7.4.2007 

Tisíce svící a výmluvná ruina Kolosea, mlčenlivého svědka nesčetných krutostí, zarámovaly včerejší římskou Křížovou cestu. Účastníky bylo možné počítat na desetitisíce, i když přesný odhad je obtížný vzhledem ke členitosti terénu od Konstantinova oblouku až po úpatí pahorku Oppia, kde stával Neronův zlatý dům. Autorem textů hlavního velkopátečního zastavení ve Věčném městě, jehož tradice sahá až do roku 1750 k papeži Benediktu XIV. byl milánský biblista, Gianfranco Ravasi, prefekt Ambrosiánské knihovny. Jeho rozjímání se tak trochu vrátilo do dávných dob, kdy její forma nebyla přesně stanovena. Dodržel sice od roku 1731 kanonický počet čtrnácti zastavení, jejich obsah ale pozměnil a k pašijovým událostem hledal paralely v dramatických dějinách naší civilizace.

V šestém zastavení kde stavěl před oči Bičování Krista připomínal zároveň mučení a útisk na různých místech světa, ve třetím při Ježíšově odsouzení Veleradou evokoval koncentrační tábor, v Pilátovi, který si myje ruce viděl zosobněnou amorálnost. V Pilátově tichu ? píše P. Ravasi ? se odráží postoj ?jak se zdá v naší době převládající, totiž lhostejnost, nezájem a preference osobního pohodlí.? Symbolem trpícího lidstva, procházejícího Kristovými pašijemi jsou také osudy mnoha žen, připomíná v devátém zastavení. Plačící Jeruzalémské ženy jsou obrazem mnoha jiných ponížených a znásilněných, utlačovaných a podrobovaných kmenovým praktikám, ženy zažívající krizi a opuštěné, které samy musí unést své mateřství, židovské a palestinské matky, stejně jako ve všech zemích zmítaných válečnými konflikty, vdovy nebo staré ženy zapomenuté vlastními dětmi.?

?I nečekaná událost? ? pokračuje v pasáži o Šimonovi z Kyrény P. Ravasi ? ?se může stát darem obrácení.? ?Gesto, které je zprvu vnímáno jako věc donucení a trestu, se mění v symbol všech projevů solidarity s trpícími, utlačovanými a vyčerpanými: Šimon Kyrénský zastupuje obhromné zástupy velkorysých lidí, misionářů, Samaritánů, kteří nepřecházejí bez povšimnutí, ale sklánějí s k ubohým, a berou je na svá ramena?.

V závěru Křížové cesty P. Ravasi citoval z textu Bachových Matoušových pašijí, ale také z moderních autorů, jako Etty Hillesum, židovky zabité v koncentračním táboře, René Chateaubriand nebo Charles Peguy. Ježíšovu smrt na kříži popsal slovy básnířky Marie Noel: ?Otče, ať i mně zavřou víčka tvé prsty, ty který jsi mi Otcem, obrať se ke mně jako něžná matka u podušky svého spícího dítěte.? A s čím odcházet z Křížové cesty? P. Ravasi povzbuzuje ?k pokračování na cestě Kříže?, tedy prožívat ji ?ne jako historickou připomínku minulých událostí, ale jako syrovou a tvrdou realitu události, která je nicméně otevřená naději, radosti ? spáse.?

V závěru si vzal slovo Benedikt XVI. a spatra pronesl tato slova:

Drazí bratři a sestry,
jdeme-li po stopách Ježíšova utrpení, vidíme nejen utrpení Ježíšovo, ale všech, kteří ve světě trpí. Právě to je hluboký smysl modlitby Křížové cesty: aby byla otevřena naše srdce, abychom viděli srdcem. Otcové Církve považovali za největší hřích pohanského světa bezcitnost, tvrdost srdce a oblíbili si Ezechielovo proroctví: ?Odejmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa? (srov. Ez 36,26). Obrátit se ke Kristu, stát se křesťanem znamenalo obdržet srdce z masa, srdce vnímavé k utrpení a bolestem druhých. Náš Bůh není Bůh vzdálený, nedotknutelný ve své blaženosti: náš Bůh má srdce, dokonce srdce za masa, stal se tělem proto, aby mohl trpět s námi a být s námi v našem utrpení. Stal se člověkem, aby nám dal srdce s masa a probudil v nás lásku k těm, co trpí a jsou v nouzi.
Prosme v tomto čase Pána za všechny, kteří ve světě trpí. Prosme Pána, aby nám skutečně dal srdce z masa a učinil nás posly Své lásky nejen v našich slovech, ale celým naším životem. Amen.