Rádio Vaticana

Povolání

31.8.2007

Homilie ke 22. neděli v mezidobí

Mezi nejpěknějšívypravování Bible patří ta, kde se mluví o povolání. Vzpomňme si na Mojžíše u hořícího keře na hoře Sinaj (Ex 3), na Izaiášovo vidění nebeského chrámu (Iz 6), na rozhovor mladého Jeremiáše s Bohem (Jer 1). Neméně působivé jsou scény evangelia: povolání sv. Petra při rybolovu (Mt 4,18nn), sv.Matouše u celnice (Mt 9,9 nn), sv. Pavla na cestě před Damaškem (Sk 9).

Každé jejich povolání je individuální, neopakovatelné, a přece je v nich několik společných rysů. Na prvním místě vidíme, že je povolání spojeno s nějakým posláním. Bůh volá člověka k nějakému úkolu. Má nějaký plán a ptá se, jako ve vidění Izaiášově: ?Koho pošlu: Kdo mi půjde?? (Iz 6,8). Obyčejně to bývá něco konkrétního. ?Půjdeš a řekneš...!? Tak např. Jonáš má jít do Ninive ohlásit lidem, aby dělali pokání, aby se vyhnuli velké pohromě (Jon 1,2 nn). Když úkol splní, je Boží posel zase volný, může se vrátit ke své denní práci.

Jindy jde o povolání trvalé, životní. Tak si např. Bůh vybral Samuela, aby soudil izraelský lid (1 Sam 3), Davida, aby byl králem a založil dynastii. Bude ovšem vládnout jeho jménem a s jeho pomocí. Nakonec pak uzraje v lidu vědomí, že má zvláštní Boží povolání celý izraelský národ, protože očekává mesiáše, který bude univerzálním vládcem světa.

Tyto různé typy povolání se dodnes vyskytují v církvi. I my sami v jistých okamžicích cítíme jasně, že je naše povinnost, abychom splnili nějaký úkol. Chlapec, který se rozhodne pro kněžství, je povolán na celý život ke službě oltáře. I národy mají své povolání v dějinách světa. Dnes roste vědomí, že ve světě, ve kterém se začínají mísit rasy a názory, mají zvláštní povolání všichni křesťané.

Ale jak se pozná, že je někdo k nějakému úkolu povolán? Někdy k tomu dojde jakoby docela náhodně, shodou okolností. S někým se setkal a ten si ho vybral za společníka pro práci. Pokud jde o volbu zaměstnání, dříve se považovalo skoro za samozřejmé, že nejstarší syn převezme statek nebo živnost otcovu, ať už k tomu měl sklony nebo ne. Dnes se snažíme o to, aby byla volba povolání rozumější a svobodnější. Dělají se psychologické zkoušky, žádá se příprava k práci, kterou má kdo dělat. Předpokládá se totiž, že každý dělá nejlíp tu práci, ke které má tělesné a duševní dispozice.

Proto nás udivuje, že povolání, o kterých čteme v Bibli těmto rozumným normám obyčejně neodpovídají. Bůh své proroky obyčejně povolává z nenadání, v nečekaním okamžiku. Ti obyčejně protestují, že se k tomu ůkolu nehodí. Mojžíš má jít k faraonovi, brání se, že nemá schopnosti k tomu, aby mluvil (Ex 3, 10-11). Sv. Petr měl námitky hlubšího rázu: ?Opusť mě, Pane, jsem hříšný člověk!? (Lk 5,8). Z hlediska přirozeného se ostatně nedalo nijak předpokládat, že by založili církev v tehdejším vzdělaném světě.

Proč bůh jedná proti pravidlům, kterými se řídí normální výběr povolání ve společnosti? Kdyby Bůh povolal k tomu, aby se založila církev v tehdejším světě římského císaře, všichni historikové by psali o tom, jak tento panovník uměl využít situace, jaké měl politické schopnosti, jak si moudře počínal. Ale římskou říši nepřivedl ke křesťanství césar. Byl to rybář z Galilee. A apoštolem národů se nestal filosof, ale řemeslník Pavel, který uměl spravovat stany. Nebyli to tedy oni, kteří to udělali, ale Bůh, který jich použil jako prostých nástrojů svého díla. Tuto myšlenku rádi rozvíjejí kazatelé, aby dokázali, že je církev dílo Boží.

Teologové si však při této příležitosti kladou ještě jinou otázku. Ptají se, co je v očích Božích dříve: povolání nebo existence a vlastnosti toho, kdo je povolán. Lidská zkušenost vychází, jak jsme viděli, z toho druhého předpokladu: protože má někdo takové a takové schopnosti, určujeme ho k tomu a k tomu úkolu. Když přeneseme tuto otázku do teologie, ptají se v mariologii: Stala se Panna Maria Boží matkou, protože byla bezhříšná, čistá, plná milosti? Odpovídají, že je potřeba odpovědět opačně: Protože si ji Bůh vybral za matku, proto ji uchránil všeho hříchu a proto ji zahrnul veškerou milostí. Jinými slovy: první je Boží povolání, existence a schopnosti následují.

Není to otázka jen teoretická, kterou by se bavili ve školních diskuzích. Má to důsledky pro náš postoj k životu. My se totiž tuze často ptáme, k čemu bychom měli možnosti a schopnosti. A přece se často po tolika opatrných rozváženích sklameme. Máme se na prvním místš ptát, jestli nás Bůh k něčemu volá. Jsme-li si jisti jeho povoláním, pak můžeme počítat najisto i s tím, že nám nebudou chybět prostředky a síly k tomu, abychom práci uskutečnili. Tak jednali světci a založili často dílo, které překonalo staletí. Ale tak jednají i věřící v denním životě. Mají pevnou důvěru, že jim Bůh pomůže, když se dají s odvahou do toho, co je jejich jasná povinnost. Jinak bychom ani nemohli žít. Vždyť je dnes všecko nejisté a to, co se požaduje, ja tak těžké. Jediná jistá cesta je ta, na kterou nás volá Bůh.

Tomáš Špidlík