Rádio Vaticana

O tom, co nelze zfilmovat

25.2.2007

Asi jen stěží si dovedeme dnešní život představit bez filmu. Ať už prostřednictvím televize, kina nebo různých nosičů obrazového záznamu, včetně počítače, každý jsme prakticky v denním styku s vynálezem, který už vnímáme takřka jako součást svého životního prostředí. A přece ta úvodní věta obsahuje paradox: není to přece ani tak život, který si nelze představit bez filmu, ale je to spíše film, který si nelze představit bez života, neboť je to přece film, který ke své existenci potřebuje život. V každém případě však zůstává faktem, že soudobý člověk je zahlcen, ba doslova přesycen filmovými obrazy a příběhy. Naše představivost dosáhla díky filmu tak obrovských rozměrů, že se takřka vymyká z naší moci. To my jsme jakoby v zajetí obrazů uměle vytvořených anebo přirozených, ale za určitými konkrétními účely předkládaných, našim zrakům, takže i když se svobodně rozhodneme a necháme si je promítnout, nestáváme se jejich pány, ale naopak: ocitáme se pod jejich vlivem, probouzejí v nás emoce, city a hnutí, někdy nejen v naší mysli. A to vše většinou bez ohledu na to, že se jedná o obrazy, postavy a příběhy, které jsou vymyšlené.

Pokud jde totiž o filmovou produkci, představuje nám její drtivá většina příběhy fiktivní, na čemž nemění nic ani to, že by se třeba někdy někde mohly doopravdy stát. A možná, že právě v tom také tkví její potenciál. Filmem se více či méně necháváme vtahovat do světa, který není náš, přičemž přijímáme stimulace a impulsy, které se pak mohou promítnout do našeho reálného jednání. Ale abych předešel nedorozumění, nemusí to být nutně a vždycky bez užitku a bez přínosu pro skutečně důstojný život a pro naše přesné vnímání reality, sledujeme-li nějaký film.

Jen zcela vedlejším produktem obrazové komunikace jsou takzvané celebrity, tedy osoby, jež byly někdy někde viděny a nyní jsou rozpoznávány velkým množstvím lidí. Existuje tzv. chodník slávy v Hollywoodu, červené koberce a reflektory, aby celebrity, jež po něm kráčejí na slavnostní recepci při předávání Oskarů, mohly být viděny svými příznivci, kteří však zůstávají stát venku na obyčejném chodníku, a dění uvnitř sledují v televizi. Předávání cen za filmové výkony, třeba i v případě těch našich, českých lvů, a tedy sebeoslavování celebrit není jen dekadentní doplněk vynálezů bratří Lumierů, ale fenomén, který vypovídá mnohé nejen o celebritách. Ty se ostatně leckdy tváří jakoby se jich to vůbec netýkalo. Ale jsou přitom věrohodné? Je samozřejmé, že se nelze neúčastnit něčeho, co tvoří součást vlastního živobytí.

Filmová produkce je fenoménem opravdu globálním. Není to výsada přesekularizovaného západního světa. Vždyť Hollywood dokonce ani není místem, kde se točí ty největší peníze filmového byznysu. Tady má prvenství kupodivu úplně někdo jiný: Indický Bollywood. Ano, právě Indie, jejíž obyvatelé se vyznačují tak spontánním a hlubokým náboženským cítěním, je místem největších zisků filmového průmyslu. Asi to však nebude náhoda, že se právě v prostředí pohanského, polyteistického náboženství ujal tak dobře vynález oživlých obrázků. Mýty a báje, které jsou nepostradatelným sdělovacím prostředkem mnohobožství, tak s vynálezem filmu získaly nejen účinný nástroj, ale mohou tak s jeho pomocí dokonce křísit, přetvářet, ba dokonce vytvářet nové idoly, božstva a polobožstva, která jsou vystavována obdivu, jenž ? aby nepřišel zkrátka i lukrativní prvek toho všeho ? musí být, pokud možno, masový. Nejsou-li projevy příznivců filmových hvězd, jak je lze pozorovat třeba před Americkou filmovou akademií, také jen výsledkem zaplacených a zrežírovaných hereckých výkonů, pak je pravdou, že se taková božstva či spíše polobožstva opravdu daří kreovat čili vytvářet.

Filmová kreativita má tu sílu, že jakoby po okraji vědomého lidského vnímání a reflexe, podává divákům určitý styčný bod jejich komunikace v podobě fiktivních lidských charakterů, postojů a názorů a to včetně kontextů, ve kterých o nich divák může přemítat či spíše snít. Neříkám přemýšlet, protože důkladně přemýšlet a racionálně reflektovat nad obsahem filmu lze jen dodatečně a s vynaložením velkého vnitřního úsilí, a protože ne všechny filmy dávají této typicky lidské činnosti šanci. Ne každý film je totiž vyráběn za tímto účelem, tedy ve snaze ponechat divákovi prostor pro ověření pravosti či životnosti předkládaného filmového obsahu. O jeho morální platnosti ani nemluvě. V zásadě by však mělo platit, že žádné opravdové umění, včetně toho filmového, by nemělo člověku znemožňovat přemýšlení.

Jistě, ve filmu jde především o to, aby se divákovi líbil, říkají i filmaři. Zalíbení diváka má však nepochybně motivující účinek nejen z hlediska zisku filmových producentů, ale určitě tady platí, že každý film utváří či zaměřuje kapacitu lidské touhy. A člověk by měl toužit. Člověk touží. Je to podstatou jeho života. Aby však touhy vzniklé konzumací fiktivních filmových představ, směřovaly vzhůru a nikoli jen k buffetovému či fast-foodovému pohostinství, je třeba vzít si čas, vypnout na chvíli smyslové vnímání a zreflektovat je v pravé, božské přítomnosti Toho, který jediný je, aniž by mohl být zfilmován. Jen tak se emoce, které filmy vzbuzují, mohou stát užitečnými v našem životě a pro naše skutečné a nikoli filmové vztahy k našim bližním. Ať negativní či pozitivní cestou, tedy projevem odporu či souhlasu, vždycky lze dojít k rozlišení toho, co slouží k dobrému, i když je někdy nutné zříci se třeba i toho, co se líbí.

Milan Glaser