Rádio Vaticana

Rodina je místem svobody

20.5.2007

O Světovém kongresu rodin v Polsku

Zprávy o papežské cestě do Brazílie a zlomová demonstrace v Itálii na podporu přirozené rodiny za účasti neuvěřitelného jednoho a půl miliónů lidí poněkud zastínily Světový kongres rodin. Do Varšavy se na něj sjelo přes tři a půl tisíce delegátů z více než padesáti zemí celého světa, aby přemýšleli, jak bránit přirozenou rodinu, na kterou se dnes již nepokrytě a koordinovaně útočí. Stačí jen vzpomenout na nedávnou nepřátelskou deklaraci z Evropského parlamentu určenou Polsku za to, že brání na svém území základní prvky rodiny.

Českou republiku zde reprezentovali pouze tři delegáti ? z Hnutí Pro život ČR. Člověk by čekal poněkud větší zájem ze země, kde zabíjení dítěte v lůně matky je na denním pořádku a homosexuální manželství se svými obřady se již stala realitou, kde jsou lidé za vstup do manželství daňově trestáni, kde pornografie dnes a denně ničí dospívající a rozvrací manželstvím, o rozvodech nebo zoufalé míře porodnosti je snad lepší nemluvit. Lze jen vytrvale doufat, že i tento příspěvek povede k postřehu, že péče o rodiny neznamená v dnešní době jen pastoraci volnočasových aktivit, ale i aktivní obranu tohoto základního kamene ? především ve společenské, politické a ekonomické rovině. Podobně, jak se to dnes děje snad už všech alespoň trochu kulturních zemích.

Rodina je totiž nenahraditelný stavební kámen společnosti, a děti rodinu nutně potřebují pro zdravý růst a pro plodný a svobodný život. Dnešní koordinovaný útok na rodinu, vedený především ze strany sociálních demokratů, je však přímým útokem na jednotlivce. Polský ministr školství Roman Giertych trefně poznamenal, že rodina je svobodným prostorem člověka. U nás si to živě pamatujeme z doby reálného socialismu: pouze v rodině se dalo otevřeně mluvit a korigovat státní ideologii u dětí. Ale i dnes poznává drtivou pěst anonymního státu každý, kdo je bez rodiny a je tak vydán na milost a nemilost zvláště v období slabosti: v dětství, nemoci a stáří. Giertych zdůraznil, že úkolem každé vlády, a tedy nejen katolických politiků, je vždy chránit slabé a chránit rodinu jako prostor svobody. Podobně Paul Mero z USA připomněl, že socialismus a klasický liberalismus vytvářejí přímou vazbu mezi slabým jednotlivcem a silným státem a mají proto podobně ničivé důsledky. Konec konců oba ?-ismy? jsou přímými potomky dnes již tak zprofanovaného materialismu. Oproti tomu rodina, kterou respektuje křesťanský realismus, je nejlepší ochranou svobody jednotlivce jak před kolektivismem tak i liberalismem.

Nutno ale podotknout, že boj o rodinu není jen tak nějakou svévolí. Jedná se o boj dvou pohledů na svět. Především socialismus u nás nejen popírá moudrost stvoření a Stvořitele, ale v duchu své tradice chce sebevědomě uspořádání světa vylepšovat. Proto třeba ta podpora nešťastných homosexuálů. Vždyť rovnost je již od dob francouzské revoluce dogmatem a rodina se jí musí podřídit. Komplementarita manželů jí tak musí ustoupit a nastává ?homosexualizace? běžných manželství ? každý může a musí dělat všechno. Jak opakovaně na kongresu zaznělo, homosexualita ničí rodinu ?zevnitř?, přímo v její definici, zatímco rozvody zvenčí. Navíc ideologické prosazování homosexuality přímo ničí společnost skrze ničení svobody slova.

