými a mimořádnými prostředky, a také mezi terapeutickou a normální péčí, které jsou nemocnému poskytovány: ?V případě blížící se smrti, které nelze zabránit užitím příslušných prostředků, svědomí dovoluje přijmout rozhodnutí zříci se užití prostředků, které by vedly k pouhému prodlužování křehkého a tíživého životního stavu, aniž by však byla přerušena péče o nemocného, která je normální v podobných případech? (část IV). Tím méně pak může být přerušena řádná péče pacientům, kteří nejsou v situaci hrozící smrti, jako je tomu v případech těch, kteří se ocitli ?ve vegetativním stadiu? a pro něž by přerušení péče znamenalo smrt.

27.června 1981 zveřejnila Papežská rada Cor Unum dokument pod názvem Etické otázky týkající se těžce nemocných a umírajících, ve kterém se mimo jiné praví: ?Zůstává však zřejmá povinnost pokračovat za každou cenu v aplikaci takzvaných ?minimálních? prostředků, tj. těch, které jsou normálně a za obvyklých podmínek určeny k zachování života (výživa, krevní transfuze, infůze, atd.). Přerušit jejich poskytování by prakticky znamenalo ukončit život pacienta? (č. 2.4.4).

V Promluvě určené účastníkům mezinárodního kurzu o vývoji lidských leukémiích z 15.listopadu 1985, papež Jan Pavel II. s odvoláním na Prohlášení o euthanasii prohlásil jasně, že na základě principu proporcionality poskytované péče, není možné se zříci ?terapeutického nasazení, které slouží k udržení života, ani poskytování normálních prostředků záchovy života?, mezi něž zajisté poskytování potravy a tekutin patří, a upozorňuje na to, že nejsou dovolena opominutí, která mají za účel ?zkrátit život, aby byl zbaven utrpení pacient nebo jeho příbuzní?.

Roku 1995 publikovala Papežská rada pro pastoraci ve zdravotnictví Chartu zdravotníků. V odstavci č. 120 se výslovně praví: ?Výživa a hydratace, byť jsou uměle poskytovány, patří mezi normální péči, která nemocnému vždy náleží, pokud mu nepůsobí škodu. Jejich nenáležité opomenutí může mít význam euthanasie v pravé a vlastním smyslu slova?.

Zcela explicitní je Promluva Jana Pavla II. ke skupině biskupů ze Spojených států amerických během návštěvy ad limina z 2.října 1998: výživu a hydrataci je třeba považovat za normální péči a řádné prostředky k záchově života. Je nepřípustné je přerušit nebo neposkytovat, vyplývá-li z takového rozhodnutí smrt pacienta. Byla by to euthanasie z opomenutí (srov. č.4).

V promluvě ze 20.března 2004 k účastníkům Mezinárodního kongresu o ?Péči k záchově života a vegetativním stadiu. Vědecké pokroky a etická dilemata? Jan Pavel II. potvrdil velmi jasnými slovy to, co vysvitlo z výše citovaných dokumentů, a podal také jejich odpovídající interpretaci. Papež zdůraznil následující body:

1) ?K indikaci stavu těch, jejichž ?vegetativní stav? trvá déle než rok, se užívá termín trvalý vegetativní stav. Tato definice ve skutečnosti neoznačuje nějakou jinou diagnózu, ale pouze soud o prognóze, týkající se toho, že procitnutí pacienta je - statisticky vzato - tím obtížnější, čím déle trvá? (č.2) [1].

2) Pokud jde o ty, kteří zpochybňují samotnou ?lidskou kvalitu? pacientů v ? trvalém vegetativním stavu?, je třeba opětovně stvrdit, že ?vnitřní hodnota a osobní důstojnost každé lidské bytosti se nemění, ať už by konkrétní životní stav byl jakýkoliv. Člověk, byť těžce nemocný a omezený ve výkonu svých nejvyšších funkcích, je a bude vždycky člověkem, nikdy se nestane ?rostlinou? nebo ?živočichem? (č.3).

