Rádio Vaticana

Štěpán, prvomučedník

10.1.2007

Benedikt XVI. na generální audienci 10. ledna

Drazí bratři a sestry,
po skončení svátečního období se vrátíme k našim katechezím. Rozjímal jsem s vámi o postavách dvanácti apoštolů a svatém Pavlu. Potom jsme začali uvažovat o dalších postavách rodící se Církve a dnes se zastavíme u osoby svatého Štěpána, slaveného Církví den po Vánocích. Svatý Štěpán je nejreprezentativnějším ze skupiny sedmi druhů. Tradice vidí v této skupině zárodek budoucího ministeria ?diákonů?, i když je třeba říci, že toto označení ve Skutcích apoštolů chybí. Důležitost Štěpána v každém případě vysvítá z toho, že mu Lukáš v této svojí důležité knize věnuje celé dvě kapitoly.

Lukášovo vyprávění se začíná konstatováním rozdělení, které vstoupilo do prvotní Církve v Jeruzalémě: ta byla sice celá složena z křesťanů hebrejského původu, ale někteří z nich byli doma na Izraelské půdě a říkalo se jim ?Hebrejové?, zatímco ostatní patřili ke starozákonní židovské víře v diaspoře řeckého jazyka a říkalo se jim ?helénisté?. A tady začal vznikat problém: ti nejchudší z helénistů, zejména vdovy, zbavené jakékoli sociální podpory, byly vystaveny riziku, že budou přehlíženy při každodenním podělování. Apoštolé, aby předešli této těžkosti, vzali na sebe jako svůj hlavní úkol modlitbu a službu Slovu a rozhodli se pověřit ?sedm mužů dobré pověsti, plných Ducha a moudrosti? službou u stolu (Sk 6,2-4), tzn. sociální, charitativní službou. Za tímto účelem, jak píše Lukáš, učedníci na podnět apoštolů vybrali sedm mužů. Známe i jejich jména: ?Štěpán, Filip, Prochor, Nikanor, Timon, Parmen a Mikuláš. Postavili je před apoštoly a oni na ně za modlitby vložili ruce?(Sk 6,5-6).

Úkon vkládání rukou může mít různý význam. Ve Starém zákoně toto gesto znamenalo především předání důležitého pověření, jak to učinil Mojžíš s Jozuem (srv. Num 27,18-23), když určoval svého nástupce. V tomto smyslu také Církev v Antiochii použila toto gesto, aby vyslala Pavla a Barnabáše do světa na misijní cestu k pohanům (srv. Sk 13,3). Podobné vkládání rukou na Timoteje za účelem jeho pověření úřadem, vidíme v obou Pavlových listech jemu adresovaných (srv. 1 Tim 4,14; 2 Tim 1,6). Že šlo o důležitý akt, vykonávaný po rozlišování, plyne z toho, co čteme v Prvním listě Timotejovi: ?Na nikoho nevkládej ukvapeně ruce. Nesmíš mít účast na cizích hříších.? (5,22). Vidíme tedy, že gesto vkládání rukou se vyvíjí ve směru svátostného znamení. Apoštolé tak určitě oficiálně předali Štěpánovi a jeho druhům úřad a zároveň vyprošovali milost k jeho plnění.

Nejdůležitější věcí, které je třeba si všimnout, je to, že Štěpán kromě charitativní služby plní také úkol evangelizace mezi svými krajany, tak zvanými ?helénisty?. Lukáš totiž zdůrazňuje skutečnost, že ?Štěpán, plný milosti a síly? (Sk 6,8) prezentoval v Ježíšově jménu novou interpretaci Mojžíše i samotného Božího Zákona, vykládá Starý Zákon ve světle zvěsti o Ježíšově smrti a vzkříšení. Tento výklad Starého Zákona, kristologický výklad, vyvolá reakce Židů, kteří vnímají jeho slova jako rouhání (srv. Sk 6,11-14). Z tohoto důvodu je odsouzen k ukamenování. A svatý Lukáš nám předává poslední promluvu světce, syntézu jeho kázání. Stejně jako Ježíš ukázal učedníkům z Emauz, že celý Starý Zákon mluví o něm, o jeho kříži a vzkříšení, tak také svatý Štěpán následuje Ježíšovu nauku a celý Starý Zákon vykládá kristologicky. Dokazuje, že tajemství Kříže stojí ve středu dějin spásy, podávané Starým Zákonem, ukazuje, že ukřižovaný a vzkříšený Ježíš je skutečně cílem těchto dějin. A dokazuje také, že kult a chrám se skončil a že vzkříšený Ježíš je novým a pravým ?chrámem?. Právě toto ?ne?, vznesené proti chrámu a jeho kultu, vyvolá odsouzení svatého Štěpána, který v té chvíli ? jak nám říká Lukáš ? pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. A s pohledem k nebi, Bohu a Ježíši, svatý Štěpán řekl: ?Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici? (Sk 7,56). Následuje jeho mučednictví po vzoru utrpení samotného Ježíše, přičemž odevzdává ?Pánu Ježíši? svého ducha a modlí se, aby jeho vrahům nebyl tento hřích přičítán (srv. Sk 7,59-60).

