8.9.2007 

Benedikt XVI. na nešporách s kněžími a řeholníky, Mariazell

Ctihodní spolubratři v kněžském úřadu,
Milí mužové a ženy zasvěceného života,
Milí přátelé!

Shromáždili jsme se v ctihodné bazilice naší ?Magna Mater Austriae? v Mariazell. Po mnoho generací se zde lidé modlí o přímluvu Matky Boží. My to chceme učinit i dnes. Chceme s ní zazpívat chvalozpěv dobrému Bohu a Pánu za přijatá dobrodiní, zvláště za nesmírný dar víry. Chceme jí také svěřit záležitosti svého srdce: vyprosit si ochranu pro církev, vzývat její pomoc za dar dobrých povolání pro naše diecéze a řeholní společenství, za její přímluvu pro rodiny a její slitovnou modlitbu za všechny lidi, kteří hledají východisko ze svých hříchů a snaží se o obrácení a konečně svěřit její mateřské péči všechny nemocné a staré lidi. Kéž velká Matka Rakouska i Evropy napomáhá nám všem v hluboké obnově víry.

Milí přátele, vy jako kněží a řeholníci jste služebníci a služebnice Kristova poslání. Jako před dvěma tisíci lety Ježíš povolal lidi, aby ho následovali, tak také dnes vyrážejí mladí mužové a ženy fascinováni Ježíšem, když je povolá, a pohnuti touhou dát svůj život do služeb církve, aby pomáhali lidem. Odvažují se následovat Krista a chtějí být jeho svědky. Život v následování Krista je opravdu odvážný čin, protože jsme neustále ohrožováni hříchem, nesvobodou a odpadnutím. Proto všichni potřebujeme jeho milost, jako ji v plnosti dostala Maria. Učíme se jako Maria, stále hledět na Krista a od něho si brát míru. Smíme se s církví, jejíž hlavou je On, podílet na univerzálním poslání spásy. Pán povolává kněze, řeholníky a laiky, aby šli do světa a do jeho různorodé skutečnosti a tam aby spolupůsobili při budování Božího království. Činí to ve velké a pestré mnohosti: hlásáním, budováním obcí, v různých pastoračních službách, v účinné lásce a žité charitě, v bádání a vědě pěstovaných v apoštolském duchu, v dialogu s okolní kulturou, podporováním spravedlnosti, jakou chce Bůh a neméně pak v kontemplaci trojjediného Boha, konané v ústraní i společnou chválou Boha ve svých komunitách. Pán vás zve k putování církve ?na její cestě časem?. Zve vás, abyste vykročili spolu s ním na jeho cestě a podíleli se na jeho životě, který je dodnes křížovou cestou a cestou Zmrtvýchvstalého napříč Galilejí našeho života. Vždycky je to ale je tentýž Pán, který nás zve k jedné víře skrze jeden křest. Účast na jeho cestě obsahuje tedy obojí: dimenzi kříže ? neúspěchy, utrpení, nepochopení, ba dokonce pohrdání a pronásledování ? ale také zakoušení hluboké radosti v jeho službě a zážitek hluboké útěchy ze setkání s Ním. Jako církev má společenství a každý pokřtěný křesťan zdroj svého poslání ve zkušenosti ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista.

Středem poslání Ježíše Krista a všech křesťanů je hlásání Božího království. Toto hlásání ve jménu Ježíše Krista znamená pro církev, pro kněze, pro řeholní křesťany a pro všechny pokřtěné být v světě jeho svědky: vydáváte svědectví smyslu, který koření v stvořitelské lásce Boha a staví se proti všemu nesmyslu a zoufalství. Stojíte na straně těch, kteří bojují o tento smysl, na straně všech těch, kteří chtějí dát životu kladnou podobu. Modlíce se a prosíce, jste obhájci těch, kteří hledají Boha. Vydáváte svědectví o naději, jež proti veškerému tichému i hlasitému zoufalství poukazuje na věrnost a náklonnost Boha. Tím stojíte na straně všech, jejichž záda jsou ohnuta pod tíživými osudy a kteří se nezbaví svých otrockých košů. Vy vydáváte svědectví o lásce, která se obětovala za lidi a tak zvítězila nad smrtí. Stojíte na straně těch, kteří nikdy nezakusili lásku, kteří se nezmohou na to, aby věřili v život. Stojíte tak proti mnohostraným formám skryté a otevřené nespravedlnosti jakož i proti šířícímu se pohrdání lidmi. Tak má být vaše existence, milí bratři a sestry, jako existence Jana Křtitele velkým a živým ukázáním na Ježíše Krista, vtěleného Syna Božího. Ježíš nazval Jana, že je hořící a svítící lampa (srov. Jan 5, 35). Buďte i vy takovými lampami! Dávejte svému světlu svítit do naší společnosti do politiky do světa hospodářství do světa kultury a bádání. I kdyby to bylo jen malé světlo uprostřed mnoha klamných, dostává svou sílu a svůj lesk od velké jitřenky, zmrtvýchvstalého Krista, jehož světlo svítí a nezapadne.

