Rádio Vaticana

Sv. Cyril Alexandrijský

3.10.2007

Benedikt XVI. na generální audienci, nám. sv.Petra

Drazí bratři a sestry,
také dnes budeme pokračovat na naší cestě po stopách církevních otců a setkáme se s velkou postavou sv.Cyrila Alexandrijského. Účastnil se kristologické kontroverze, která vyústila na koncilu v Efezu roku 431, a jako poslední významný představitel alexandrijské tradice byl Cyril v oblasti řeckého Východu později nazván ?strážcem přesnosti?, což je míněno jako strážce pravé víry, a dokonce také ?pečetí Otců?. Tato starobylá označení dobře vyjadřují jeden fakt, který je pro Cyrila charakteristický, a tím je ustavičné odkazování Alexandrijského biskupa na dřívější církevní autory (mezi nimi zejména Atanáš), aby ukázal kontinuitu vlastní teologie s tradicí. Úmyslně a výslovně se zařazuje do tradice Církve, v níž spatřuje záruku kontinuity s apoštoly a samotným Kristem. Sv.Cyril, ctěný jako světec jak na Východě, tak na Západě, byl roku 1882 prohlášen za Učitele Církve papežem Lvem XIII., který přisoudil stejný titul zároveň dalšímu důležitému představiteli řecké patristiky sv.Cyrilovi Jeruzalémskému. Projevila se tak pozornost a láska, jakou choval k východním křesťanským tradicím papež, který vzápětí prohlásil Učitelem Církve také sv. Jana Damašského, čímž poukázal na to, že jak východní, tak západní tradice vyjadřují nauku jediné Kristovy Církve.

Zprávy o Cyrilově životě před jeho volbou na významný stolec v Alexandrii jsou řídké. Byl synovcem Teofila, který od roku 385 jakožto biskup vedl pevně a rozhodně diecézi v Alexandrii, a Cyril se narodil pravděpodobně v téže egyptské metropoli mezi lety 370 ? 380. Záhy vykročil na dráhu církevního života, dostalo se mu dobrého kulturního i teologického vzdělání. Roku 403 byl v Konstantinopoli po boku mocného strýce a účastnil se tady synody zvané ?cejchovací?, která sesadila biskupa města Jana (nazvaného později Zlatoústý), což znamenalo vítězství alexandrijského stolce nad tradičním rivalem ? Konstantinopolí, která byla sídlem císaře. Po smrti svého strýce Teofila byl ještě mladý Cyril roku 412 zvolen biskupem vlivné Církve v Alexandrii, kterou vedl velmi energicky třicet dva let vždycky ve snaze utvrdit její primát v rámci celého Východu a také silná tradiční pouta s Římem.

Dva nebo tři roky poté roku 417 nebo 418 se Alexandrijský biskup projevil jako realista, když znovu nastolil narušené společenství s Konstantinopolí, které trvalo už od roku 406 v důsledku sesazení Jana Zlatoústého. Starý spor s Konstantinopolským stolcem se však obnovil asi o deset později, když tam byl roku 428 zvolen Nestorius, vlivný a přísný mnich Antiochijské formace. Nový biskup Konstantinopole totiž záhy vyvolal opozici, protože ve svém kázání upřednostňoval pro Marii označení ?Matka Kristova? (Christotokos) namísto titulu ?Matka Boží? (Theotokos), který si oblíbila lidová zbožnost. Motivem této preference biskupa Nestoria bylo jeho přilnutí ke kristologii antiochijského typu, která se v důsledku obrany významu lidství Kristova, uchylovala k tvrzení, že je odděleno od božství. Nebyla už tedy pravá jednota mezi Bohem a člověkem v Kristu a přirozeně pak už nebylo možné hovořit ani o ?Matce Boží?.

Reakce Cyrila, tehdejšího nejvyššího představitele Alexandrijské kristologie, která naopak silně zdůrazňovala jednotu osoby Krista, byla takřka okamžitá a předkládal ji všemi prostředky již od roku 429, kdy se obrátil několika dopisy na samotného Nestoria. Ve druhém (PG 77,44-49) dopise, který mu adresoval v únoru roku 430, čteme jasný výrok o povinnosti Pastýřů chránit víru Božího lidu. To bylo jeho kritérium, které je platné dodnes: víra Božího lidu je výrazem tradice, je zárukou zdravé nauky. Cyril Nestoriovi píše: ?Je třeba předložit lidu nauku a interpretaci víry co nejdokonaleji a pamatovat na to, že kdo pohorší byť jen jednoho z maličkých, kteří v Krista věří, stihne jej nesnesitelný trest?.

V témže dopise Nestoriovi, který byl později roku 451 schválen Chalcedonským, čtvrtým ekumenickým koncilem, Cyril zřetelně popisuje svou kristologickou víru: ?Řekněme, že existují různé přirozenosti, které se spojily do pravé jednoty, ale z obou vznikl jediný Kristus a Syn, nikoli proto, že sjednocením by byla eliminována různost přirozeností, ale spíše proto, že božství a lidství, spojeny do nevyslovitelné a nepochopitelné jednoty, vytvořily pro nás jediného Pána, Krista a Syna?. A důležité je toto: pravé lidství a pravé božství se reálně pojí v jedné jediné Osobě, Našem Pánu Ježíši Kristu. Proto ? pokračuje biskup Alexandrie ? ?vyznáváme jediného Krista a Pána, nikoli v tom smyslu, že se klaníme člověku spolu s Logosem, abychom termínem ?spolu? nepodsouvali ideu rozdělení, nýbrž v tom smyslu, že se klaníme jednomu jedinému, protože Logosu není cizí jeho tělo, s nímž také sedí po pravici Otce, a tedy nikoli jakoby vedle něho seděli dva synové, ale pouze jeden jediný, spojený s vlastním tělem?.

Biskup Alexandrie, díky obezřetným dohodám, brzy dosáhl toho, že Nestorius byl opakovaně odsouzen: ze strany římského stolce, potom řadou dvanácti anatémat, která sám formuloval a nakonec třetím ekumenickým koncilem, který se konal v Efezu roku 431. Shromáždění, které se konalo za proměnlivých a bouřlivých okolností, bylo zakončeno prvním velkým triumfem Mariánské úcty a vyhnanstvím Konstantinopolského biskupa, který nechtěl přiznat Panně Marii titul ?Matka Boží? v důsledku chybné kristologie, která vnášela rozdělení do samotného Krista. Cyril však poté, co přemohl svého rivala a jeho nauku, dovedl už roku 433 dosáhnout kompromisní teologické formulace a tím také smíření s antiochijskými. A také toto je významné: z jedné strany je tu zřetelné učení víry, ale z druhé strany také intenzivní hledání jednoty a smíření. Všemi způsoby se v následujících letech věnoval obraně a vysvětlování své teologické pozice a to až do smrti, ke které došlo 27.června 444.

Cyrilovy spisy byly opravdu početné a široce rozšířené také v rozličných latinských a orientálních překladech již za jeho života, svědčí o jeho bezprostředním úspěchu a mají prvořadý význam pro dějiny křesťanství. Důležité jsou jeho komentáře k mnoha starozákonním knihám i Novému zákonu, například k celému Pentateuchu, Izaiášovi, Žalmům a Janovu i Lukášovu evangeliu. Významná jsou také mnohá věroučná díla, v nichž se opětovně vyskytuje obrana trojiční víry proti tezím ariánů i Nestoria. Základem Cyrilova učení je církevní tradice, a zejména, jak jsem zmínil, spisy Atanáše, jeho velkého předchůdce na Alexandrijském stolci. Mezi dalšími Cyrilovými spisy je třeba připomenout knihy Proti Juliánovi, jež jsou poslední velkou odpovědí na antikřesťanské polemiky a které Alexandrijský biskup pravděpodobně diktoval v posledních letech svého života jako repliku na dílo Proti Galilejcům, které složil o mnoho let dříve roku 363 císař, který byl nazván Apostatou, protože opustil křesťanství, ve kterém byl vychován.

Křesťanská víra je především setkáváním s Ježíšem, ?Osobou, která otevírá před životem nový obzor? (Deus caritas est, 1). Svatý Cyril Alexandrijský byl neúnavným a pevným svědkem Ježíše Krista, vtěleného Slova Božího, a zdůrazňoval především jednotu, jak opakuje roku 433 v prvním listu (PG 77,228-237) biskupovi Succensovi: ?Jeden jediný je Syn, jeden jediný Pán Ježíš Kristus jak před vtělením, tak po vtělení. Nebyl totiž jiným Synem Logos, který se zrodil z Boha Otce a jiným ten, který se narodil ze svaté Panny, nýbrž věříme, že právě Ten, který byl přede všemi věky se narodil podle těla z ženy?. Toto tvrzení kromě svého věroučného významu ukazuje, že víra v Ježíše Logos zrozeného z Otce je také zakořeněna v dějinách, protože ? jak tvrdí svatý Cyril ? tento Ježíš přišel v čase narozením z Marie, Theotokos, a bude podle svého příslibu vždycky s námi. A to je důležité: Bůh je věčný, narodil se ze ženy a zůstává s námi každý den. V této důvěře žijeme, v této důvěře nacházíme cestu našeho života.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV