25.11.2006 

Papežova cesta do Turecka se podobá putování prvních šiřitelů křesťanství. Jede navštívit malé, ba ve srovnání se 70-ti milionovou muslimskou většinou, nepatrné křesťanské obce. Katolíků je podle oficiálních údajů jen 32 tisíc. Jak žijí?

?Je to komunita v diaspoře, která udržuje živou křesťanskou naději a poselství evangelia? ? říká apoštolský nuncius v Turecku, arcibiskup Antonio Lucibello. ?Na začátku křesťanské éry se první učeníci na cestě z Palestiny usadili v této zemi. Tenkrát, stejně jako dnes, nejde o velkou církev, o statistické údaje, ale nejde o čísla, nýbrž o úsilí udržet živé křesťanské svědectví v této zemi.?

Statistické údaje se různí. Počet všech křesťanů, tedy včetně pravoslavných církví se odhaduje na zhruba 130 tisíc. Podívejme se ale trochu blíže, jak pestré je i třicetitisícové společenství katolíků věrných Římu.
V sedmi církevních provinciích s šesti biskupy a celkovým počtem 68 kněží ? jak diecézních, tak řeholních, najdeme vedle katolíků latinského obřadu také katolíky arménského, syrského a chaldejského obřadu.

Historicky nejstarší původ mezi těmito starými východními církvemi mají chaldejci. Jejich jméno se odvozuje od původních obyvatel Babylonské říše. Chaldejští katolíci jsou potomky původních Nestoriánů. Od začátku 19. stol jsou plně akceptováni jako katolíci, respektují autoritu papeže a vyznávají stejné teologické pravdy jako římští katolíci. V asyrsko-chaldejské liturgii se jako bohoslužebný jazyk používá aramejština, i když ji nyní stále častěji doplňují části v turečtině. V minulosti byla rozšířena především na východě Turecka, kde také - v Diabekiru - byl patriarchální stolec. Z politických důvodů bylo roku 1966 sídlo arcibiskupa přeneseno do Istanbulu. Většina východotureckých chaldejců odešla do emigrace. Dnes zbylo chaldejských křesťanů kolem tisíce. K nim je pak potřeba připočítat nejméně třikrát tolik uprchlíků z Iráku. ?Těžko odhadovat aktuální stav ? říká Francois Yakan, chaldejský patriarchální vikář - každá týden přicházejí desítky nových uprchlíků, časato traumatizovaní, nemocní, postižení, vdovy s mnoha dětmi a bez příjmů. Jejich počet osiciluje mezi třemi a půl a pěti a půl tisíci, podle situace na Středním Východě.?

Po přesídlení Kilíkijského arménského patriarchy do Libanonu v roce 1740, octli se příslušníci tohoto ritu na téměř sto let v provizorní situaci. Oficiálního uznání se dočkali až roku 1830. Díky diplomatické aktivitě Papeže Pia VIII. a nátlaku křesťanských panovníků, vydal sultán Mahmut II. dekret, kterým dovolil arménským katolíkům zřídit patriarchát v Istanbulu, svobodně budovat kostely a další práva, kterým se tehdy těšily křesťanské komunity. Posléze v 60. letech 19. století se arménští katolíci sjednotili pod vedením patriarchy z Konstantinopole. Na začátku I. světové války měly 19 diecézí, školy a semináře. Po genocidě a odsunu arménů v roce 1915 se sídlo patriarchy roku 1928 znovu vrátilo do Libanonu. V Turecku zůstala arcidiecéze, která má dnes zhruba tři a půl tisíce věřících a jen pět kněží a jednoho trvalého jáhna. Většina arménských katolíků žije v Istanbulu, kde kromě dvanácti kostelů spravuje také tři školy, nemocnici a domov důchodců. Komunita trpí nedostatkem kněží. ?Současná legislativa dovoluje, aby v Turecku působil jeden arménský kněz cizího původu, říká konstantinopolský arcibiskup Arménů, Hovhannes Tčolakian. Byli bychom šťastni, kdyby dva nebo tři latinští řeholníci z kongregací přítomných v našem městě zatoužili po arménském obřadu, ponechávajíce si, samozřejmě, vlastní obřad. Je tady ale jedna podmínka sine qua non, totiž odvážně se pustit do studia arménského jazyka, která jsem se já sám začal učit v 18 letech v Římě,? dodává arcibiskup.

Počátky syrské katolické církev sahají až do dob křižáckých válek. V době jezuitských a kapucínských misií, které začaly v syrském Aleppu v r. 1626, se mnoho pravoslavných věřících, v západním světě známých pod jménem Jakobité, přiklonilo k Římské katolické církvi. A situace v Turecku?
?Věřící žijící posledních čtyřicet let v Istanbulu jsou dobře organizováni a ekonomicky zajištění ? říká patriarchální exarcha pro syrské katolíky v Turecku, Yusuf Sag. Věřící v Anatolii a na venkově touží po tom, aby mohli co nejdříve emigrovat do Evropy, protože materiálně na tom nejsou dobře.? Vzhledem k tomu, že komunita syrských katolíků je malá, o diecézi se po materiální i duchovní stránce stará po boku vikáře 12 mužů volených komunitou. Mezi hlavní problémy je velká emigrace do Evropy a do Ameriky ? ale také zcela chybějící nová povolání. Většina náboženské formace se odvíjí na bázi spolupráce jak se syrskou pravoslavnou církví, tak s latinskými katolíky.

Obtížná situace křesťanů má i pozitivní stránky. Mezi ně patří i praktický ekumenismus. Současný předseda Tureckého episkopátu, arcibiskup ze Smyrny, Ruggero Franceschini, k tomu říká:

?Vztahy jsou velmi dobré a ještě lepší na nižší úrovni, tedy na úrovni přátelství, například mezi sousedy v jednom domě. Vzájemně se zvou na své svátky a podobně. Dochází tady k ekumenismu v praxi. Věřící lidé ? ať jsou pravoslavní nebo katolíci, překonávají rozdělení.?

Poněkud méně samozřejmá je ovšem situace, jakmile opustíte ostrůvky křesťanského světa. Před autoritami tureckého státu, navzdory proklamované světskosti a náboženské svobodě, nemá představitel církve dohromady žádná práva. Církvi chybí dokonce i právní subjektivita a tedy i možnost zřizovat vlastní instituce a svobodně disponovat majetkem.

?Nejsme uznávaní prakticky vůbec. Já jsem arcibiskup to ano, ale jinak jsem pan Franceschini Ruggero, a dost. Jako církev uznávaní nejsme, ale usilujeme o to, protože není možné vést dialog s někým, kdo neexistuje, vysvětlujeme. Nežádáme nic víc, ale teprve pak bude možné opravit naše kostely, zřídit malé semináře a stavět naši budoucnost jako církev.?

Ano, pochopili jste dobře, v Turecku není ani jeden seminář. A jak je to s možností postavit nový kostel?

?Mělo by to jít, protože když je možné stavět mešity, ve světském státě by mělo být stejně tak možné postavit kostel. Ale tady není zřejmé, jak to vlastně je s právem. V každém případě, kostely není možné stavět. Podobně, pokud jde o daně, mešity jsou od nich osvobozeny, naše kostely nikoliv.?

Přesto arcibiskup ze Smyrny dodává, že každodenní soužití s muslimským světem je velmi dobré.

?Máme tady čtyři lidi, kteří pomáhají na biskupství, všichni jsou Turci. A jsou velmi dobří.?

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.