Následovat ? my chceme následovat! ?to znamená vrůstat do smýšlení Krista do Ježíšova životního stylu. Tak to říká list Filipanům: ?Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus ? (srov. Flp 2, 5). ?Hledět na Krista? zní heslo těchto dní. Při nazírání na Něho, velkého učitele života, církev odhalila tři známky smýšlení Ježíše Krista. Tato tři znamení, která nazýváme spolu s tradicí evangelickými radami - se stala výraznými prvky života radikálního následování Krista: chudoba, čistota a poslušnost. Trochu se zamysleme v této hodině nad těmito znameními.

Ježíš Kristus, který byl bohat veškerým bohatstvím Boha, se kvůli nám stal chudým. Tak to říká svatý Pavel v listu Korinťanům (2 Kor 8, 9). Je to nezbadatelné slovo, nad nímž se máme znovu a znovu zamýšlet. V listu Filipanům stojí: ?sám sebe se zřekl...ponížil se a byl poslušný až k smrti a to k smrti na kříži? (Flp 2, 8). On který se stal chudým, blahoslavil chudé. Svatý Lukáš nám ve své verzi blahoslavenství ukazuje, že se toto radostné prohlášení - blahoslavenství chudých ? plně vztahuje na chudé lidi v Izraeli jeho doby, kde byl drtivý rozdíl mezi bohatými a chudými. Svatý Matouš nám ovšem ve své verzi blahoslavenství vysvětluje, že pouhá materiální chudoba jako taková sama o sobě nezaručuje přiblížení se Bohu, neboť srdce může být tvrdé a naplněné žádostí po bohatství. Dává nám však jako celé Písmo svaté poznávat, že Bůh je v každém případě zvláštní způsobem nablízku chudým. Tak se stane zřejmým, že křesťan v nich vidí Krista, který čeká na něho, na jeho nasazení. Kdo chce Krista radikálně následovat, musí se zřeknout hmotného majetku. Ale musí tuto chudobu Kristovu také žít jako vnitřní osvobození pro Boha a pro bližního. Otázka chudoby a chudých musí být pro všechny křesťany, ale zvláště pro nás kněze a řeholníky jak jednotlivce tak pro řeholní společenství, znovu a znovu předmětem zpytování svědomí. Právě v naší situaci, myslím, kdy se nám nedaří nijak špatně, kdy nejsme chudí, musíme se zamýšlet zvláště nad tím, jak čestně žijeme toto povolání. A rád bych proto doporučil zpytování vám, nám i sobě.

Abychom správně pochopili, co znamená čistota, musíme vyjít z jejího pozitivního obsahu. A ten opět najdeme jenom v nazírání Ježíše Krista. Ježíš žil ve dvojí náklonnosti: k Otci a k lidem. V Písmu svatém poznáváme Ježíše jako modlícího se, který tráví noci v rozhovoru s Otcem. Když se modlí, vkládá své lidské bytí, ale i naše lidské bytí do synovského vztahu k Otci. Tento dialog s Otcem se pro nás stává vždy novým posláním do světa. Jeho poslání ho vedlo k čistému a nerozdělenému obrácení se k člověku. Ve svědectvích Písma svatého se nenajde v žádném okamžiku jeho života, v jeho jednání s lidmi, že by se přimísil nějaký vlastní zájem nebo osobní užitek . Ježíš miloval lidi v Otci, od Otce a tímto způsobem pravdivě, v jejich vlastním bytí, v jejich realitě. Vstup do smýšlení Ježíše Krista, do tohoto celého spolubytí s živým Bohem v tomto čistém spolubytí s lidmi, zcela jim být k dispozici, tento vstup do smýšlení Krista, inspiroval Pavla v jeho teologii a životní praxi, které odpovídají na Ježíšovo slovo o panictví (panenství) pro Boží království (srov. Mt 19, 12). Kněží a řeholní osoby nežijí bez vztahů. Čistota neznamená: z  toho jsem chtěl vyjít, ale naopak intenzivní pozitivní vztah, vztah k živému Bohu a odtud k Otci. Proto také neslibujeme slibem bezmanželské čistoty individualismus nebo život bez jakéhokoliv vztahu, nýbrž slibujeme, že s intenzivními vztahy, kterých jsme schopni a kterými jsme obdarováni, vstoupíme zcela a bezvýhradně do služby Božího království a tím do služby lidem. Tak se stanou kněží a řeholníci sami lidmi naděje. Tím, že zcela sází na Boha, ukazují, že je pro ně Bůh skutečností, vytvářejí přítomnost Božího království v prostoru světa. Vy, drazí kněží a řeholníci, podávate velký přínos: Uprostřed veškeré žádostivost, všeho egoismu, onoho ?nemohu čekat?, konzumního hladu, uprostřed kultu individuality, se pokoušíme žít nezištnou lásku k lidem. Žijeme naději, která ponechává naplnění Bohu, protože věříme, že on naplňuje. Co by se stalo, kdyby nebyly v dějinách křesťanství takové osoby, na něž se dá poukázat? Co by bylo ze světa, kdyby neexistovali kněží, muži a ženy v řádech a společenstvích zasvěceného života, kteří by vzorově žili naději na větší splnění lidských přání a zkušenost Boží lásky, jež přesahuje lidskou lásku? Svět také potřebuje naše svědectví a to právě dnes.

Pojďme k poslušnosti. Ježíš žil celý svůj život, od klidných roků v Nazaretě až do okamžiku smrti na kříži v naslouchání Otci, v poslušnosti k Otci. Zahleďme se například na noc na Olivové hoře. ?Ne má, ale tvá vůle se staň!? Ježíš bere v této modlitbě veškerou naši vzpěčující se svévoli do své synovské vůle, přeměňuje naši vzpouru ve svou poslušnost. Ježíš byl mužem modlitby. V tom byl ale zároveň mužem, který naslouchal a poslouchal: ?Stal se poslušný až k smrti a to k smrti na kříži?. Křesťané vždy zakoušeli, že se skrze odevzdanost do vůle Pána neztratí, nýbrž že dojdou k nalezení hluboké totožnosti a vnitřní svobody. V Ježíšovi objevili, že ten, kdo ji daruje, se najde a že se stane svobodným ten, kdo se zaváže poslušností, jež má základ v Bohu, kterého hledá. Naslouchat Bohu a poslouchat ho nemá nic společného s odcizením a ztrátou sebe sama. Při vstoupení do Boží vůle přicházíme teprve k naší opravdové totožnosti. Svědectví o této zkušenosti potřebuje právě dnešní svět uprostřed své touhy po ?sebeuskutečnění a sebeurčení?.

Romano Guardini uvádí ve své autobiografii, jak mu v jednom kritickém okamžiku, kdy se mu stala víra jeho dětství pochybnou, bylo darováno nosné rozhodnutí celého jeho života ? obrácení - když se setkal s Ježíšovým slovem. že se najde, kdo se ztratí (srov. Mk 8, 34 nn; Jan 12, 25) že nemůže dojít k žádnému nalezení sama sebe a sebeuskutečnění, aniž by se člověk neopustil, aniž by se neztratil. Ale pak mu vyvstane otázka: Kam se smí ztratit? Komu se darovat? Jemu se stalo jasným, že se můžeme zcela darovat jen tehdy, když padneme do Božích rukou: Jen v něm se můžeme ztratit, jen v něm se můžeme nakonec nalézt. Ale pak přišla otázka: Kdo je Bůh? Kde je Bůh? Nyní pochopil, že Bůh v němž se smíme ztratit, je pouze ten Bůh , který se stal konkrétním a blízkým v Ježíši Kristu. Avšak tu vyvstane ještě jedna otázka: Kde najdu Ježíěše Krista? Jak se mu mohu opravdu dát? Odpověď, kterou našel Guardini ve svém zápase, zní: Ježíš Kristus je nám konkrétně přítomen jen ve svém těle, v církvi. Proto musí poslušnost vůči Boží vůli, poslušnost k Ježíši Kristu být zcela konkrétně a prakticky pokornou poslušností k církvi. Myslím, že právě v tomto bodu musíme důkladně zpytovat své svědomí. To všechno se nachází shrnuto v modlitbě svatého Ignáce z Loyoly, která je pro mě tak veliká, že se ji téměř neodvažuji modlit, ale k níž se musíme znovu a znovu probojovávat: ?Vezmi, Pane, a přijmi celou moji svobodu, mou paměť, můj rozum a moji celou vůli, vše co má a co vlastním. Tys mi to dal; Tobě to, Pane vracím zpět. Všechno je Tvoje, nakládej s tím podle své vůle. Dej mi jen svou lásku a milost a jsem dost bohatý, a to mi stačí? (Duchovní cvičení, 234).

Milovaní bratři a sestry! Vy nyní jdete zpět do světa svého života, do svých církevních, pastoračních a lidských prostředí. Naše velká přímluvkyně a Matka Maria, kéž vztáhne svou ochranou ruku na vás a na vaše působení. Ať se přimlouvá u svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista. Se svým poděkováním za vaše modlitby a vaše působení na vinici Páně spojuji svou vroucí prosbu k Bohu o ochranu a dobro pro vás všechny, pro lidi vůbec, zvláště ty mladé zde v Rakousku, ale i v jiných zemích, z nichž pocházejí někteří z vás. Ze srdce vás všechny doprovázím svým požehnáním.

Přeložil Josef Koláček

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.