13.5.2007 

Benedikt XVI. při mši svaté v Aparecidě

Drazí bratři v biskupské službě,
drazí kněží a vy všichni, bratři a sestry v Pánu!

Není slov, která by mohla vyjádřit radost z toho, že mohu spolu s vámi slavit tuto eucharistii u příležitosti zahájení 5. generální konference episkopátu latinské Ameriky a Karibské oblasti. Každého z vás nejsrdečněji zdravím, zejména arcibiskupa Raymunda Damascena Assis, kterému děkuji za slova, jež mi jménem celého shromáždění adresoval, a kardinálům-předsedům této generální konference. Uctivě zdravím občanské a vojenské autority, které nás poctili svou přítomností. Z této svatyně posílám vroucí vzpomínku plnou modlitby všem těm, kteří jsou s námi spojeni duchovně, zejména komunitám zasvěceného života, mladým lidem, kteří se angažují ve sdruženích a hnutích, rodinám, jakož i nemocným a starým lidem. Vám všem říkám: „Milost vám a pokoj od Boha našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.“ (1 Kor 1,3).

Považuji to za zvláštní dar Prozřetelnosti, že tato mše svatá je slavena v tomto čase na tomto místě. Čas doby Velikonoční, která dospěla k šesté neděli, blíží se k Letnicím, a Církev je pobádána zesílit vzývání Ducha Svatého. Místem je národní svatyně Naší Paní z Aparecidy, mariánské srdce Brazílie: Maria nás přijímá v tomto Večeřadle a jako Matka a Učitelka nám pomáhá pozvednout k Bohu jednomyslnou a důvěřivou modlitbu. Tato liturgická slavnost je tím nejpevnějším základem 5.generální konference, protože do jejích základů klade modlitbu a Eucharistii, Sacramentum caritatis. Pouze láska Kristova vylitá Duchem svatým může učinit toto shromáždění autenticky církevní událostí, momentem milosti pro tento kontinent i pro celý svět. Dnes odpoledne budu mít možnost dotknout se otázek, vyplývajících z tématu vaší konference. Nyní necháme prostor Božímu Slovu, které jsme s radostí přijali podle vzoru Marie, Naší Paní od Neposkvrněného Početí, se srdcem otevřeným a učenlivým, aby se mocí Ducha svatého mohl Kristus znovu „znovu stát tělem“ v dnešku našich dějin.

První čtení, vzaté ze Skutků apoštolů, poukazuje na tzv. „jeruzalémský sněm“, který řešil otázku, zda se pohanům, kteří se stali křesťany, má ukládat zachovávání mojžíšského zákona. Přeskočíme-li diskusi mezi „apoštoly a staršími“ (Sk 15,4-21), text přináší konečné rozhodnutí, které bylo sepsáno a dopis svěřen dvěma delegátům, aby jej odevzdali společenství v Antiochii (22-29). Tato pasáž ze Skutků apoštolů se velice hodí nám, kteří jsme shromážděni na církevní sněmu. Jsme vedeni smyslem komunitního rozlišování závažných problémů, s nimiž se církev setkává na své cestě, a které jsou objasněny „“apoštoly a staršími“ ve světle Ducha svatého, který, jak říká dnešní Evangelium, připomíná učení Ježíše Krista (srov. Jan 14,26), a pomáhá tak křesťanskému společenství kráčet v lásce k plné pravdě (srov. Jan 16,13). Hlavy Církve diskutují a konfrontují se. Vždy však v postoji zbožného naslouchání Kristovu Slovu v Duchu svatém. Proto mohou nakonec prohlásit: „Rozhodl totiž Duch svatý i my...“ (Sk 15,28).

Toto je „metoda“, kterou pracujeme v Církvi, v malých i velkých shromážděních. Není to jen otázka procedury; je to odraz samotné povahy Církve, tajemství společenství s Kristem v Duchu svatém. V případě konferencí episkopátu Latinské Ameriky a Karibské oblasti, té první roku 1955 v Rio de Janeiro, zahájené zvláštním dopisem, jenž zaslal papež Pius XII., blahé paměti, a během následujících až po tu dnešní to byl římský biskup, který přijel na místo konání tohoto kontinentálního setkání, aby předsedal jejímu zahájení. S oddaností a uznáním obracíme naši mysl ke Božím Služebníkům Pavlu VI. a Janu Pavlu II., kteří přinesli na konference v Medellinu, Pueblu a Santo Domingo svědectví blízkosti univerzální Církve církvím, které jsou v Latinské Americe a které představují početně tu největší část katolického společenství.

