Rádio Vaticana

Novosvětská a řízky

17.5.2007

Za posledních dvanáct let jsem strávil ve své domovině sotva rok. Není divu, že se někdy jednomu opravdu stýská. Proti stesku mně ale pomáhají dobré knihy a klasická hudba.

Skoro každá z mých desek má v sobě ukrytý příběh. K některé desce se váže vzpomínka na první poslech skladby, která je na ní uložena. Některé skladby zase poslouchám a mohu přitom vzpomínat, jak jsem je třeba v Komorním orchestru Jana Václava Stamice v Havlíčkově Brodě v letech osmdesátých - před dvěma desetiletími - hrával. Takto mě zvlášť dojímá úchvatné Adagio z prvního koncertu pro housle g-moll Maxe Brucha, který jsme kdysi hráli s vynikající tenkrát teprve třináctiletou houslistkou Petrou Petrželovou a z jejích houslí opravdu a doslova, jak se říká,teklo mléko. Okouzluje mě zas a znova Romance z Malé noční hudby, kterou jsme pravidelně hrávali na četných vánočních koncertech. Nebo Schubertova Nedokončená, kterou jsem hrál jako mladičký kontrabasista ve žďárském symfonickém orchestru na konci let šedesátých.

K některé desce je připojena vzpomínka na její koupi nebo na jiný způsob, jak jsem ji do své sbírky získal. Kdykoli a kdekoli, i na místech velmi vzdálených od domova, sahám do přihrádky s deskami, nejen pro krásu a útěšnou sílu hudby, ale i pro příběhy, které doprovázejí každou z nich.

Vozím takto s sebou po světě i jednu skvělou nahrávku Dvořákovy Novosvětské. Vždyť Dvořákova hudba je hudba, která mluví česky. Co na tom, že na obalu je indiánský motiv? Hudba je česká. Bytostně. Soukromě říkám Antonínu Dvořákovi Toníček. Příběh, jak jsem tuto desku právě před deseti lety darem od banky BAWAG dostal, je však třeba vyprávět od začátku:

V Rakousku mají politické strany vliv v hospodářské sféře rigorózně rozdělený. Není tajemstvím, že některé banky ovládají lidovci, jiné socialisté. Politici, kteří skončí s politikou, usedají do správních rad těchto institucí a jsou tak doživotně zajištěni. Vstup do politiky v Rakousku tedy neznamená velké existenční riziko. Spíše naopak.

Zlatý sál Společnosti přátel hudby ve Vídni. Koncert k výročí založení banky BAWAG. Tu drží socialisté. Proto je nejčestnějším hostem dnešního večera spolkový kancléř Viktor Klima. Má moravské předky, jméno ho usvědčuje.

Oslavy jsou velkolepé - banka má na kulturu peníze. Ne sice na první orchestr světa, za který se pokládají Vídeňští filharmonici, kteří nemají dosud ve svých řadách jedinou ženu a občas si vykoledují bojkot nejen amerických feministek, ale na velmi dobrý orchestr a ještě lepšího dirigenta. Hraje tedy Česká filharmonie. A to je snad důvod, proč jsem dostal pozvání. Diriguje skvělý Jiří Bělohlávek. Proč vybrali právě Novosvětskou? Snad proto, že český živel zastoupený prostými lidmi stál u zrodu Vídně jako moderního velkoměsta? Nebo prostě jen proto, že je to jedna z nejhranějších skladeb světové hudby? Tak či tak, pozvaných je mnoho. Má se ukázat, že mezi nimi bude většina těch, kdo se o klasickou hudbu vůbec nezajímají. Po koncertě nám rozdávají kompaktní disk s unikátní nahrávkou Toníčkovy Novosvětské od společnosti Deutsche Gramophon - to bude ona nezapomenutelná památka.

Zní odhodlaná první věta Novosvětské. Po ní kratičká pauza a ? potlesk. To se nedělá. I méně zasvěcené publikum ví, že mezi větami jednotlivých skladeb klasické hudby jsou sice malé přestávky, ale zásadně se netleská. Dnes večer zde však evidentně není zasvěcené publikum. Druhá věta Novosvětské je světoznámé a přelíbezné Largo. To je muzika, při které by se dalo i umřít - a ani by to nebolelo. Uprostřed Larga zavoní z předsálí do Zlatého sálu pravé vídeňské řízky, wienerschnitzel. Cateringová společnost tam připravuje velkorysý bufet. A to je definitivní konec kultury. Po Largu se zase tleská. Pan dirigent Bělohlávek se ani neotočí. Dává dosti zřetelně najevo svou nelibost.

Teď už tleská celá rakouská vláda v čele s kancléřem Viktorem Klimou. Vůně řízků sílí. Není to tedy jen neznalost koncertních pravidel. Publikum se těší na řízečky. Bude však ještě třetí věta. A pak ještě ona bojovná a překrásná čtvrtá. Ale řízky, wienerschnitzel, vyhrály už teď. Hudba už nikoho nezajímá. Co si asi myslí pan dirigent? Rád bych se ho někdy zeptal. Už jsem ho od té doby několikrát na nejrůznějších letištích Evropy potkal, ale dosud jsem si netroufl ho oslovit. Ale určitě i pro něho to byl nezapomenutelný koncert.

Vedle mě sedí jeden konzervativní kolega z diplomatického sboru. Naklání se ke své sousedce a dosti hlasitě jí říká:

- Na co si to hrají tito socialisté? Copak jsou mezi nimi nějací znalci či milovníci klasické hudby? Těmto neotesancům by pro takovéto oslavy svědčila spíše kutálka, pochod Radeckého, schweinehaxe s kysaným zelím a křenem a budějovické pivo u Karla Kollarika v Prátru. -

Dozněly poslední tóny této skvělé Dvořákovy symfonie, jedné z nejhranějších skladeb všech dob. Přes dobrý výkon orchestru a skvělý výkon dirigenta - vždyť kdo může hrát Toníčka lépe než Češi, jejichž řečí je symfonie napsána? Potlesk přesto spíše vlažný. K vůni wienerschnitzel se v průběhu dalších vět symfonie přidaly další lákavé vůně kořeněných salátů, uzených mas a lososů. Nelze se zdržovat potleskem. To snad pochopí i zatvrzelí znalci a milovníci klasiky, kteří nehodlají přestat s potleskem a zdržují.

Publikum se vyhrne do předsálí a bitva u prostřených stolů a barů s nápoji začíná. Toto je ta pravá symfonie! Cinkot sklenic a vůně řízků, pravých wienerschnitzel.

Myslím na skromného českého muzikanta od Pána Boha, řeznického učedníka Antonína Dvořáka z Nelahozevsi, který tak miloval holuby a lokomotivy a který dobyl Ameriku a svět. Nic lidského mu nebylo cizí. Proto věřím, že ani jemu by tato lidská symfonie s wienerschnitzel nebyla cizí.

Vkládám desku do přístroje v daleké Africe. Zase jednou se dávám okouzlovat Toníčkovým přelíbezným Largem. S krásnými pocity přicházejí i vzpomínky. Vzpomínka na Novosvětskou s vůní wienerschnitzel nepatří k těm nepříjemným.

Pavel Jajtner