Rádio Vaticana

Zlo v umění

25.6.2007

Kanadsko-italský umělec Cosimo Cavallari vystavil v jedné z newyorských galerií začátkem dubna 2007 šest stop vysokou sochu nahého ukřižovaného Krista z tmavé čokolády. Nazval ji My Sweet Lord, tedy Můj sladký Pán. Téměř okamžitě se zvedla vlna kritiky a protestů z řad amerických křesťanů. Podle nich dílo zesměšňuje a uráží křesťanskou víru zobrazením Krista, Božího Syna, v ponižující situaci (zcela nahého) a v nedůstojném zpracování (z tmavohnědé čokoládové hmoty). Především v časovém kontextu zahájení výstavy, týden před velikonočními svátky, působila socha jako cílená provokace. Křesťanští aktivisté argumentovali, že pokud toto dílo zesměšňuje jejich náboženské cítění, chová se nemorálně a porušuje etické normy společnosti, je zlé a jako takové má být odstraněno z veřejných prostor. Galerie, která sochu vystavila, je podle nich v morálním úpadku. Nakonec dosáhli svého a po několika málo dnech byla socha My Sweet Lord z galerie odstraněna.

Nejde jen o amerického čokoládového Krista. V pražské Lucerně probíhá až do října 2007 výstava společnosti Premier Exhibitions s názvem Bodies... The Exhibition, představující návštěvníkům vypreparovaná lidská těla, upravená metodou plastinace. Největší kritiku sklízejí žertovné pozice, do nichž jsou naaranžována kdysi lidská těla obnažená na kosti, svaly a vnitřní orgány. Mimo jiné zde najdeme i mrtvolu ženy v osmém měsíci těhotenství s viditelným plodem. Rozpaky budí také původ těchto mrtvol ? společnost pořádající výstavu je získala od jedné z čínských univerzit, která nebyla schopna doložit, jak k nim přišla. Existuje podezření, že jde o mrtvoly popravených z čínských věznic, kteří neměli ani ponětí, jakým způsobem bude s jejich tělesnou schránkou nakládano po smrti.

Podobných takzvaných uměleckých událostí bychom jistě našli celou řadu. Všechna tato díla ale mají jedno společné - jsou předmětem etické kritiky umění. Stávají se účastníky prastarého sporu o to, zda je umění zcela nezávislé na společnosti, a tudíž si může zobrazovat co chce a jak chce, nebo zda na společnosti závisí a představuje jeden z možných způsobů poznání okolního světa.
Zní to poněkud odtažitě, ve skutečnosti jde ale o několik velmi jednoduchých otázek: Proč se nám jeví některá umělecká díla jako krásná, i když v sobě nesou zlo? Máme se při hodnocení umění ohlížet i na morální rozměr díla? Snižují morální defekty díla jeho celkovou krásu a zobrazené ctnosti ji zvyšují? Otázky jsou jednoduché, odpovědi mnohem složitější.

Mezi nejslavnější příklady uměleckých děl, která v sobě spojují krásu a zlo, patří dokumentární snímek německé režisérky Leni Riefenstahlové z roku 1935 s názvem Triumf vůle. Zachycuje norimberský sjezd NSDAP za účasti a přímého řízení nacistického vůdce Adolfa Hitlera. Umělečtí kritikové i filmoví historici se shodnou bez potíží na tom, že film je vyjímečný po formální stránce (patří sem práce s kamerou, střih, režie, hudba), a vnesl také do žánru dokumentu celou řadu nových prvků a postupů. Většina z kritiků se ale také shodne, že krásu filmu zcela zastiňuje zlo, které Riefenstahlová ukazuje a oslavuje. Poselství snímku, vize, kterou do filmu vložila, je triumfem zla: zbožštění Hitlera, oslava německého národa a národního socialismu, a světlá budoucnost vyvolených pod ochranou Třetí říše. Oslava masového vraha je bezpochyby morálním defektem. Místo nechuti k odporné figuře západní civilizace snaží se v divákovi vyvolat obdiv a okouzlení. Bez Hitlera a ideologie německého národního socialismu by film ztratil srozumitelnost. Morální defekt se tak přímo podílí na estetické hodnotě, či chcete-li, spoluvytváří zlou krásu, krásu zla.

Stejným způsobem lze pohlížet i na čokoládovou sochu Krista, zmiňovanou na začátku. Nejprve bychom ji mohli zkusit ubránit jako nezávislé umění. Mohli bychom třeba tvrdit, že autor chtěl dílem poukázat na konzumní prožívání velikonoc, které se pro řadu lidí smrskne na rozdávání čokoládových figurek zajíců, případně vajíček nadměrných velikostí. (Přejídání se pochutinami pak úplně vytláčí duchovní rozměr nejdůležitějších křesťanských svátků.) Budiž, to může být pravda, stejně jako to, že sochař volbou materiálu projevil vlastně velkou úctu, neboť pro středoamerické indiánské kultury byla čokoláda nápojem posvátným. O autorových úmyslech však mnoho nevíme, a nakonec to není ani podstatné. Důležitější je dílo, které vytvořil. To, co vyjadřuje samo dílo bez doplňujícího výkladu.

Jaké ?poselství tedy předává čokoládový Kristus? Je to poselství posměchu a netolerance. Netolerance k hodnotám a životnímu stylu druhých. Výsměchu zbožnosti a kultuře lidí, které spojuje jedna víra. Filosof Nick Trakakis uvádí, že jev lze označit za zlý, pokud například působí újmu na duchovním životě jedince. V tom spočívá morální vadnost čokoládového Krista. Utočí na životní hodnoty věřících a vysmívá se jim, upírá jim právo vybrat si, podle čeho budou řídit své jednání.
Je to paradoxní, že právě nejhlasitější obránci liberalismu, zastánci práva a svobody všech utiskovaných, některým skupinám tyto svobody upírají. Copak křesťané žádají příliš? Respektujte, že věříme v Boha a v jeho syna, Ježíše Krista.
Není důvod taková díla zakazovat nebo ničit. Stačí je nazývat pravým jménem. Zobrazené zlo degraduje jejich uměleckou hodnotu. Neobstojí jako umělecká díla. Přesto mají jeden kladný účinek. Mohou sehrát důležitou roli v morální výchově. I když se na první pohled zdá, že jde o protimluv, není to tak.
Setkání s nemorálním dílem může obohatit právě zobrazenou nemorálností. Můžeme si tak lépe uvědomit, čemu věříme, podle čeho se řídíme. Umělecké dílo tříbí naše vlastní postoje, nutí nás přemýšlet o hodnotách, kterými se řídíme, o zásadách, které formují náš život. Proto jsem vděčný za čokoládového Krista, za mrtvoly v galeriích i za Šifru mistra Leonarda. Na pozadí zla lépe vynikne dobro, tvrdil už Aristoteles.

Ondřej Krajtl