Místo Štěpánova mučednictví v Jeruzalémě spatřuje tradice nedaleko Damašské brány směrem na sever, kde nyní stojí právě kostel Saint Étienne vedle známé dominikánské École Biblique. Po zabití Štěpána, prvního Kristova mučedníka, následovalo místní pronásledování Ježíšových učedníků (srv. Sk 8,1), jež je první, ke kterému došlo v dějinách Církve. Tak vznikla první konkrétní situace, která pohnula hebrejsko-helénistickou skupinu křesťanů utéci z Jeruzaléma a rozptýlit se. Vyhnáním z Jeruzaléma se tak proměnili na putující misionáře: ?Ti tedy, co se tak rozprchli, procházeli zemí a hlásali slovo evangelia?(Sk 8,4). Pronásledování a následující rozptýlení se stává misiemi. Evangelium se tak rozšířilo do Samařska, do Fénicie, do Sýrie a do velkého města Antiochie, kde bylo podle Lukáše poprvé hlásáno také pohanům (srv. Sk 11,19-20) a kde se poprvé začalo používat jméno ?křesťané?(Sk 11,26).

Lukáš jmenovitě poznamenává, že ti, kteří kamenovali Štěpána, ?složili svrchní šat u nohou mladíka, zvaného Šavel? (Sk 7,58), ten, který se z pronásledovatele stal významným apoštolem Evangelia. To znamená, že mladý Šavel musel slyšet Štěpánovo kázání, a proto znal jeho hlavní body. A svatý Pavel byl pravděpodobně mezi těmi, kteří, když slyšeli toto kázání a byli jím dotčeni, ?velmi se rozzuřili a skřípali zuby proti němu? (Sk 7,54). V tomto momentu můžeme spatřit divy božské Prozřetelnosti. Šavel, zavilý nepřítel Štěpánovy vize, po setkání se vzkříšeným Kristem cestou do Damašku, přebírá kristologický výklad Starého Zákona podaný Prvomučedníkem, prohlubuje ho a doplňuje, a stává se ?Apoštolem národů?. Učí, že Zákon je naplněn Kristovým křížem. A víra v Krista, společenství v lásce Kristově je opravdovým naplněním celého Zákona. Toto je obsah Pavlova kázání. Dokazuje tak že Bůh Abramův se stává Bohem všech. A všichni, kdo věří v Ježíše Krista, se jako Abramovy děti stávají účastníky zaslíbení. V poslání svatého Pavla se dovršuje Štěpánova vize.

Štěpánův příběh nám říká mnoho věcí. Například nás učí, že nikdy netřeba oddělovat charitativní sociální závazek od odvážného hlásání víry. Byl jedním ze sedmi, kteří byli pověřeni především charitou. Nebylo však možné oddělit charitu a zvěstování. Charitou tak zvěstuje ukřižovaného Krista až do chvíle, kdy přijímá také mučednictví. Toto je první ponaučení, které můžeme získat od postavy svatého Štěpána: charita a zvěstování jdou spolu. Svatý Štěpán k nám mluví především o Kristu, o ukřižovaném a vzkříšeném Kristu jako středu dějin a našeho života. Můžeme pochopit, že Kříž zůstává vždycky ve středu života Církve i v našem osobním životě. V dějinách Církve nebude nikdy chybět utrpení a pronásledování. A právě pronásledování se - podle proslulého Tertuliánova výroku - stává pramenem poslání nových křesťanů. Cituji jeho slova: ?Rozmnožujeme se pokaždé, když jsme sežnuti: krev křesťanů je semenem? (Apologeticum 50,13: Plures efficimur quoties metimur a vobis: semen est sanguis christianorum). Avšak i v našem životě se kříž, který nikdy nebude chybět, stává požehnáním. A přijetím kříže, víme-li že se stává a je požehnáním, učíme se i v těžkých chvílích radosti křesťana. Hodnota svědectví je nenahraditelná, poněvadž evangelium vede k němu a Církev se jím sytí. Svatý Štěpán ať nás naučí mít v těchto ponaučeních poklad, ať nás naučí milovat Kříž, protože je to cesta, po níž Kristus vždy znovu přichází mezi nás.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV