3.6.2006
Rozhovor s Pavlou Strettiovou o komunitě Chemin Neuf
Komunita Chemin Neuf, Nová cesta, vznikla ve francouzském Lyonu v roce 1973. Navazuje na zkušenosti nových charismatických hnutí, ale také na staletími ověřenou spiritualitu sv. Ignáce z Loyoly. Jejím povoláním je ekumenismu v praxi. Členy komunity Chemin Neuf jsou lidé nejen různých stavů ale také různých křesťanských vyznání. V naší zemi působí v Tuchoměřicích u Prahy. Odtud také přijela Pavla Strettiová, kterou vítám u našeho mikrofonu:
Já jsem se setkala s komunitou, když pořádala v Čechách víkendy pro mládež a já jsem se na ty víkendy dostala. Sympatii získala skrze několik věcí. Jedna byla ta, že jsem měla pocit, že je nesmírně pružná ve způsobu práce a potom si vzpomínám, že se mi hodně líbila určitá hloubka duchovního života a modlitby.
Můžeš přiblížit posluchačům jak vypadá struktura komunity, kdo do ní patří?
Do komunity může patřit kdokoliv kdo má povolání, což je samozřejmě boží věcí. Členem komunity se ale může stát jak člověk svobodný tak kněží tak rodiny anebo lidé, kteří hledají ještě partnera. Takže vlastně to je takové široké spektrum lidí.
Vy jste také komunita ekumenická. Jsou v pražské komunitě také příslušníci jiných křesťanských vyznání?
Jsme ekumenická komunita a je pravda, že v Čechách jsme většinou katolíci. Zatím máme jenom jednu sestru protestantku, ale máme hodně sympatizujících lidí, protože se snažíme pracovat i s jinými církvemi. Máme hodně přátel mezi jinými církvemi, což je výborné.
Jak vypadá takový všední den v komunitě?
Záleží hodně na tom, jaký úkol má člověk v komunitě. Já třeba bydlím v klášteře v Tuchoměřících u Prahy. Takových klášterů je více a je v nich hodně pravidelný režim. Ráno vstáváme v sedm hodin a do devíti musíme stihnout několik věcí. Jednou z toho je osobní hodinová modlitba, potom samozřejmě ranní chvály a snídaně. Začínáme pracovat v devět až do dvanácti, ve dvanáct je mše svatá po které máme chvíli ticha, modlitby. V jednu hodinu je oběd, potom opět práce a v šest večer máme adoraci a nešpory večerní chvály. Večer jsou různé programy týkající se různých misií práce s mládeží atd...
Jak vypadá spolupráce mezi rodinami a dalšími formami života v komunitě Chemin Neuf?
Vždycky v každé zemi pracuje národní tým, malá skupinka lidí, kteří se starají o komunitu. A tihle lidé dávají dohromady takové misijní apoštolské úkoly, které máme na celý rok, jako je práce s mládeží apod. To je potom potřeba obsadit samozřejmě lidmi, kteří jsou ve službě těch setkání. Každý z nás dostane určité úkoly a každý z nás se věnuje těm úkolům, které má. Záleží vždycky na tom, kdo žije v tom kterém domě a vždycky se vychází z toho, co ten který člověk potřebuje. Například jsou mezi námi i lidé, kteří studují. Takže je samozřejmé, že třeba rodina nebo matka od rodiny se odpoledne věnuje dětem a dopoledne třeba pracuje v prádelně nebo vaří nebo dělá něco jiného. Asi je to skrze Krista, že můžeme být spolu.
No a tady se asi dostáváme k jádru věci. Často se neshodnou ani lidé v rodině nebo v rámci nějaké malé buňky. Je to vždycky takový malý zázrak, na čem stojí celá stavba komunity?
Myslím si, že to, že nás Bůh povolal, to je první věc žít spolu, ale něčím hodně hlubokým je pro nás, co žijeme v komunitě, smíření. Vlastně jednou týdně nebo jednou za čtrnáct dní se během úterní mše sv. snažíme modlit se opravdu nejmíň deset minut a prosíme Pána, aby nám ukázal, jestli máme za někým jít a prosíme ho o odpuštění, nebo mu říct nějaké slovo povzbuzení. Takže skrze tohle se asi děje ten zázrak společného života, že to vůbec je možné.
Co si myslíš že potřebuje společnost dneska? Co mladí lidé dnes v komunitách hledají?
Myslím si, že to co je pro ně objevné v komunitách, je nová forma života. Nechci se dotknout života ve farnostech nebo běžné práce kněží, ale tito lidé jsou nejvíce oslovení tím, že vůbec žijeme společně. Jsou to asi i netradiční způsoby jak si povídat o Kristu, jak žít víru. Myslím, že to co je opravdu nejvíc oslovuje je to, že příjdou do našeho domu, jsou tam doma a vidí, že my tam jsme doma, že tvoříme rodinu, tvoříme domov a oni se tam, doufám, cítí přijatí.
Johana Bronková
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.