8.9.2007 

Benedikt XVI. při mši sv., Mariazell

Drazí bratři a sestry,
naší velkou poutí do Mariazell slavíme titulární slavnost této svatyně, slavnost Mariina Narození. Již 850 let sem přicházejí se modlit lidé z různých národů a zemí a přinášejí s sebou touhy svých srdcí a svých zemí, své niterné obavy i naděje. Mariazell se tak pro Rakousko, i daleko za jeho hranicemi, stalo místem pokoje a smířené jednoty. Tady lidé zakoušejí utěšující dobrotu Matky, tady potkávají Ježíše Krista, ve kterém je Bůh s námi, jak praví dnešní evangelium. Ježíš, o kterém čtení z proroka Micheáše říká: On bude pokoj (srov. 5,4). Dnes se řadíme do obrovského zástupu poutníků mnoha staletí. Stojíme u Matky Páně a prosíme: Ukaž nám Ježíše. Ukaž nám, poutníkům, Toho, který je zároveň cesta a cíl: pravda a život.

Úryvek z evangelia, který jsme právě slyšeli, otevírá náš výhled ještě více. Představuje dějiny Izraele, počínaje Abramem, jako putování, které s výstupy i sestupy, po krátkých i dlouhých cestách nakonec ústí v Kristu. Rodokmen nám svými světlými i temnými postavami, s jejich úspěchy i pády ukazuje, že Bůh dovede psát rovně i po křivých linkách našeho života. Bůh nám nechává naši svobodu a přesto umí nalézt v našich selháních nové cesty pro svou lásku. Bůh neselhává. Tento rodokmen je zárukou věrnosti Boha, zárukou, že nás nenechá padnout a pozváním k neustálé orientaci našeho života k Němu na stále nové cestě směrem ke Kristu.

Jít na pouť znamená mířit určitým směrem, kráčet k cíli. To uděluje cestě i námaze svou krásu. Mezi poutníky Ježíšova rodokmenu byli i takoví, kteří zapomněli na cíl a chtěli být cílem sami sobě. Vždy znovu však Pán probouzel také ty, kteří se nechali pobídnout nostalgií po cíli a svůj život zorientovali. Podnět ke křesťanské víře, počátek Církve Ježíše Krista byl možný proto, že v Izraeli žily osoby s hledajícím srdcem, osoby, které se nezabydlely ve zvycích, ale hledaly něco více: Zachariáš, Alžběta, Simeon, Anna, Maria a Josef, Dvanáctero apoštolů a mnozí jiní. Protože jejich srdce bylo plné očekávání, mohli rozpoznat v Ježíši Toho, kterého poslal Bůh, a stát se tak počátkem jeho univerzální rodiny. Církev pohanských národů mohla vzniknout proto, že jak v oblasti Středozemí, tak v Malé a střední Asii, kam přišli poslové Ježíše Krista, existovaly osoby plné očekávání, které se nespokojovaly s tím, co dělali a mysleli druzí, ale hledaly hvězdu, která by jim ukázala cestu k samotné Pravdě, k živému Bohu.

Toto nepokojné a otevřené srdce potřebujeme. Je jádrem našeho putování. Také dnes v určitém smyslu nestačí být a myslet jako všichni ostatní. Projekt našeho života sahá dále. Potřebujeme Boha, onoho Boha, který nám ukázal svou tvář a otevřel své srdce: Ježíše Krista (srov. Jan 1,18), jenom On nám ze svého nitra mohl zjevit Boha a zjevit nám rovněž, kdo jsme my, odkud pocházíme a kam jdeme. V dějinách najdeme zajisté mnoho velkých osobností se svými lidskými omezeními. Avšak pouze On je Bůh a proto je pouze On mostem, který přivádí do přímého kontaktu Boha i člověka. Pokud jej tedy nazýváme jediným Prostředníkem spásy všech, která platí pro všechny, která zajímá všechny a kterou mají koneckonců všichni zapotřebí, pak to vůbec neznamená pohrdat jinými náboženstvími, ani pyšně absolutizovat naše myšlení, nýbrž být získáni Tím, který se nás v nitru dotknul a obdaroval, abychom my mohli také obdarovávat druhé. Naše víra se rozhodně staví na odpor rezignaci, jež pokládá člověka za neschopného pravdy, jako by pro něho byla příliš velká. Tato rezignace na pravdu je jádrem krize Západu, Evropy. Pokud totiž pro člověka neexistuje pravda, nemůže pak rozlišovat ani dobro od zla. Potom se velké a podivuhodné výdobytky vědy stávají dvojsečnými: mohou otevírat nové důležité obzory pro dobro, pro spásu člověka, ale také ? jak vidíme ? mohou se stát úděsnou hrozbou zničení člověka i světa. My potřebujeme pravdu. Máme zajisté v důsledku svých dějin strach z toho, že víra v pravdu s sebou nese intoleranci. Pokud nás zachvacuje tento strach, který má své dobré historické důvody, je zapotřebí hledět na Ježíše takového, jak jej vidíme tady ve svatyni Mariazell. Vidíme jej ve dvou podobách: jako dítě v Matčině náruči a na hlavním oltáři baziliky jako Ukřižovaného. Tyto dvě podoby nám říkají: pravda se neprosazuje vnější mocí, ale je pokorná a dává se člověku pouze prostřednictvím vnitřní moci své vlastní existence. Pravda dokazuje sebe samu v lásce. Nikdy není naším vlastnictvím, naším produktem, stejně jako nelze produkovat lásku, nýbrž pouze obdržet a předávat jako dar. Této vnitřní moci pravdy máme zapotřebí. V tuto moc pravdy my křesťané důvěřujeme. Jejími svědky jsme. Musíme ji předávat jako dar, stejně tak jako jsme ji přijali.

