Rádio Vaticana

Sama naše přirozenost v sobě nese morální poselství

18.8.2007

Benedikt XVI. při setkání s kněžími, Auronzo di Cadore

V červenci během dovolené Svatého otce proběhlo v Auronzo di Cadore setkání se 400 tamějšími kněžími. Přinášíme nyní další z položených otázek a improvizovanou odpověď Benedikta XVI., tentokrát na téma formace lidského svědomí.

Otázka:
Svatosti, chtěl položit otázku, týkající se formace svědomí, zejména s ohledem na mladé generace, protože formace důsledného, správného svědomí se dnes zdá stále obtížnější. Dobro je zaměňováno za cítit se dobře a cítit se špatně. Klade se důraz spíše na emotivní aspekt. Chtěl jsem proto požádat o nějakou radu z Vaší strany?

Benedikt XVI.:
Tato otázka odráží tak trochu problém kulturní situace Západu, protože pojem svědomí se během posledních dvou století hluboce proměnil. Dnes převládá názor, že racionální, tedy to, co vychází z rozumu, je pouze to, co lze určit kvantitativně. Ostatní věci, tedy předměty náboženství a morálky prý nepatří k obyčejnému rozumu, protože nejsou ověřitelné nebo ? jak se říká ? nejsou falsifikovatelné za pomoci experimentu. Za této situace, kde jsou morálka a náboženství takřka vypuzeny z dosahu rozumu, je jediným a posledním kritériem morálnosti a také náboženskosti subjekt, tedy subjektivní vědomí, které neuznává jiné instance. Rozhoduje pouze subjekt a v posledku vlastně jeho cítění, jeho zkušenosti a eventuální kritéria, která nalezl. Takto se ovšem subjekt stává izolovanou realitou a jeho parametry se ? jak jste řekl ? mění den po dni. V křesťanské tradici ?svědomí? znamená conscientia ?spolu vědění?: tzn. že my, naše bytí je otevřené, může naslouchat hlasu bytí samotného, hlasu Boha. Hlas velkých hodnot je tedy vepsán do našeho bytí a velikost člověka je právě v tom, že není uzavřen do sebe, není redukován na materiální, kvantifikovatelné věci, nýbrž má vnitřní otevřenost pro podstatné věci, možnost naslouchat. V hloubi našeho bytí můžeme naslouchat nejen momentálním potřebám, nejen materiálním věcem, ale naslouchat hlasu samotného Stvořitele a tak poznávat, co je dobro a co je zlo. Tato schopnost naslouchání však musí být vychovávána a rozvíjena. A právě to je cílem zvěstování, které konáme v církvi: rozvíjet tuto vznešenou schopnost Bohem darovanou člověku, totiž naslouchat hlasu pravdy a tím hlasu hodnot.

Řekl bych tedy, že prvním krokem je zprostředkovat lidem vědomí, že sama naše přirozenost v sobě nese morální poselství, božské poselství, které musí být dešifrováno a které můžeme postupně lépe poznávat, slyšet, pokud je naše vnitřní naslouchání otevřené a vyvíjí se. Konkrétní otázkou je, jak tuto výchovu k naslouchání uskutečňovat, jak k tomu člověka uschopnit navzdory vší moderní hluchotě, jak způsobit návrat k tomuto naslouchání, které je reálnou událostí, Effata Křtu, otevření vnitřních smyslů. Když hledím na situaci, v níž se nacházíme, navrhoval bych kombinaci mezi cestou světskou a cestou náboženskou ? cestu víry. Všichni dnes vidíme, že člověk by mohl zničit základ svojí existence, svou zemi, a že tedy s touto naší zemí, s realitou, jež nám byla svěřena, si jednoduše nemůžeme dělat co nás napadne a co se momentálně zdá užitečné nebo slibné, ale musíme respektovat vnitřní zákonitosti stvoření, této země, naučit se těmto zákonitostem a také je poslouchat, chceme-li přežít. Tato poslušnost hlasu země, hlasu bytí je pro naše budoucí štěstí důležitější než momentální volání, momentální tužby. Prvním kritériem, které je třeba si osvojit, je to, že bytí samo, naše země s námi mluví a my musíme naslouchat, chceme-li přežít, a toto poselství země dešifrovat. A máme-li být poslušní hlasu země, platí to tím spíše vůči hlasu lidského života. Nejen že máme pečovat o zemi, ale musíme respektovat druhého, druhé. Jednak druhého v jeho jedinečnosti jako osobu, jako svého bližního, a jednak druhé jako společenství, které žije ve světě a které má žít společně. A vidíme, že pouze v absolutním respektu tohoto Božího stvoření, tohoto obrazu Božího, kterým je člověk, pouze v respektu ke společnému životu na této zemi, můžeme jít vpřed.

A zde přicházíme k tomu, že je nám zapotřebí velkých morálních zkušeností lidstva, zkušeností, jež se zrodily ze setkání s druhým, se společenstvím; zkušeností, že lidská svoboda je vždy svobodou sdílenou a může fungovat pouze tehdy, když sdílíme naše svobody v respektu k hodnotám, které jsou společné nám všem. Mám za to, že v těchto krocích lze spatřit nutnost poslušnosti hlasu bytí, poslušnosti k důstojnosti druhého, tedy poslechnout nutnost společného života našich svobod jakožto jediné svobody a proto znát hodnoty, umožňující toto důstojné společenství života mezi lidmi. Tím dojdeme, jak jsem už řekl, k velkým zkušenostem lidstva, kterými se vyjadřuje hlas bytí, a zejména zkušenosti velkého dějinného putování Božího lidu, které začalo Abrahamem a ve kterém nacházíme nejen základní lidské zkušenosti, ale prostřednictvím těchto zkušeností můžeme také slyšet hlas samotného Stvořitele, který nás miluje a který k nám promluvil. Tady, v tomto kontextu a při respektování lidských zkušeností, které nám ukazují cestu dnes i zítra, se zdá, že desatero přikázání bude mít vždycky přednostní hodnotu. V nich spatřujeme velké ukazatele cesty.

Desatero přikázání znovu čtené a prožité ve světle Kristově, ve světle života Církve a jejích zkušeností, indikuje některé základní a podstatné hodnoty: čtvrté a šesté přikázání společně ukazují důležitost našeho těla, respektování tělesných zákonitostí, sexuality a lásky, hodnotu věrnosti v lásce, rodinu; páté přikázání indikuje hodnotu sdílení dober země a spravedlivou účast na těchto dobrech, spravování Božího stvoření; osmé přikázání indikuje velkou hodnotu pravdy. Máme-li tedy ve čtvrtém, pátém a šestém přikázání lásku k bližnímu, tak v osmém máme pravdu. Toto všechno nefunguje bez společenství s Bohem, bez respektu k Bohu a přítomnosti Boha ve světě. Svět, kde není Bůh, stává se v každém případě světem svévole a sobectví. Pouze, objeví-li se Bůh, je světlo, je naděje. Náš život má smysl, který nemůžeme produkovat my, ale který nás předchází a vede nás. V tomto smyslu bych proto řekl: jděme společně samozřejmými cestami, které může dnes i světské svědomí snadno rozpoznat, a snažme se tak dojít k hlubším hlasům, k pravému hlasu svědomí, které se sdílí velkou tradicí modlitby a morálního života církve. Takto, cestou trpělivé výchovy, se myslím můžeme všichni naučit žít a nalézat pravý život.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV