14.2.2007 

Benedikt XVI. - generální audience 14. 2. 2007

Drazí bratři a sestry, dospěli jsme ke konci svého putování mezi svědky rodícího se křesťanství, o nichž se zmiňují novozákonní spisy. V poslední etapě zaměříme svou pozornost na mnoho ženských postav, které vykonávaly účinnou a cennou roli v šíření evangelia. Jejich svědectví nesmí být zapomenuto, v souladu s tím, co sám Ježíš řekl ženě, která mu pomazala hlavu olejem krátce před Utrpením: ?Amen, amen, pravím vám: Všude na celém světě, kde bude hlásáno toto evangelium, bude se na její památku vypravovat také o tom, co udělala.? (Mt 26, 13; Mt 14, 9). Pán chce, aby tito svědkové evangelia, tyto postavy, které přispěly k tomu, aby rostla víra v Něho, byli známi a jejich památka, aby byla v církvi živá. Historicky můžeme rozlišovat úlohu žen v prvotním křesťanství, během Ježíšova pozemského života a během událostí první křesťanské generace.

Ježíš zvolil, jak víme, za své učedníky dvanáct mužů jako Otce nového Izraele, ?ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat? (Mk 3, 14-15). To je zřejmá skutečnost, ale kromě Dvanácti, kteří byli Sloupy církve, otcové nového Božího lidu, vyvolil v počtu učedníků také mnoho žen. Jenom velmi krátce mohu udělat narážky na ony, které nacházíme při putování samého Ježíše, počínaje prorokyní Annou (srv. Lk 2, 36-38) až po Samaritánku (srv. Jan 4, 1- 39), po syrofénickou ženu (srv. Mk 7, 24-30), po ženu postiženou krvotokem (srv. Mt 9, 20-22) a hříšnici, které odpustil (srv. Lk 7, 36-50). Nepřipomínám ani hlavní postavy některých podobenství jako například onu hospodyni, která zadělala na chléb (Mt 13, 33) nebo ženu, jež ztratí drachmu (Lk 15, 8-10), či vdovu která naléhá na soudce (Lk 18, 1-8).
Významnější pro naše téma jsou ony ženy, které hrály aktivní roli v rámci Ježíšova poslání. Na prvním místě myšlenky jdou k Panně Marii, která svou vírou a svým mateřským dílem spolupracovala jedinečným způsobem na našem Vykoupení, takže Alběta mohla zvolat ?požehnaná mezi ženami? (Lk 1, 42) a dodat: ?Blahoslavená, která jsi uvěřila? (Lk 1, 45). Když se Maria stala učednicí Syna, projevila k Němu v Káně Galilejské naprostou důvěru (srv. Jan 2, 5) a následovala ho až pod Kříž, kde od něho dostala mateřské poslání pro všechny jeho učedníky všech dob, reprezentované Janem (srv. Jan 13, 25-27).

Pak jsou další ženy, které se z různého titulu pohybují kolem postavy Ježíše s odpovědnými funkcemi. Výmluvným příkladem jsou ženy, které chodily za Ježíšem, aby se o něho staraly ze svého majetku; Lukáš nám zachovává některá jejich jména: Marie zvaná Magdalská, Jana, Zuzana a ?mnoho jiných? (srv. Lk 8, 2-3). Pak nás evangelia informují, že ženy na rozdíl od Dvanácti, neopustily Ježíše v hodině Utrpení (srv. 27, 56. 61; Mk 15, 40). Mezi nimi zvláště vyniká Magdaléna, která nejenže byla při utrpení, nýbrž byla i prvním svědkem a hlasatelkou Zmrtvýchvstalého (srv. Jan 20, 1. 11-18). Právě Marii Magdaléně vyhrazuje sv. Tomáš Akvinský zvláštní kvalifikaci ?apoštolky apoštolů? (apostolorum apostola) a věnuje jí tento krásný komentář: ?Jako žena říkala prvnímu muži slova smrti, tak žena jako první hlásala apoštolům slova života (Super Joanem. ed. Cai § 2519).

Také v prostředí prvotní církve není přítomnost žen nijak druhořadá. Nebudeme se zvlášť soustředit na čtyři nejmenované dcery ?jáhna? Filipa, bydlející v Přímořské Cesareji, které měly všechny, jak říká sv. Lukáš, ?dar mluvit pod vlivem vnuknutí?, to je veřejně zasáhnout po vlivem Ducha svatého (Sk 21, 9). Ta krátká zmínka nedovoluje přesnější vývody. Více vděčíme sv. Pavlovi za rozsáhlou dokumentaci o důstojnosti a církevní úloze ženy. Vychází ze základního principu, podle něhož ?pro pokřtěné už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný?, ale také už není muž anebo žena. A důvodem je, že ?všichni jste jeden v Kristu? (Gal 3,28), to je všichni spojeni v téže základní důstojnosti, i když má každý specifické funkce (srv. 1 Kor 12. 27-30). Apoštol připouští jako normální věc, že v křesťanském společenství žena může ?prorokovat? (1 Kor 11, 5), totiž otevřeně se vyjádřit pod vlivem Ducha, jen když je to ke vzdělání společenství a učiněno důstojným způsobem. Proto tedy následující, dobře známé vybídnutí, aby ?ženy mlčely ve shromáždění? (1 Kor 14, 34) musí být spíše zrelativizováno. Následující velmi diskutovaný problém o vztahu prvního tvrzení ? ženy mohou ve shromáždění prorokovat ? a druhého ? nesmějí mluvit ? o vztahu mezi těmito dvěma pokyny zřejmě protichůdnými ? to ponechejme exegetům. Na diskusi o tom tu není místo. Minulou středu jsme se zde setkali s postavou Prisky nebo Priscilly, Aquilovy manželky, která je ve dvou případech jmenována před manželem (srv. Sk 18, 18; Řím 16, 3)ona i její manžel jsou výslovně Pavlem kvalifikováni jako jeho sun-ergous (spolupracovníci) (Řím 16, 3).

Nelze ani přejít jiné poukazy. Je třeba vzít například na vědomí, že krátký List Filemonovi je ve skutečnosti adresován také jedné ženě jménem ?Affia? (srov. Fil 2). Latinské a syrské překlady řeckého textu přidávají k tomuto jménu oslovení ?soror carissima? (ttž) a je nutno říci, že v koloské komunitě musela zastávat významné místo; každopádně je to jediná žena, které Pavel adresoval svůj list. Jinde apoštol zmiňuje jistou Foibu, kvalifikovanou jako diákono,s jáhenku církve v Kencherejích, přístavním městečku na východ od Korintu (srv. Řím 16, 1-2). I když titul v oné době ještě neměl specifickou služební hodnotu hierarchického typu, vyjadřuje pravý a vlastní výkon odpovědnosti, kterou tato žena zastávala v oné křesťanské komunitě. Pavel doporučuje, aby ji přijali srdečně a aby ?jí poskytli každou pomoc ve všem, co bude od vás potřebovat,? a pak dodává: Vždyť ona už pomohla mnoha lidem, i mně samému?. V téže listovní souvislosti Apoštol jemnými tahy vzpomíná jména jiných žen: jisté Marie, pak Tryfeny, Tryfosy a ?nejdražší Persidy,? kromě Julie, o nichž otevřeně píše, že se mnoho napracovala pro vás nebo ?mnoho se namáhaly pro Pána? ( Řím 16, 6. 12a.12b.15) a tak zdůrazňuje jejich církevní nasazení. V církvi ve Filipách se musely vyznamenat ženy jménem ?Evodia a Syntiché? (Fil 4, 2). Pavel se na ně obrací s výzvou ke svornosti, to naznačuje, že obě ženy měly důležitou funkci uvnitř onoho společenství.

V podstatě dějiny křesťanství by měly docela jiný vývoj, kdyby nebylo velkodušného přispění mnoha žen. Kvůli tomu, jak napsal můj drahý a ctihodný předchůdce Jan Pavel II v apoštolském listu Mulieris dignitatem ?církev vzdává díky za všechny ženy a za každou z nich... církev děkuje za všechny projevy ženského ?génia?, které se objevily v průběhu dějin ve všech národech, děkuje za všechna charismata, která Duch svatý uděluje ženám v dějinách Božího lidu, za všechna vítězství, jimž vděčí za jejich víru, naději a lásku: děkuje za všechny plody ženské svatosti (č. 31). Jak je vidět, chvála se týká žen v průběhu církevních dějin a je vyjádřena jménem celého církevního společenství. Také my se připojujeme k tomuto ocenění tím, že děkujeme Pánu, protože On vede svou církev od pokolení do pokolení a bez rozdílu k tomu používá muže i ženy, kteří dokážou dát svou víru a svůj křest k dispozici pro dobro celého těla církve a k větší Boží slávě.

Přeložil P. Josef Koláček SJ

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.