24.8.2006 

Čas běží stejně rychle jako kilometry naší cesty. A tak Vás dneska zdravím už z Arzůy, necelých 40 km od Santiaga. Z Portomarín, odkud jsme se slyšeli naposled, směřovala naše cesta do Pals dei Re. Žluté šipky a patníky, které už z hor od O´Cebreira odpočítávají cestu do Santiaga po půl kilometrech, nás vedly mezi pastvinami a poli s kukuřicí kopcovitou krajinou Galície.

Cesty vroubí prastaré duby a nedávno vysázené borovice. Přibylo břízek a na mezích kvete spousta máty. Včera jsem Vám dokonce chtěla prozradit, že čím víc se našinec blíží na konec evropského světa, tím víc se cítí jako doma. A byla by to pravda nebýt eukalyptových hájů, které doprovázely dnešní etapu z Palas dei Re. Jejich útlé světlé kmeny a stříbřité listy odrážejí ?modré z nebe? - vytvářejí zvláštní světelnou atmosféru a jemně nasládlá vůně protahuje dýchací cesty.

Trasa našeho francouzského camina tu vede od vesničky k vesničce místy s pradávnou minulostí, s dosud zachovanými zbytky keltských sídlišť. Tradice jejich okrouhlých kamenných stavení přežila dodnes v oblých půdorysech stodol a zakřivených uličkách. Každý slušnější domek má vedle sebe také holubník, ?horreo?, připomínající etruské sarkofágy na kuřích nožkách. No, a každý druhý kostelík je kvalitní románskou architekturou z 12. stol. V okrese Palas dei Re jich je ze čtyřiceti románských dvacet tři. K nejkrásnějšímu z nich jsme se včera vydali, přestože leží kousek mimo poutní cestu (a poutník se správně nemá vzdalovat).

V kostele El Salvador ve Villar de doñas je totiž hlavní pohřebiště Rytířů sv. Jakuba v Galicii, už od konce 12. stol. Stálo nás to jednu ?trochu delší a obtížnější zkratku?. Ale nutno říci, že jsme nedopadli zřejmě tak zle jako Aymeric Picaud, který ve svém průvodci z roku 1130 varuje poutníky před hostinskými mezi Portmarínem a Palas dei Re ? prý se pokoušejí o nekalý zisk, a Picaud by jim chtěl řezat nosy a vystavovat je na pranýř. Nám jen milosrdně řekli, že nás čeká daleko kratší zacházka.

Milým překvapením naší dnešní pouti byly otevřené kostely a nejen to, i místní kněží, kteří zvali poutníky dovnitř. Informace o historii kostela spojili s malou katechezí a přidali požehnání na cestu. ?Ciťte se tady jako doma?, končil jeden z nich, který nám dal zvláštní výklad v italštině. Podobně jsme to zažili o den dřív v Portomarín. Tři mladí kněží, kteří koncelebrovali při večerní mši, po závěrečném požehnání nezmizeli. Jeden zůstal v kostele a další dva se procházeli, jakoby nic po náměstí. Jen tak, v košili s kolárkem. Za malou chvíli k jednomu z nich přišel vlasatý mladík s Che Quevarou na triku a po půl hodině už oba kněží odcházeli s pěknou skupinkou zapáleně diskutujících kluků. Zkrátka nejlépe je asi být tím, kým člověk je.

S blížícím se cílem pouti přibylo na cestě také spousta různých výletníků (abych nepoužila ošklivého slova turistů). Autobus zastaví někde na náměstí a vyvalí se z něj houf lidí s připravenými foťáky a s ?kredenciály? ? poutnickými průkazy, do kterých tiskají razítka na každém rohu. Bezpečně je poznáte nejen proto, že jsou slyšet na dva hony, že závodí v rychlochůzi směrem k autobusu čekajícímu v příští vísce, ale i proto, že Vás ani nepozdraví. Na dalekou pouť se totiž nedá chodit v davu, každý ji musí ujít za sebe. I proto jsme dřív na cestě nepotkávali žádné velké skupiny. Většinou manželské páry nebo lidi, kteří vyrážejí na cestu sami.

Pokud vyjde skupina třeba tří kamarádů, často se rozdělí a schází se vždy až na nějaké domluvené zastávce. S poutí je to trochu jako s životem. Dneska nám třeba udělalo radost shledání s Belgičanem, který putuje přímo od prahu svého domu a o kterém jsem Vám už vyprávěla. Sešli jsem se po více než 200 km ? a je to podobné jako když po letech potkáte milého přítele. Dodnes jsem vám také zatajovala, že jsme na cestě potkali celkem sedm Češek ? ano, slyšíte dobře, pouze ženy. Že by se ta naše historie začínající u Libuše opakovala? Naši mládenci je zřejmě klidně nechají aby oslňovaly Italy a jiné cizokrajné poutníky. Ale i to je už jiná historie.

Milí přátelé, zdá se mi to neuvěřitelné, ale zítra už Vás, dá-li Bůh, pozdravím ze Santiaga. Teď nás ještě čeká kousek cesty, aby se nám zítra podařilo dorazit na polední poutnickou mši.

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.