Když jsme ale u té rovnosti, řada delegátů zdůrazňovala ještě další aspekt. Ženu mateřství předurčuje k jiné roli a muže je těžké naučit rodit, takže jediné řešení v zájmu rovnosti, jež zbývá, je plodnost ženy zrušit a prodávat to veřejně jako osvobození ženy. S tím přímo ale souvisí i umělé potraty jako věrný a nutný souputník antikoncepce, která má být tím klíčem k rovnosti. Antikoncepce má navíc pro naše nepoučitelné revolucionáře i další vítané dopady: ničí praktickou víru, rozvolňuje pevnost ve víře a vztah k Církvi, staví pevné základy hedonismu se všemi jeho neřestmi, podporuje demografický propad, zasévá nedůvěru mezi manžely, nevěru, a nakonec ústí v rozvody.

Je zvláštní, jak socialisté dusivě svazují a plánují všechny oblasti lidského života kromě jediného ? sexu. To se dělo v Sovětském svazu ve dvacátých letech 20. století a děje se to i dnes.

Jak lze z těchto několika poznámek tušit, kongres se nesetkal s milým přijetím liberálního tisku. Titulky, že američtí extrémisté přijeli podpořit extrémisty polské, na sebe nenechaly dlouho čekat. Obrana rodiny však za to stojí. Dítě nenajde vhodnější prostředí než jednoho otce a matku, kteří respektují svůj slib a jsou spolu až do smrti.

Rodina je místo plodnosti, místo naděje pro demografickou zimu. Je to místo zabezpečení ve stáří, až se budou hroutit důchodové systémy, je to místo svobody a tolerance, kde se každé dítě učí, že rozdíly nejsou na škodu, ale užitečně se doplňují, místo, kde není motorem činnosti strach a soutěž, ale láska, místo, kde není hlavní sobectví, ale štědrost, místo, kde každý bez výjimky má své místo a hodnotu. Na nás je, aby přestalo být i krátkodobě výhodnější mít rodinu rozvrácenou a děti traumatizované. Pomoc potřebným je úkolem charit a ne ?hodné? politické reprezentace. Rodina vždy byla a je kolébkou svobodné společnosti a proto je dnes tak napadána.

Když papež Jan Pavel II. naznačoval, že by uvítal vstup postkomunistických zemí do socialistické Evropské unie, mnozí konzervativní katolíci na to hubovali nebo alespoň zaraženě mlčeli ? včetně mne. Již dnes je ale vidět, že odhad papeže byl naprosto přesný. Polsko pochopilo svou roli a z jeho zákonů, chránících základní křesťanské hodnoty, i ze sebevědomého jednání na evropské úrovni je mnoha levicovým evropským politikům už dlouho nevolno od žaludku. Podobně i Malta, která ? ač mnohem menší než naše země ? začíná exportovat svoji kulturu života do evropského prostoru. Je na nás, na jakou cestu se vydáme. Můžeme mlčet a vykazovat jako prorodinou činnost letní tábory (nic proti táborům) nebo opravdu vezmeme znamení doby vážně.

Tam, kde se církev probudila a přestala se bát, stává se silnější a daří se jí držet kulturu života. Kde mlčí, tam se zlu nestaví bariéra a ono proto roste a ničí duše věřících i těch, kdo jsou zvláště bezbranní ? nevěřících. Tato poznámka ale není myšlena jako popichování biskupů a kněží. Ti mají svoji odpovědnost a nechtěl bych být v dnešní situaci v jejich kůži ? za každou ztracenou duši se budou zodpovídat. Poznámka je myšlena na každého katolíka, neboť biskupové, kněží i veřejně činní politici jsou pod mnohem masivnějším útokem padlých andělů než kdy dřív, a než běžný laik. A pokud se za ně nikdo nemodlí a nepostí, ale jen se před kostelem vševědoucně ušklíbá a neplodně kritizuje, nelze se divit, že pastýři vidí jen strach a beznaděj. Je na nás, zda se konečně začneme společně obracet o pomoc k Matce Boží, uvědomíme si vlastní zodpovědnost a začneme konat.

Autor je prezidentem Hnutí Pro život ČR

Radim Ucháč