Rádio Vaticana

Řekneme pouze: Smiřme se!

21.1.2007

Komentář k Týdnu modliteb za jednotu křesťanů

Ve dnech 18.- 25. ledna křesťané již tradičně slaví Týden modliteb za jednotu křesťanů. Nacházíme se tedy v pomyslné polovině období, kdy se křesťané modlí za překonání rozdělení, které mezi následovníky jednoho Pána vytvořil lidský hřích a nedokonalost. Motto letošních modliteb je vzato z Markova evangelia, kde se v sedmé kapitole 37 verši píše: ?I hluchým dává sluch a němým řeč.?

Za jednotu mezi církvemi se křesťané modlili už kolem roku 1740 ve Skotsku. Zde se objevili stoupenci letničního hnutí napojení na Severní Ameriku, jejichž poselství o obnově obsahovalo modlitby za všechny církve a spolu se všemi církvemi. První tak zvané "Náměty pro všeobecné společenství křesťanů pro vylití Ducha" zveřejnil v roce 1820 Rev. James Haldane Stewart. O dvacet let později přichází Rev. Ignatius Spencer s návrhem vytvořit "Společenství modlitby za jednotu". V roce 1867 zdůraznila konference biskupů anglikánské církve v preambuli svého prohlášení důležitost modlitby za jednotu. Zavedení Oktávu modliteb za jednotu v období Letnic podpořil v roce 1894 i papež Lev XIII. Abbé Paul Couturier z Francie navrhl v roce 1935 zavedení "Všeobecného týdne modliteb za křesťanskou jednotu", za jednotu, kterou jak říkal ?chce Kristus, dosaženou tak, jak On sám chce". O více jak 20 let později v roce 1958 se ke vzájemné spolupráci schází Unité Chrétienne z Lyonu ve Francii a Komise pro víru a řád Světové rady církví a začínají spolupracovat na přípravě materiálů pro Týden modliteb. O modlitbě, která je duší ekumenického hnutí hovoří také 2. vatikánský koncil v ?Dekretu o ekumenismu?. Otcové koncilu podpořili myšlenku společných modliteb za jednotu v pevně stanoveném období. Od roku 1968 se křesťané různých denominací schází ke společným bohoslužbám na základě textů, které společně připravují Komise pro víru a řád a Sekretariát pro podporu jednoty křesťanů (později přejmenovaný na Papežskou radu pro jednotu křesťanů). Tato praxe se uchovala až dodnes.

V letošním roce vychází program Týdne modliteb ze zkušenosti křesťanských společenství v jihoafrické oblasti Umlazi nedaleko Durbanu. Afričtí autoři poselství říkají: ?Naše (lidské) rozdělení nám někdy brání slyšet bolest druhých nebo naši snahu oslabuje a naše pomoc zůstává bez účinku a bez útěchy.? Tomuto rozdělování bychom chtěli v rámci našich možností čelit a podporovat aktivity, které, jak věříme, povzbuzují lidi v úsilí o společné působení Kristova světla ve světě. A jestliže naše snaha bude podpořena i vzájemným respektem, nasloucháním druhým a hledáním toho, co nás spojuje a ne toho, co nás rozděluje, pak bude naše pomoc o to účinnější a bude mít větší váhu. Letos bychom rádi podpořili prostřednictvím sbírky projekty, které mají pomoci všem, kteří se ocitají v ohrožení života, jsou nuceni trávit čas v nemocnici nebo jsou příbuznými a známými těch, kteří nějakou nemocí trpí a vyhledali proto pomoc lékařů.

Obdobně zaměřený projekt bude sponzorován i ze sbírky pořádané v České republice. Pražská fakultní nemocnice Motol, která na svých 2 500 lůžkách poskytuje zdravotní ošetření pacientům nejen z Česka, ale i ze zahraniční, se rozhodla utvořit prostor, kde budou lidé moci naslouchat sami sobě, svým otázkám a pochybnostem, tázat se po zdrojích naděje, modlit se, meditovat, tiše spočinout či se sejít k bohoslužbě nebo pobožnosti. Kaple bude určena nejen pacientům, jejich příbuzným a známým, ale i zdravotníkům a návštěvníkům nemocnice. Pevně věřím, že podobné prostory se postupně budou stávat samozřejmou součástí většiny našich nemocnic a motolská kaple pro ně bude v tomto ohledu inspirací.

Pro mě osobně je neocenitelnou zkušeností živého ekumenismu francouzská komunita Taizé. Její zakladatel Roger Schütz odešel v roce 1940 z rodného Švýcarska a svůj nový domov nalezl ve Francii. Několik let již při tom uvažoval o možnostech založení komunity, která by v každodenní praxi uskutečňovala ideál smíření mezi křesťany. Jeho cílem bylo, aby komunita žila uprostřed lidí. Proto se usadil v malé vesničce Taizé v Burgundsku, nedaleko od demarkační linie, která na počátku 2. světové války rozdělovala Francii na dvě části. Ve svém domě nejdříve ukrýval uprchlíky, kteří ilegálně utíkali z okupovaného území. Po válce se k němu postupně připojili další muži a o velikonocích roku 1949 se první z bratří komunity Taizé zavázali k životu v celibátu, společnému sdílení majetku a k životu v prostotě. Již v padesátých letech minulého století začali do Taizé proudit skupinky mladých lidí, aby zde společně s bratry sdíleli prostý způsob života a zkušenost společenství v práci i v modlitbě.

Jeden a půl roku po tragické smrti svého zakladatele dnes tvoří komunitu Taizé přes sto bratří z více než pětadvaceti národů. Menší komunity bratří žijí v Asii, v Africe a v Jižní Americe. Tisíce lidí z celého světa přijíždějí do Taizé, aby tu ve velmi prostých podmínkách prožívali svůj vztah s Bohem a s druhými.

Je zajímavé, že i když byl bratr Roger zakladatelem jedné z nejvýznamnějších ekumenických komunit, není autorem žádných obsáhlých studií o ekumenismu jako takovém. Ve svých úvahách se spíše zamýšlel nad tématy, jakými jsou štěstí, radost, prostota dětského srdce, modlitba a pokoj. Nepřemýšlel, jak překonat jemné teologické diskrepance v učeních jednotlivých denominací, ale hluboce se zamýšlel nad tím, jakým způsobem mezi lidmi vzniká přátelství a v čem tkví hodnota společenství. "Společenství je jedno z nejkrásnějších jmen církve: ve společenství nemohou být vzájemné přísné soudy, ale jen průzračnost, dobrota srdce, soucit," napsal brat Roger v jedné ze svých úvah. Není asi náhodou, jak rychle a intuitivně k sobě našla cestu dvě stejně niterně radostná srdce bratra Rogera a papeže Jana XXIII. Hned první den po své inauguraci přijal Jan XXIII. bratry z Taizé, aby spolu hovořili o usmíření mezi křesťany. Bratr Roger ve svých vzpomínkách označuje tento den za nový začátek v životě komunity. Za obdobný nový začátek v ekumenickém procesu označil slova velkého papeže Jana v roce 1959 kdy svolal koncil se slovy: "Nebudeme se snažit zjistit, kdo měl pravdu a kdo se mýlil. Řekneme pouze: smiřme se!"

Martin Horálek