25.8.2006
Milí posluchači, jsme v cíli naší pouti. Zdravím Vás od hrobu sv. Jakuba ze Santiaga de Compostela. Dorazili jsme přesně v poledne ? zvony baziliky odbíjely, když jsme došli na předposlední náměstí a do poutního chrámu jsem vstoupili severním portálem, když hlavní celebrant na začátku mše vypočítával, odkud že dnes dorazily skupiny poutníků - samozřejmě ty autobusové, předem řádně ohlášené. Ne ti, kdo s batohem na zádech právě přiběhli a byli vykoupaní v ranním mrholení, které nás doprovázelo asi 15 km a ustalo až na předměstí Santiaga.
Na Monte del Goso ? proslulé ?hoře radosti?, odkud poutníci poprvé spatří věže chrámu nad tělem apoštola Jakuba, jsme viděli jen na pár metrů a na pláštěnky a promočená trička našich spoluputujících. Ale ne o tom chci vyprávět.
Když jsme předevčírem zjistili, že musíme začít počítat kilometry a hodiny, že se cíl pouti blíží, přepadla nás trochu úzkost ? ta věrná průvodkyně všeho, co se tváří definitivně a neodvratně. Těch 500 km z Burgosu se smrsklo do posledních dvou dní. Z teskných úvah o návratu do naší běžné civilizace nás ovšem vytrhla sama cesta na které jsme stáli ? a na které stojíme. Z Arzua, odkud jsem Vám včera telefonovala, jsme se rozhodli vyjít na večerní etapu, abychom stihli dorazit během dopoledne na poutnickou mši. Poprvé jsem tedy vycházeli za sluncem a ne za vlastním stínem ? na západ. Slunce nám bylo milosrdné, co chvíli se skrývalo za mraky a ztišenou atmosféru večera mezi eukalyptovými hájky rušil jen dobytek na pastvinách. V nohách jsme měli už 30 km a první další útulek pro poutníky stál nějakých 16 km před námi. Jen žertem bych ale připustila, že půjdeme tak dlouho ? určitě najdeme nějaký penziónek, kde půjde přespat ? říkala jsem si.
Situace se ale brzy změnila. Po 10 km jsme odcházeli už asi ze třetího místa, kde bylo ?todo completo? ? všechno obsazeno. V baru bylo nezvykle prázdno ? ale pak se v okně za ohromným hrncem, ze kterého se slibně kouřilo ? vynořily postavy a na dvorku zazněl několikahlasý zpěv. Nějaká skupina tam právě končila mši.
Scéna s ?todo completo? se opakovala ještě několikrát. Dokonce i v poutnickém albergu na nás nějaká postarší ženština vyjekla, že už se tam nevejdeme. Sama už měla roztaženou karimatku na zemi. Začínalo to vypadat, že na nás čeká noční cesta až do Santiaga. Měli jsme za sebou přes 50 km a před sebou tmu, když nám dovolili rozbalit spacáky ve vesničce Arka, asi 10 km od katedrály v Santiagu, jak uvádí náš průvodce.
A co dodat na závěr? Předně to, že cesta tady nekončí, zažijete to výrazně, když jdete obejmout sochu sv. apoštola Jakuba nad hlavním oltářem. Stojíte za ním, díváte se stejným směrem, a on Vás učí jako Kristův učedník právě učednictví, následování. A všechno to podivuhodně dává smysl: naše vlastní starosti se při té chůzi po kamenitých cestách načechraly, to neužitečné odvál vítr a zbytek trochu zlehkl, protože se na kopcích spojil s nebem. A pak je už ani moc necítíte. Místo nich přicházejí na mysl Vaši přátelé se svými starostmi a celé společenství poutníků ? od těch nejmladších, kteří se sotva batolili s batůžkami na zádech někde za Sahagůnem až po ty, po kterých zbyly na cestách kříže a ty, kteří tudy prošli dávno. Ti všichni se v rytmu kroků spojují do jediné modlitby. Aspoň tak jsem to zažila já.
A asi nejenom já, protože v katedrále u sv. Jakuba jsme potkali také tři české kamarádky, které nás předběhly před nějakými dvěma sty kilometry. A přestože dvě z nich asi dřív o křesťanství věděli jen málo, i ony si odnášejí z cesty za sv. Jakubem, že ?todo completo? není ničím definitivním, že cesta pokračuje, že jsou okamžiky spásy, že modlitba má smysl. A tak se mi teď nakonec vybavují slova z knihy Sirachovcovy:
Nelze poznat, nelze prozkoumat podivuhodné cesty Hospodinovy, kdykoliv člověk dospěje k jejich konci, je vlastně stále na začátku.
Johana Bronková
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.