25.12.2006
Vánoční poselství Benedikta XVI. Urbi et orbi
Salvator noster natus est in mundo (Missale Romanum)
Náš Spasitel přišel na svět! Dnešní noc jsme v našich kostelech opět uslyšeli tuto zprávu, která si beze změny navzdory staletím uchovává svoji svěžest. Je to nebeská zpráva, která vybízí odložit obavy, protože nastala "veliká radost pro všechen lid" (Lk 2,10). Je to zvěst naděje, protože oznamuje, že oné noci před dvěma tisíci lety se "v městě Davidově narodil Spasitel - to je Kristus Pán" (Lk 2,11). Tehdy - pastýřům utábořeným v Betlémském údolí, dnes - nám, všem obyvatelům tohoto našeho světa, vánoční Anděl opakuje: "Narodil se Spasitel; nám se narodil, pojďme a klaňme se mu!"
Má však ještě dnes Spasitel nějakou hodnotu a význam pro člověka třetího tisíciletí? Je Spasitel ještě zapotřebí člověku, který dosáhl Měsíce a Marsu a chystá se dobývat vesmír; člověku, který bez omezení zkoumá tajemství přírody a dokáže rozluštit dokonce i podivuhodné kódy lidského genomu? Potřebuje Spasitele člověk, který vynalezl interaktivní komunikaci a který brázdí virtuální oceán internetu a díky nejmodernějším a nejpokročilejším massmediálním technologiím učinil nyní ze Země, z tohoto velkého společného domova, malou globální vesnici? Tento člověk jednadvacátého století se prezentuje jako jistý a soběstačný tvůrce vlastního osudu, zanícený stavitel neoddiskutovatelných úspěchů.
Zdá se, ale není tomu tak. Stále se umírá hladem a žízní, nemocemi a bídou. I v tomto čase hojnosti a nezřízeného konzumu. Existuje stále někdo, kdo je otrokem, vykořisťovaným a potupeným ve své důstojnosti; kdo je obětí rasové či náboženské nenávisti a komu je netolerancí a diskriminací, politickými zásahy a fyzickým či morálním nátlakem bráněno ve svobodném vyznávání vlastní víry. Existují takoví, kteří vidí, jak je jejich vlastní tělo či jejich blízkých, zejména dětí, trápeno zbraněmi, terorismem a všemi druhy násilí i v době, v níž každý vzývá a pro všechny vyhlašuje pokrok, solidaritu a mír. A co říci o těch, kteří jsou zbaveni naděje a donuceni opustit svoje domovy a vlast, aby hledali životní podmínky hodné člověka někde jinde? Co dělat pro ty, kteří jsou podvedeni lacinými proroky štěstí, kteří jsou křehcí ve svých vztazích a neschopní vzít na sebe stálou odpovědnost za svou přítomnost i svou budoucnost, kráčejí tunelem samoty a často končí jako otroci alkoholu či drog? Co si pomyslet o těch, kteří volí smrt a přitom se domnívají, že velebí život?
Jak neslyšet, že právě z hloubi tohoto radujícího se i zoufajícího lidstva vychází drásavé volání o pomoc? Jsou Vánoce: dnes přichází na svět "pravé světlo, které osvěcuje každého člověka" (Jan 1,9). "Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi" (ibid.1,14), prohlašuje evangelista Jan. Dnes, právě dnes, Kristus znovu přichází "mezi své" a tomu, kdo ho přijme, dává "moc stát se Božím dítětem"; nabízí příležitost zahlédnout božskou slávu a sdílet radost Lásky, která se v Betlémě stala člověkem pro nás. Dnes, také dnes, "náš Spasitel přišel na svět", protože ví, že Ho potřebujeme. Navzdory tolikerým formám pokroku, lidská bytost zůstala stejnou jako vždycky: svobodou napjatou mezi dobrem a zlem, mezi životem a smrtí. A právě tam, v jejím nitru, které Bible nazývá "srdcem", má vždycky zapotřebí být spasena. A v současné, postmoderní epoše potřebuje Spasitele snad ještě více, protože společnost, v níž žije, se stala komplikovanější, a ohrožení její osobní a morální integrity jsou záludnější. Kdo ji může bránit, ne-li Ten, který ji miluje do té míry, že obětuje na kříži svého jednorozeného Syna jako Spasitele světa?