„Rozhodl totiž Duch svatý a my“. Toto je Církev: my, společenství věřících, Boží lid, se svými pastýři, povolanými vést jeho putování; spolu s Duchem svatým, Duchem Otce poslaným ve jménu Syna Ježíše, Ducha Toho, který je „větší“ než všichni a který nám byl dán prostřednictvím Krista, jenž se stal „maličkým“ pro nás. Duch Paraklitus, Ad-vocatus, Obhájce a Utěšitel. On nám dává život v Boží přítomnosti, v naslouchání jeho Slovu, ve svobodě od zmatků i strachu a v srdci s pokojem, který nám zanechal Ježíš a který svět nemůže dát (srov. Jan 14,26-27). Duch provází Církev na dlouhé cestě, která vede od Kristova prvního k Jeho druhému příchodu: „Odcházím a zase k vám přijdu“ (Jan 14,28), řekl Ježíš apoštolům. Mezi „odchodem“ a „příchodem“ Krista se nachází čas Církve, která je jeho Tělem; dosud uplynulo dva tisíce let; je to už také více jak pět století, kdy se Církev stala poutnicí v Amerikách a šíří ve věřících život Kristův prostřednictvím svátostí a rozsévá v těchto zemích dobré zrno evangelia, která nalezla někdy třiceti, někde šedesátinásobný, někdy stonásobný užitek. Čas Církve, čas Ducha: On je Učitelem, který formuje učedníky: dává jim zamilovat se do Krista; vychovává je k naslouchání jeho Slova, kontemplaci jeho Tváře; přizpůsobuje je svému blaženému Lidství, chudému v duchu, plačícímu, tichému, žíznícímu po spravedlnosti, milosrdnému, čistého srdce, tvůrci pokoje, pronásledovanému pro spravedlnost (srov. Mat 5,3-10). Takto, díky působení Ducha svatého, se Ježíš stává Cestou, po níž učedník kráčí. „Kdo bude zachovávat moje slova,“ říká Ježíš na začátku dnešního úryvku evangelia. „Slovo, které nasloucháte není moje, ale Otce, který mne poslal“ (Jan 14,23-24). Jako Ježíš předává slova Otcova , tak Duch připomíná Církvi slova Krista (srov. Jan 14,26). A jako láska k Otci dává Ježíši za pokrm jeho vůli, tak naše láska k Ježíši se dokazuje v poslušnosti jeho slovům. Věrnost Ježíše vůli Otcově může být sdělena učedníkům díky Duchu svatému, který vlévá Boží lásku do jejich srdcí (srov. Řím 5,5).

Nový zákon nám prezentuje Krista jako Otcova misionáře. Zejména v Janově evangeliu mnohokrát Ježíš mluví o sobě ve vztahu k Otci, který jej poslal na svět. Tak také v dnešním textu Ježíš říká: „slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mne poslal“ (Jan 14,24). V této chvíli, drazí přátelé, jsme pozváni upřít svůj pohled na Něho, protože poslání Církve trvá pouze jako prodloužení Kristova poslání: “Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás“ (Jan 20,21). A evangelista zdůrazňuje, že k předávání tohoto poslání dochází v Duchu svatém: „Přijměte Ducha svatého!“ (Jan 20,22). Kristovo poslání se naplnilo v lásce. On ve světě rozdělal oheň lásky Boží (srov. Lk 12,49). Láska dává život: církev je proto poslána šířit ve světě lásku Kristovu, aby lidé a národy „měli život a měli jej v hojnosti“ (Jan 10,10). Také vám, kteří reprezentujete církev v latinské Americe, bych rád dnes v duchu předal svou encykliku Deus caritas est, kterou jsem chtěl všem ukázat na to, co je v křesťanském poselství podstatné. Církev se cítí být učednicí a misionářkou této Lásky: misionářkou pouze natolik, nakolik je učednicí, tzn. schopnou nechávat se přitahovat stále novým úžasem z Boha, který nás miloval a miluje jako první (1 Jan 4,10). Církev nedělá proselytismus, spíše se rozvíjí přitažlivostí. Tak jak Kristus „přitahuje všechny k sobě“ silou své lásky, vrcholící v oběti Kříže, tak církev koná každé svoje dílo v duchovní a konkrétní shodě s láskou svého Pána.

