Rádio Vaticana

Proč se zesměšňují?

29.4.2007

O mnoha českých komentátorech církevního dění

Při četbě českých mediálních komentářů bilancujících pontifikát Benedikta XVI. napadne člověka bezděčně nejprve otázka: zůstali by žurnalisté, komentující například sportovní dění na svých dobře placených místech i přesto, že nerozeznají fotbal od hokeje? Patrně nikoli. Pouze žurnalisté, komentující dění v církvi, nemusí mít žádné obavy, např. v Hospodářských novinách, nebo Mladé frontě, Respektu, Lidových novinách či jinde, nemluvě o vždycky zkratkovitých televizních komentářích. Zpravodajství obrazových médií už totiž svou povahou mnoho prostoru k reflexi nedává. Je třeba jen přeložit, co připravili kolegové z agentury Reuters nebo jiné podobné. Vůbec se zdá, že u nás existují tři základní podmínky nutné k tomu, aby někdo mohl komentovat dění církve resp. víru katolické církve: 1. neznalost podstaty věci 2. neochota opatřovat si relevantní informace a 3. umět psát kriticky. Ty poslední dvě podmínky jsou dispenzovatelné. Avšak neznalost věci, doplněná o to větším sebevědomím, je takřka nezbytná.

Žurnalista je totiž zvláštní existence, která si může bez obav vykřikovat své kousavé myšlenčičky zpoza rohu. Je chybou, že se nikdo nediví tomu, jak je možné, že si pouhá svoboda projevu nárokuje pro sebe soudcovskou autoritu. A nic na tom nemění fakt, že tito moralizující žurnalisté autority rádi pranýřují, přestože zároveň a právě proto nedemokraticky jednají tak, jako by oni sami byli autoritami. V tomto dětinském postoji se většina žurnalistů vzájemně utvrzuje tím, že od sebe opisuje, vzájemně se chválí nebo mezi sebou vede ?odbornou diskusi?. Lze se nad tím útrpně pousmát, protože ? jak řekl Jára da Cimrman - ?můžete s tím nesouhlasit, můžete proti tomu protestovat, můžete si na to stěžovat, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat?.

Namátkou pár příkladů. Jiří Sládek (HN 16.4.2007) tvrdí, že Benedikt XVI. ve srovnání s Janem Pavlem II. ?prostě není takový cestovatel?. Jedno z mnoha na první ohled uvěřitelných klišé. Fakta však říkají, že Jan Pavel II. vykonal za první dva roky svého pontifikátu, kdy mu bylo o dvacet let méně než jeho nástupci, celkem 8 zahraničních cest. Jenže to je přesně tolik, kolik jich podnikl za první dva roky svého pontifikátu Benedikt XVI. Tentýž žurnalista Hospodářských novin tvrdí, že prý mnozí katolíci tvrdí, že Benedikt XVI. ?musí pro 1,1 miliardu katolíků vykonat víc? a že prý si ?představují lídra, který se více věnuje výzvám globalizovaného světa na úkor úzkostlivého hlídání dogmat?. Nevím, zda autor této prázdné floskule osobně mluvil s nějakým katolíkem, ale on sám zcela určitě nemá ani nejmenší ponětí o tom, co církev vlastně je. Není tedy divu, že má sám problém s chápáním křesťanského termínu ?charisma?, když tvrdí, že ?Benediktovým problémem je chabé charisma?.

Podobně Jan Jandourek (MF DNES 16.4.2007) sice ne tak apodikticky, ale přesto tvrdí, že Benediktovým slabým místem je ?improvizace a že jeho projevy připomínají přednášku starého profesora, jehož žáci stále více chodí za školu?. Kdo se někdy setkal s myšlenkami improvizovaných promluv nynějšího papeže, nedokáže taková hodnocení přijmout. Ale jsou tu i další nesrovnalosti. Přednáška profesora může být dobrá nebo špatná, aniž by přece záleželo na tom, zda je mladý či starý, ale co udělal žurnalista s faktem 700 tisícového nárůstu počtu účastníků setkání s papežem, ve srovnání s prvním rokem jeho pontifikátu, nemluvě o rekordní prodejnosti jeho knih. A nakonec otázečka: nespočívá snad služba papeže právě v tom, co říká? Neskrývá se snad zde jádro jeho charismatu, netkví právě zde jeho přednost?

Diletantské a naprosto mimo mísu směřující komentáře, bilancující nynější pontifikát, předstírají svou důvěryhodnost tak, že přitom stavějí do protikladu Benedikta XVI. a jeho předchůdce Jana Pavla II., kterého vehementně chválí. Už v tom komentátoři ukazují, že vlastně vůbec nechápou, o co tu vlastně běží. Nejde o to, že každý člověk má své lidské přednosti i nedostatky a že obojí jistě mají oba zmiňovaní. Kontinuita jejich služby různá v daných dějinných obdobích je však zřejmá každému, kdo ví, že církev je společenstvím věřících, což je jedna z koncilních definic církve. Z čeho však vycházejí žurnalističtí kádrováci církve nebo přesněji jakou kompetenci mají k pronášení svých soudů na adresu osob, o jejichž významu ve společenství věřících a pro společenství věřících, nemají ani potuchy? Autoři takovýchto komentářů, byť ne vždy vlastní vinou, patří totiž ke stejnému typu žurnalistů, kteří před pár lety, třebaže jinými metodami očerňovali a zesměšňovali Jana Pavla II.

To hlavní, co jim chybí, je víra. Ta je klíčem k pochopení toho, o co se v životě snaží věřící. Bez ní budou tito mudrlanti vždycky tápat. V očích věřících pak budou zesměšňovat především sami sebe, když o nich budou mluvit tak, jako doposud.

Milan Glaser