Rádio Vaticana

Nejsvětější Trojice

1.6.2007

Homilie ke slavnosti Nejsv.Trojice

Stalo se to ve Svaté zemi v El Chali ve starém Hebrónu, v městě nad hrobem Abrahamovým. Byl jsem tam kdysi na pouti, dal se provést po mešitě muslimským strážcem. Protože jsme se dohodli dost přátelsky, muslim se dal do náboženské disputace: ?My mohamedáni jsme jedinými pravými potomky Abrahámovými a věříme, že i praotec byl prvním muslimem.? Nic jsem mu na to nenamítal, jenom jsem se snažil dát tomu tvrzení pokud možná správný význam, proto jsem dodal: ?Jisté je to, že Abrahám je jedním z těch velikánů lidstva, který obnovil víru v jednoho Boha. A proto tu sem na jeho hrob chodíme i my křesťané.? ?Ale ne docela právem, ?dodal muezzín, ?vy totiž jste víru v jednoho Boha ztratili, a začali jste úctu Bohů třech, proto nejste pravými syny Abrahámovými!?

Tak totiž mnozí mohamedáni stále chápou křesťanské učení o nejsvětější Trojici. Ve skutečnosti každé dítě, které se naučilo několik otázek z katechismu už ví, že je jen jeden jediný Bůh, který je ve třech Osobách: Otce, Syna a Ducha svatého. Jak je to možné, to už ovšem přesahuje možnost porozumění nejenom dítěte, ale i učeného bohoslovce, i světce, ba dokonce i rozum andělský. Pravda o nejsvětější Trojici je totiž tzv. mysterium, tajemství víry, které je ze zjevení Božího známo lidem. V Písmě svatém čteme od samého počátku, že je jen jeden jediný Bůh. První přikázání Boží nám nařizuje jako Židům pod horou Sinaj: ?V jednoho Boha věřiti budeš!? Ale v tomtéž Písmě svatém se dočteme dějiny spásy světa, o tom, jak Otec poslal svého jednorozeného Syna k záchraně lidského pokolení a o seslání Ducha svatého. Proto křesťané jsou křtěni, z výslovného rozkazu Spasitelova ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého (Mt 28, 19).

To jsou tedy fakta, o která se opírá naše víra. Protože však lidský rozum se nedá popřít, protože zjevení nemůže být proti zákonům zdravého úsudku, vždycky se lidé ptali a právem se ptali, jak je to možné. Jak sloučit tři a jedno. Matematicky bychom to řekli asi takto: Nikdy se tři nebudou rovnat jedné ani jedna třem! Jak tedy odpovědět na takovou závažnou a věcnou pochybnost?

Náboženské pravdy se vždycky snažíme přiblížit nějakým obrazem, přirovnáním. Svatí Otcové ospravedlňují toto počínání. Ten, kdo se nemůže podívat přímo do slunka, protože má slabý zrak, má se podívat do vody, ve které se slunko odráží. V odlesku se snadněji pozná forma nebeského tělesa než v plném lesku. Dali se proto teologové do hledání odlesku, obrazu nejsvětější Trojice. Nebylo ani tak těžké jej najít. Vždyť první a nejkrásnější obraz Boží namaloval sám Stvořitel. Stvořil totiž člověka k obrazu a podobenství svému. Je-li tedy člověk jakýmsi odleskem Boha, je i on jeden a trojí, alespoň v určitém smyslu. Z lidské mysli, která je skryta kdesi v hloubkách srdce, vycházejí myšlenky a slova. Lidské myšlení pak se uskutečňuje silou vůle. Přirovnáme-li lidskou mysl k Otci, pak Syn se podobá slovu zjevujícímu Otce. Duch svatý pak je ona síla, která uskutečňuje a dokončuje dílo spásy, podobá se tedy vůli. Že to není pouhou hrou s pojmy dokazuje ta skutečnost, že sám svatý Jan evangelista (Jn 1,1) nazývá druhou Božskou osobu slovem. ?Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha... a Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.? Než ponechme další spekulace teologům.

Spisovatelé duchovní našli ještě jiný obraz nejsvětější Trojice na zemi. Je jím Církev. Na první pohled se nám to zdá jistě divné. Jak spolu souvisí jednota Boží ve třech Osobách s organizací a životem společnosti zde na zemi? Ale podobnost tu je, dokonce větší než ve všech ostatních obrazech. Abychom ji však odkryli, musíme si zopakovat několik základních pravd z nauky o Bohu. Bůh je jen jeden jediný. To předpokládá, že v Bohu je jen jedno poznání, jeden rozum řekli bychom, a jedno chtění, jedna vůle. Osoby však jsou tři. Na zemi je něco podobného v plném slova smyslu nemožné. Jsou-li tři osoby, tři lidé, každá z nich má svůj vlastní rozum a svou vlastní vůli. Proto je to obyčejně tak těžké, někdy nemožné, aby se shodli, aby společně jednali. Mluví se velmi často o jednotě a o vzájemné lásce. Řeči a kázání o tom nejsou těžká. Co je svízelné, to je uskutečnění ideálu. Všichni se povzbuzují navzájem: Buďme zajedno, táhněme za jeden provaz! Za chvíli však je hádka nebo rozladěnost. Jeden se na věc dívá tak, druhý jinak, každý má svůj rozum a své city, které mu druhý uráží. Dohodnou se někdy lidé doopravdy? Svatý Bazil, který tolik toužil po ideálu a pořádku, četl s velkým dojetím slova Skutků apoštolských, kde se praví o prvotní církvi v Jeruzalémě, že obec věřících měla jedno srdce a jednu mysl (Sk 4,32). Bylo to tedy možné. Mnoha lidem se podařilo shodnout se tak, že stejně mysleli a stejně chtěli. To se stalo tehdy, když Bůh na ně vylil plnost Ducha svatého, když je učinil obrazem svého vnitřního života Božího. Tam v tajemství nebeských hlubin jsou tři Osoby, které mají skutečně jednu mysl a jednu vůli. Proto tam, kde se Boží život vyleje jako milost na zemi, nastává podobná účinek. Lidé se shodnou, dohodnou, jakoby zhramonisují, začnou pracovat pro společný ideál.

Uskutečňovat tento obraz Boží, obraz nejsvětější Trojice na zemi je zvláštní povolání Církve. Tam, kde se to podaří, můžeme si být jisti, že Bůh skutečně sestoupil na zemi. Církvení antifona zpívá: ?Kde je láska a shoda, tam je Bůh!? Tato slova jsou ostatně ohlasem evangelia, které se často vrací ke stejnému námětu: Potom poznají, že jste moji učedníci, když se budete navzájem milovat, když budete žít ve shodě (srv. Jn 17,20násl.).

Chápeme nyní, proč je tajemství nejsvětější Trojice první a základní pravda křesťanského náboženství. Je to zářivý obraz lidského soužití. Je tu rovnost osob, je tu láska, je svoboda, je tu štěstí, je tu vše, co si člověk může přát. Byli jsme pokřtěni ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého, nyní je povinností křesťana podle této pravdy žít.

Tomáš Špidlík