Drazí bratři! Toto je ten nedocenitelný poklad, který je bohatstvím latinskoamerického kontinentu, toto je jeho nejcennější odkaz: víra v Boha-lásku, který v Kristu zjevuje svou tvář. Vy věříte v Boha-lásku: toto je vaše síla, která přemáhá svět, radost, kterou vám nic a nikdo nebude moci odejmout, pokoj, který vám Kristus vydobyl svým Křížem. A tato víra je tím, co činí z latinské Ameriky „kontinent naděje“. Nikoli politická ideologie, nikoli sociální hnutí, nikoli ekonomický systém; je to víra v Boha-lásku, která se vtělila, zemřela a vstala z mrtvých v Ježíši Kristu, autentickém základu naděje, jež přinesla od dob první evangelizace až po dnešek množství velkolepých plodů, jak dosvědčuje řada svatých a blahoslavených, které Duch vzbudil ve každé části tohoto kontinentu. Papež Jan Pavel II. vás povolal k nové evangelizaci, a vy jste přijali jeho poslání s velkodušností a nasazením, které jsou pro vás typické. Já vám ho potvrzuji a slovy této 5. konference vám pravím: buďte věrnými učedníky, abyste byli odvážnými a účinnými misionáři.

Druhé čtení nám podalo nádhernou vizi nebeského Jeruzaléma. Je to obraz skvějící se krásy, v níž není nic dekorativního, ale všechno se sbíhá v dokonalé harmonii svatého města. Jan, který jej viděl, napsal, že “sestupuje z nebe od Boha“ (Zj 21,10). Ale slávou Boží je Láska; proto je nebeský Jeruzalém ikonou Církve zcela svaté a slavné, bez poskvrny a vrásky (srov. Ef 5,27), prozářené ze svého středu a v každé své části přítomností Boha ? Lásky. Je nazvána „nevěstou“, „Beránkovou nevěstou“ (Zj 21.9), protože v ní dochází naplnění postava snoubenky, která prostupuje biblickým zjevením od počátku až do konce. Město-Nevěsta je vlastí plného společenství Boha s lidmi. Není v něm potřeba žádný chrám, ani žádný venkovní zdroj světla, protože přítomnost Boha a Beránka je imanentní a osvěcuje jej zevnitř.

Tato nádherná ikona má eschatologickou hodnotu: vyjadřuje tajemství krásy, která již tvoří podobu Církve, i když ještě nedošla své plnosti. Je to cíl naší pouti, vlast, která nás očekává a po níž toužíme. Vidět ji očima víry, rozjímat ji a toužit po ní, nemá být důvodem k útěku od historické skutečnosti, v níž Církev žije a podílí se na radostech a nadějích, bolestech a úzkostech současného lidstva, zvláště chudých a trpících (srov. Gaudium et spes,1). Je-li krásou nebeského Jeruzaléma sláva Boží, tj. jeho láska, pak se mu pouze a právě láskou můžeme přiblížit a do jisté míry v něm již přebývat. Kdo miluje Pána Ježíše a zachovává jeho slovo, zakouší již na tomto světě tajemnou přítomnost Boha, Jediného a Trojího, jak jsme slyšeli v Evangeliu: “přijdeme k němu a budeme u něho přebývat“ (Jan 14,23). Každý křesťan je proto povolán stát se živým kamenem tohoto nádherného „přebývání Boha s lidmi“. Jak velkolepé povolání!

Jediná Církev, zcela oživovaná a poháněná láskou Krista, Beránka z lásky obětovaného, je historickým obrazem nebeského Jeruzaléma, anticipací svatého Města, zářícího slávou Boží. Ona uvolňuje neodolatelnou misionářskou sílu, která je silou svatosti. Panna Maria kéž vymůže Církvi v latinské Americe a Karibské oblasti, aby byla hojně vybavena mocí shůry (srov. Lk 24,49), aby ozařovala kontinent a celý svět svatostí Krista. Jemu buď sláva, s Otcem i Duchem svatým, na věky věků. Amen.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.