Rádio Vaticana

Víra není břemenem

19.4.2007

Bilance dvou let pontifikátu Benedikta XVI.

19. dubna před dvěma lety, deset minut před šestou hodinou se nad komínkem instalovaným na střeše Sixtinské kaple objevil dým neurčité barvy. Krátce na to se změnil v bílou a ozvaly se Svatopetrské zvony. V tu chvíli dostal svět zprávu, že byl zvolen Papež, nástupce Jana Pavla II., který stál v čele církve téměř 27 let. O hodinu později protodiákon kardinálského kolegia, Jorge Arturo Medina Estévez, oznámil jeho jméno. Joseph Ratzinger si zvolil jméno Benedikt XVI. a stal se 165. Kristovým náměstkem a osmým německým papežem v dějinách.
Za dva roky Petrovy služby se setkal se sedmi a půl miliony lidí, absolvoval pět zahraničních cest a tři další po Itálii. Vydal encykliku ?Deus caritas est?, apoštolskou exhortaci o eucharistii ?Sacramentum caritatis? - Svátost lásky a knihu ?Ježíš z Nazareta?, která se objevila v knihkupectvích tento týden. Podívejme se ve stručném sestřihu na uplynulá dvě léta pontifikátu:

?Drazí bratři a sestry, po velkém papeži Janu Pavlu II., páni kardinálové zvolili mne, prostého a pokorného dělníka na vinici Páně...? (Promluva z balkónu Loggie požehnání po zvolení, 19. 4. 2005)

Prostota je jedním z převládajících rysů Benedikta XVI. Jeho slova jsou jasná, klidná, hluboká, dotýkají se srdce a hýbou svědomím. Jsou mírná a silná zároveň. Mluví o své slabosti, prosí o modlitbu, aby obstál a nepodlehl strachu z nikoho. Jeho gesta jsou střízlivá. Tím, kdo má zářit není on sám, ale Kristus. Víra ? vysvětluje ? není moralizování, ani systém zákazů. Víra znamená stávat se Ježíšovými přáteli, setkávat se konkrétním způsobem s Ukřižovaným Bohem, který chce zachránit všechny, i nepřátele:

?Láska k nepřátelům tvoří jádro ?křesťanské revoluce?, totiž revoluce, která se nezakládá na ekonomické a politické strategii nebo na mediální moci. Je to revoluce lásky, která koneckonců nespočívá na lidských zdrojích, nýbrž je darem Boha a lze jí dosáhnout jedině tehdy, když člověk bezvýhradně důvěřuje jeho milosrdné dobrotě. To je novost evangelia, která mění svět, aniž by nadělala hluk. To je hrdinství ?malých?, kteří věří v Boží lásku a šíří ji i za cenu vlastního života.? (Angelus 18. 2. 2007)

Benedikt XVI. sází na rozumnost víry. Obrací se také k nevěřícím a zve je, aby se zapojili do velkého dialogu o pravdě.

?Pohlédneme-li na velké alternativy, křesťanská cesta je také dnes nejrozumější a nejlidštější. Proto můžeme s důvěrou vytvářet filosofii, vizi světa, která se zakládá na prioritě rozumu, na důvěře v to, že stvořitelský Rozum je láska a že tato láska je Bůh.? (Setkání s mladými na Náměstí sv. Petra, 6. 4. 2006)

Lectio magistralis, přednáška na řezenské univerzitě 12. září loňského roku, která díky čtení vytrženému z kontextu vzbudila rozruch v muslimském světě, a západní média ji proto převedla jen na problém islámu, byla ve skutečnosti především poselstvím pro západ. Vyzývá k rozšiřování horizontů, které novověká kultura postupně omezila na to, co je ověřitelné, na experiment, což v důsledku snížilo její schopnost vést dialog s jinými kulturami a náboženstvími. Benedikt XVI. povzbuzoval k nové odvaze myslet, ptát se po Bohu a hledat jeho Tvář.
Jak to zopakoval také letos v promluvě obrácené k mladým na Květnou neděli:

?Drazí mladí přátelé ? jak je dnes důležité právě toto: nenechat se jednoduše unášet životem sem a tam, nespokojit se s tím, co si všichni myslí, říkají a dělají. Pátrat kolem sebe při hledání Boha. Nedopustit, aby se z našich duší vytratila otázka po Bohu. Touha po tom, co je větší. Touha poznat Jeho ? jeho Tvář?? (Homilie na Květnou neděli, 1. 4. 2007)

Církev nehledá vlastní zájmy a privilegia. Chce pouze hlásat Krista a hájit člověka, hájit slabé a křehké před arogancí silných. Proto hlásá principy, o kterých se nesmlouvá: právo na život pro každého, obhajuje rodinu a svobodu výchovy. Jsou to principy nekonfesní, společné celému lidstvu. Jak upozorňuje Papež, jde o otázky, v nichž ?svědomí často přehlušené prostředky kolektivního nátlaku, není dostatečně odolné.?
Vysvětluje zhoubné důsledky relativismu, kritizuje dogmatický absolutismus oněch přívrženců ideologie laickosti, kteří chtějí vzít Církvi právo na svobodu slova. K mocným naší doby mluví o chudobě a hladu, o nespravedlnosti, která je důsledkem jistého druhu globalizace, o neokolonialismu bohatých zemí, o obchodu se zbraněmi, který roste za obecné lhostejnosti. Na srdci mu leží osud Afriky a Svaté Země, pozorně sleduje dění v Číně i výzvy a naděje amerického kontinentu. Rozhodně ale nepřehlíží zdánlivě spokojenou Evropu, která ? jak říká ? zapírajíc své křesťanské kořeny, zapírá sebe sama.

Papež pojmenovává a vidí zlo ve světě, ?zlo, které navzdory všemu pokroku... zdaleka není poraženo.? A těm, kdo trpí některou z jeho mnoha proměnlivých forem, hlásá křesťanskou naději. Utrpení je tajemstvím, které Bůh vysvětlil křížem svého Syna.

?Když Kristus trpěl za nás všechny, dal utrpení nový smysl, uvedl ho do nové dimenze, do nového řádu: do řádu lásky... Kristovo umučení na Kříži dalo radikálně nový smysl utrpení, proměnilo ho zevnitř... Je to utrpení, které spaluje a stravuje zlo plamenem lásky... Každé lidské utrpení, každá bolest, každá nemoc sobě nese příslib spásy.? (Setkání s Římskou kurií, 22. 12. 2005)

Papež pracuje intenzívně také v oblasti ekumenismu a dialogu s jinými náboženstvími. Zvláště v případě islámu - zdůrazňuje ? jde o věc životě důležitou.
Jeho linie je přehledná a jasná: vybízí katolíky k důslednosti, k tomu, aby neoddělovali Krista a Církev, aby se vyhnuli falešným kompromisům sledujícím logiku menšího zla. Zároveň vede na cestu vnitřního života víry, povzbuzuje k objevení ticha, rozjímání Písma, k modlitbě, k eucharistické adoraci ? a ke kritickému zamyšlení nad prázdným aktivismem:

?Modlitba není volitelným doplňkem, optional, ale otázkou života či smrti. Pouze ten, kdo se modlí, tj. kdo se svěřuje Bohu se synovskou láskou, může vstoupit do věčného života, kterým je Bůh sám.? (Angelus, 4. 3. 2007)

Víra není břemenem a zátěží, hlásá Papež. Naopak jedině závislost na Bohu činí opravdu svobodnými. A tento paradox víry formuluje při mnoha příležitostech řečí poezie i teologie. Naplňování Boží vůle ?dává křídla, dovoluje vystupovat k výšinám?, vytrhává naše ?já? z jeho omezenosti, aby se stávalo ?jedním v Kristu?. ?Já, ale už ne já?: v tom je novost křesťanství i pramen jeho radosti.

?Bůh je láska a jeho láska je tajemstvím našeho štěstí.? (Generální audience, 21. 2. 2007)

Benedikt XVI. předává pokoj, protože čerpá z pramenů pokoje, z Boha, Dobrého otce, který člověka neopouští ani v temných chvílích života:

?Tento náš svět je světem mnoha strachů: strachu z nedostatku a bídy, strachu z nemoci a utrpení, strachu ze samoty, strachu ze smrti. Můžeme padnout, nakonec ale padáme do Božích rukou. A Boží ruce jsou dobré.? (Návštěva v římské farnosti Santa Maria Consolatrice, 18. 12. 2005)

Připravil Sergio Centofanti. Překlad a úpravy textu Johana Bronková.

Česká sekce RV