Rádio Vaticana

Počátky křesťanství v Číně

3.7.2007

V souvislosti s nedávno zveřejněným papežovým listem katolíkům v Číně přinášíme stručný souhrn dějin křesťanství v této zemi.

Čínská lidová republika má rozlohu téměř 10 miliónů kilometrů čtverečných. Právně se členění na 23 provincií, 5 autonomních oblastí a 4 magistráty. Od roku 1945 je Čínská lidová republika členem OSN. Počet obyvatel přesahuje 1 300 miliónů. 95 % obyvatelstva tvoří Číňané. Roční přirozený přírůstek je 0,57%. Průměrná délka života se pohybuje kolem 70 let. Gramotnost obyvatelstva dosahuje 86 %. Čína je nejlidnatější a třetí největší stát světa, jenž ovlivňuje světovou ekonomiku. Především kvůli takzvaným ?levným pracovním sílám? se sem stěhuje výroba mnohých zahraničních firem.
Vyznavači čínských lidových náboženství tvoří asi 20 %, buddhisté 8 %, asi 60 % uvádí, že je bez vyznání. Vládní zdroje v roce 2000 hovoří o 18 ?20 miliónech křesťanů. Skutečný stav je ale vyšší, protože římskokatolická církev je v Číně ilegální, takže v těchto číslech jsou zahrnuti pouze členové Vlasteneckého sdružení. Ve vládních údajích také nejsou započítány osoby pod osmnáct let, stejně jako některé další skupiny. Dostali bychom se k pravděpodobnějšímu číslu asi šedesáti milionů křesťanů všech vyznání. I když procento křesťanů v Číně není vzhledem k vysokému počtu obyvatel vysoké, pravděpodobně tu přichází každou neděli do kostelů více lidí než v celé západní Evropě.

Počátky křesťanství v Číně sahají do sedmém století, kdy asyrský mnich Alopen, přinesl na místa dnešního Xi´anu křesťanství přes Hedvábnou stezku. Ve 13. století přišel do Číny první katolický misionář, italský františkán, otec Giovanni z Montecorvina. V roce 1307 ho papež Klement V. jmenoval arcibiskupem. Giovanni z Montecorvina obrátil vysoko postavené čínské státní úředníky, pokřtil na 6 000 lidí a nechal zbudovat množství kostelů. Po stoletém působení františkánů bylo v Číně okolo 30 000 katolíků.
Na počátku 16. století se na území Číny snažili trvale působit jezuité, františkáni, augustiniáni a dominikáni. Nedařilo se jim ale překonat přístav Guangzhou, kde dostávali povolení zůstávat jen krátkou dobu. Později v 16. století se usadili italští jezuité Michele Ruggieri a Matteo Ricci v Zhaozhou, nejprve převlečeni za buddhistické mnichy a pak za konfuciánské učence. Se svými znalostmi vědeckých nástrojů ze západu si brzy získali respekt a ochranu několika konfuciánských vzdělanců. Otec Ruggieri se vrátil do Evropy, aby získal větší podporu pro jejich činnost. A otec Ricci se v roce 1601 usadil v Pekingu. Uznání se jezuitům v Číně dostalo po té, co pomohli s reformou chybného císařského kalendáře. Okolo roku 1635 začali do Číny přijíždět i další řády. Na začátku 18. století tu měla katolická církev na 200 000 členů.

Rozvoj církve ale zabrzdil tzv. ?Spor o čínský ritus?, tedy o otázku přizpůsobování některých aspektů katolické nauky čínské kultuře. Konkrétně šlo o to, jaké z čínských označení lze používat pro Boha a jaký postoj zaujímat v otázce tradičního čínského kultu předků a filozofa Konfucia. Jezuité se chtěli v této otázce přizpůsobit čínským tradicím. Čínský ritus úcty k předkům měl podle nich povahu sociální a ne náboženskou. Ostatní misionáři se klonili k odmítnutí čínských ritů. Papež Klement XI. zakázal užívání čínských ritů křesťanskými misionáři i čínskými konvertity. V reakci na to čínský císař Kangxi zakázal křesťanské misie v Číně.
Ke změně došlo v 19. století Dohodou z Tianjingu, která zaručovala náboženskou svobodu všem obyvatelům. Mnoho misionářských řádů se do Číny vrátilo a Vatikán začal uspořádávat církevní teritoria. Toto období skončilo nástupem komunismu v roce 1949 a následným represím vůči církvi, vyloučením zahraničních misionářů a vězněním a mučením duchovních během ?Kulturní revoluce? v letech 1966-76.

Markéta Šindelářová