3) ?Nemocný ve vegetativním stavu, očekávající navrácení zdraví nebo přirozený konec, má tedy právo na základní zdravotní asistenci (výživu, hydrataci, hygienu, topení, atd.) a na prevenci s ohledem na komplikace vyvolané dlouhodobým pobytem na lůžku. Má právo také na rehabilitační péči směřující k eventuálnímu procitnutí a na sledování jeho případných klinických příznaků. Zvláště bych pak chtěl zdůraznit, že poskytování vody a potravy, i když se to děje uměle, představuje vždycky přirozený prostředek záchovy života, a nikoli medicínský úkon. Je třeba jej proto považovat principiálně za řádný a úměrný a jako takový je morálně závazný do té míry a tak dlouho, dokud je zjevné, že bylo dosaženo jeho vlastního účelu, jehož skutková podstata spočívá v tom, že působí výživu pacienta a tiší utrpení? (č.4).

4) Předcházející dokumenty jsou přijaty a interpretovány následovně: ?Povinnost neopomíjet ?normální péči, kterou potřebuje v podobných případech nemocný? (Kongregace pro nauku víry, Prohlášení o euthanasii, část IV) totiž obsahuje také zavedení výživy a hydratace (srov. Papežská rada Cor Unum, Etické otázky týkající se těžce nemocných a umírajících, č.2.4.4; Papežská rada pro pastoraci ve zdravotnictví, Charta zdravotníků, č.120). Soud o pravděpodobnosti zakládající se na nepatrných nadějích na procitnutí, když trvání vegetativního stavu přesáhlo jeden rok, nemůže eticky ospravedlnit opominutí nebo přerušení minimální péče o pacienta, včetně výživy a hydratace. V tomto smyslu by takovýto postup, pokud by byl vědomý a dobrovolně zvolený, přijal formu skutečné a vlastní euthanasie z opomenutí? (č.4).

Odpovědi, které proto nyní Kongregace pro nauku víry podává, spadají do linie výše citovaných dokumentů Svatého stolce a zejména Promluvy Jana Pavla II. ze 20.března 2004. Základní sdělení jsou dvě. Za prvé se tvrdí, že poskytování vody a potravy, byť uměle, je v principu řádným a úměrným prostředkem záchovy života pacientů ve ?vegetativním stavu?: ?Proto je povinné do té míry a tak dlouho, dokud je zjevné, že bylo dosaženo jeho vlastního účelu, který spočívá v poskytnutí výživy a tekutin pacientovi?. Za druhé se upřesňuje, že tento řádný prostředek záchovy života je třeba zajistit také těm, kteří jsou ve ?stavu trvale vegetativním?, protože se jedná o osoby, které mají základní lidskou důstojnost.

Tvrzení Kongregace pro nauku víry o tom, že podávání potravy a vody je v principu morálně závazné, nevylučuje, že by v určitém velmi osamělém místě nebo chudém kraji umělá výživa i hydratace mohly být fyzicky nedostupné, takže potom ad impossibilia nemo tenetur při uchování povinnosti poskytnout minimální disponibilní péči a při povinnosti opatřit si, pokud možno, nutné prostředky k odpovídající podpoře života. Nevylučuje se ani, že by z důvodů dodatečných komplikací, mohlo dojít k tomu, že by pacient nemohl asimilovat potravu a tekutiny, čímž by se stalo zbytečným jejich podávání. Nakonec se absolutně nevylučuje možnost, že by pacient mohl trpět krajní nevolností nebo značným fyzickým odporem, pojícím se například k používání příslušných pomůcek k podávání výživy.

Tyto výjimečné případy ovšem nijak neruší všeobecné etické kritérium, podle něhož poskytování vody a potravy, i když se děje uměle, představuje vždycky přirozený prostředek záchovy života a nikoli terapeutický zásah. Jeho užití je proto třeba pokládat za řádné a úměrné, i když se ?vegetativní stav? prodlužuje.

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.