Rádio Vaticana

Povolání učedníků (Mk 6, 7-13)

11.7.2003

15. neděle v mezidobí/B

Svatý Antonín Poustevník jednou mnoho přemýšlel o tom, co se děje ve světě. Nemohl pochopit, jak se mohou lidé spasit, když žijí tak, jak žijí. Není divu, že ho z toho rozbolela hlava. Ale najednou uslyšel hlas z nebe: ?Antoníne, starej se sám o sebe!? Kolikrát musejí totéž napomenutí opakovat pedagogové ve škole roztěkaným žáčkům. Mají psát úkol, ale oči jim šilhají po všem možném, jenom ne po tom, co mají před sebou. Když pak učitel něco vysvětluje, slyší žáček víc toho, kdo na ulici píská, než učitele. Zahřmí proto občas hlas: ?Dávejte pozor!?

V kostele se čte slovo Boží. Diákon nebo kněz, který má číst evangelium, nejdříve lidi pozdraví: ?Pán s vámi!? V byzantském obřadu se užívá slov, která spíš připomínají školu: ?Čtení sv. evangelia... Dávejte pozor!? Odpovídá to ostatně duchu velkého hnutí kontemplativního na východě. Ti, kdo považovali za svůj hlavní úkol modlitbu, si byli dobře vědomi, že toho ideálu nedosáhnou, když se nedokážou úplně soustředit na sebe. Sv. Jan Klimak píše, že dokonalá modlitba předpokládá ?zapomenutí věcí neužitečných a i užitečných?.

Namítají ovšem těmto kontemplativním řeholníkům textem evangelia, který je jiného rázu. Kristus neříká učedníkům, aby se starali sami o sebe, ale aby šli do celého světa a nesli jeho poselství všem národům. Dají se tyto dva odlišné směry smířit? Obyčejně odpovídáme takto: Bůh sám určuje každému povolání. Jedny volá k modlitbě v samotě, jiné posílá do světa jako misionáře. Proto jsou v církvi řeholní společnosti dvojího druhu: kontemplativní a misionářské. Na východě se k této otázce stavěli trochu jinak. Sv. Basil předpokládá, že na počátku duchovního života se má každý opravdu starat o sebe. Až se naučil být soustředěným, pak teprve ať se vydá na apoštolskou cestu. Rozhodně však patří misijní činnost k úkolu církve.

Římská posvátná kongregace, úřad pro misijní činnost církve, měla před II. vatikánským koncilem název: ?De propaganda fide?. Název se změnil, protože modernímu člověku nezní příjemně slovo ?propaganda?. Někdo něco vymyslel a propaguje svou ideu, něco vyrobil a propagandou to chce prodat. Práce pro rozšíření křesťanské víry se naopak jmenuje misie. Jde tu o latinské slovo, které znamená poslání. Vytýkají někdy misionářům, že jsou propagátory cizích evropských idejí, že berou národům jejich starobylou identitu. Kdyby tomu tak bylo, byla by to skutečně neodpovědná činnost. Nikdo totiž nemá právo zasahovat do vnitřního vývoje druhého, není-li si jist, že ho posílá Bůh. Ten stvořil srdce člověka a dává mu směr. Platí-li to pro misionáře, musíme si toho být vědomi i my všichni. Lidé zasahují do života jiných radami, rozkazy, násilím. Takové je složení společnosti. A přece se musejí stále ptát: V čem a kam až mě posílá Bůh? Jen tolik autority může mít jeden člověk nad druhým. Zneužití autority má za následek krizi podřízenosti.

Propaganda obyčejně předpokládá finanční základ. Obchodní domy, firmy, politické strany věnují na ni velké částky příjmů. Kristus vybízí své apoštoly, aby šli bez peněz. Ale z čeho budou žít a budovat dílo? Předpokládá se, že je vyživí ti lidé, ke kterým jsou posláni. Není to riskantní předpoklad? Je všeobecná lidská slabost, že si dají lidé zaplatit, chce-li je někdo přetáhnout na svou stranu. Naopak sami zaplatí tomu, kdo jim pomůže k dosažení toho, co chtějí sami. Propagandista tedy nutně potřebuje peníze. Misionář však je v docela jiné situaci. Jestliže ho posílá Bůh, vzbudí v srdcích těch, ke kterým má přijít, i touhu po tom, co misionář přináší. Proto si ho váží a hledí si ho u sebe udržet. Vidíme to, názorně na velkých misionářích Evropy na počátku středověku. Co všechno mladé národy udělaly, aby je získaly a aby si je udržely! A jaké oběti dodnes někde přinášejí věřící, aby si zajistili pravidelnou duchovní správu!

Na cestu si obyčejně bereme dvojí šaty, protože nevíme, jaké nás překvapí počasí. Může se ochladit, můžeme promoknout. Cesta je obyčejně plná nepředvídaných okolností. Kdo se jich bojí, nerad cestuje. Naopak zkušení cestovatelé předvídají a hledí se zajistit proti tomu, co by se mohlo přihodit. Kristus naopak učí své apoštoly jakési svaté bezstarostnosti. Čím se ta liší od nedbalosti? Předpokládá zase první nutnou podmínku: Boží poslání. Bůh, který posílá, je ovšem Pán přírody, historie, politických a kulturních situací. Není tedy jeho posel závislý na podmínkách. V dějinách najdeme tisícero příkladů, jak se jednotlivci i celé národy obrátili ke křesťanství právě v těch okamžicích, kdy se to zdálo vyloučené, v době velkých pronásledování. Loďka Kristova pluje na druhý břeh za příznivého počasí i za bouří (srov. Mt 8, 24).

Tomáš Špidlík