Salvator noster, Kristus je Spasitelem také dnešního člověka. Kdo dá věrohodně zaznít tomuto poselství naděje ve všech končinách Země? Kdo se přičiní, aby bylo uznáno, bráněno a prosazováno integrální dobro lidské osoby, jakožto podmínky míru, při respektování každého muže i každé ženy v jejich vlastní důstojnosti? Kdo pomůže pochopit, že dobrou vůlí, rozumností a umírněností je možné vyhnout se tomu, aby se spory vyostřily, a namísto toho, aby vyústily do spravedlivých řešení? S hlubokými obavami myslím v tento sváteční den na oblast Středního Východu, poznamenaného nesčetnými, vážnými krizemi a konflikty, a toužím po tom, aby se otevřel perspektivám spravedlivého a trvalého míru v úctě k nezcizitelným právům národů, které ho obývají. Vkládám do rukou božského Betlémského Dítěte příznaky opětovného navázání dialogu mezi Izraelci a Palestinci, jehož jsme svědky v těchto dnech, a naději dalšího potěšujícího vývoje. Doufám, že po tolika obětech, destrukcích a nejistotách přežije a rozvine se demokratický Libanon, otevřený pro druhé v dialogu s kulturami a náboženstvími. Vyzývám ty, kteří mají v rukách osudy Iráku, aby skončili s krutými násilnosti, kterými krvácí tato země, a každému jeho obyvateli byla zajištěna normální existence. Prosím Boha, aby ve Srí Lance došla u válčících stran sluchu touha jejích obyvatel po bratrské a solidární budoucnosti; aby v Darfuru a kdekoli v Africe byl učiněn konec bratrovražedným konfliktům, a co nejdříve byly ošetřeny otevřené rány na těle tohoto Kontinentu, upevnily se procesy smíření, demokracie a pokroku. Kéž Božské Dítě, Kníže pokoje uhasí ohniska napětí, která činí nejistou budoucnost jiných částí světa, v Evropě, jakož i v Latinské Americe.
Salvator noster: toto je naše naděje, to je zpráva, kterou Církev nechává zaznít i o letošních Vánocích. Svým Vtělením - říká 2.vatikánský koncil - se Boží Syn jistým způsobem spojil s každým člověkem (srv. Gaudium et spes, 22). Narození Hlavy je proto také narozením těla, jak podotýká svatý papež Lev Veliký. V Betlémě se narodil křesťanský lid, mystické tělo Kristovo, ve kterém je každý článek vnitřně spojen s druhým v úplné solidaritě. Náš spasitel se narodil pro všechny. Musíme jej hlásat nejen slovy, ale také celým naším životem a dávat světu svědectví jednotných a otevřených společenství, v nichž kraluje bratrství a odpuštění, přijetí a vzájemná služba, pravda, spravedlnost a láska.
Společenství spasené Kristem. To je pravá podstata Církve, která se živí jeho slovem a jeho eucharistickým Tělem. Pouze opětovným objevováním obdrženého daru může Církev všem dosvědčovat Krista Spasitele; činí to s nadšením a zaujetím při plném respektování každé kulturní i náboženské tradice; činí tak s radostí a ví, že Ten, kterého hlásá, neodnímá nic z toho, co je autenticky lidské, ale přivádí to ke svému dovršení. Vpravdě přijde Kristus zničit pouze zlo, pouze hřích; zbytek, všechno ostatní pozvedne a zdokonalí. Kristus nás neosvobozuje od našeho lidství, ale skrze ně; nezachraňuje nás před světem, ale přišel na svět, aby svět skrze Něho byl spasen (srv. Jan 3,17).
Drazí bratři a sestry, ať jste kdekoli, kéž vás dostihne toto poselství radosti a naděje: Bůh se stal člověkem v Ježíši Kristu, narodil se z Panny Marie a znovu se dnes rodí v Církvi. Je to On, kdo všem přináší lásku nebeského Otce. On je Spasitelem světa! Nebojte se, otevřete mu srdce, přijměte Ho, aby se jeho Království lásky a pokoje stalo společným dědictvím všech. Šťastné Vánoce!
Přeložil Milan Glaser
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.