?Hledět na Krista? - je mottem tohoto dne. Tato pobídka hledajícímu člověku se přetváří vždy znovu ve spontánní prosbu, která se obrací zejména k Marii, jež nám darovala Krista jako svého Syna: ?Ukaž nám Ježíše!? Prosme takto z celého srdce dnes; prosme tak i jindy, niterně hledejme Vykupitelovu Tvář. ?Ukaž nám Ježíše!? Maria odpověděla tím, že jej nejprve představila jako dítě. Bůh se stal pro nás maličkým. Bůh nepřichází s vnější mocí, ale přichází v bezmocnosti svojí lásky, která je jeho silou. Dává se nám do rukou. Žádá naši lásku. Vybízí nás, abychom se stali také maličkými, sestoupili z našich vysokých trůnů a naučili se tak stát v pravdě a v lásce. Dítě Ježíš nám přirozeně připomíná také všechny děti světa, v nichž nám vychází vstříc. Děti, které žijí v bídě; které jsou vykořisťovány jako vojáci; které nikdy nemohly zakoušet rodičovskou lásku; děti nemocné a trpící, ale také ty radostné a zdravé. Evropa se stala chudou na děti: chceme všechno sami pro sebe a asi nepříliš důvěřujeme v budoucnost. Země by se ocitla bez budoucnosti, kdyby vyhasly síly lidského srdce a rozumu srdcem osvíceného, kdyby Boží tvář přestala osvěcovat zemi. Tam, kde je Bůh, tam je i budoucnost.

?Hledět na Krista? - pohleďme ještě krátce na Ukřižovaného na hlavním oltáři. Bůh vykoupil svět nikoli prostřednictvím meče, ale Kříže. Umírající Ježíš má rozevřené paže. Je to především gesto Utrpení, ve kterém se pro nás nechal přibít na kříž, aby nám dal svůj život. Avšak rozevřené paže jsou zároveň postojem modlitby, postojem, který zaujímá kněz, když v modlitbě rozevírá ruce: Ježíš proměnil utrpení ? svoje utrpení a svou smrt ? na modlitbu, na úkon lásky k Bohu a k lidem. Proto jsou tyto roztažené paže nakonec také gestem objetí, kterým nás On chce přitáhnout k sobě a obejmout v náruči své lásky. Takto je obrazem živého Boha, je Bohem samotným, jemu můžeme důvěřovat.

?Hledět na Krista!? Učiníme-li tak, uvědomíme si, že křesťanství je víc a něčím jiným než morální soustavou, řadou požadavků a zákonů. Je darem přátelství, které přetrvá v životě i ve smrti: ?Už vás nenazývám služebníky, ale přáteli? (srov. Jan 15,15), říká Pán svým. V toto přátelství důvěřujeme. Avšak právě proto, že křesťanství je víc než morálka, že je právě darem přátelství, právě proto v sobě nese také velký morální náboj, kterého je nám tváří v tvář výzvám naší doby tolik zapotřebí. Čteme-li spolu s Ježíšem Kristem stále novým způsobem Sinajské Desatero a pronikáme do jeho hloubek, pak se nám jeví jako velká škola. Je v prvním řadě přitakáním Bohu. Bohu, který nás miluje a vede, řídí nás a přesto nám nechává naši svobodu, ba dokonce z ní tvoří pravou svobodu (první tři přikázání). Je to přitakání rodině (čtvrté přikázání), ?ano? k životu (páté přikázání), ?ano? k zodpovědné lásce (šesté přikázání), ?ano? k solidaritě, sociální odpovědnosti a spravedlnosti (sedmé přikázání), ?ano? k pravdě (osmé přikázání) a ?ano? k úctě vůči osobám a k tomu co jim patří (deváté a desáté přikázání). Mocí našeho přátelství s živým Bohem žijeme toto mnohotvárné přitakání a zároveň je neseme jako indikátor cesty v našem světě. ?Ukaž nám Ježíše!?. Touto prosbou k Matce Páně jsme se vydali na cestu. Stejná prosba kéž nás provází v našem každodenním životě. Víme, že Maria naši prosbu vyslyší: ano, kdykoliv když hledíme k Marii, ukazuje nám Ježíše. Tak můžeme nacházet správnou cestu, krok za krokem ji sledovat, plni radostné důvěry, že cesta vede ke světlu ? v radosti věčné Lásky. Amen!

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.