9.7.2005 

V roce 1540 založil Filip Neri spolu se svým zpovědníkem, P. Persianem Rosou, Společnost Nejsvětější Trojice. Mladý Florenťan žil v Římě už šestým rokem. Navštěvoval přednášky z filosofie a teologie u Augustiniánů i na universitě La Sapienza, ale především vyhledával místa, kde cítil životodárnou mízu křesťanské tradice. Podnikal výpravy do ještě zdaleka neprozkoumaných katakomb, k hrobům mučedníků, kteří byli základními kameny křesťanského Říma. A stejně tak rád vyhledával osamělé kostelíky, jako tiché svědky Boží přítomnosti. Dlouhá rozjímání ho přiváděla ke službě lidem ? strádajícím na těle i na duchu, s nimiž se na římských ulicích potkával.

Společnost Nejsvětější Trojice byla laickým sdružením. Scházela se v kostele sv. Jeronýma ? San Girolamo della Carità, kde byl farářem již zmíněný Parsiano Rosa. Zvala Římany k modlitbě, k duchovním cvičením a k výkladům Písma. Oficiální schválení získala po osmi letech, v roce 1548. Papež Pavel III. zároveň přidělil komunitě kostelík Nejsvětějšího Salvatora, kde z Filipova impulsu byly poprvé zavedeny 40-ti hodinové adorace Nejsvětější svátosti, tzv. Quarantore, později proslavené zejména zásluhou jezuitů. Důležité postavení získala konfraternita v jubilejním roce 1550. Veškerou svou aktivitu zaměřila na službu poutníkům. Přijala jich víc než 67 tisíc. Po skončení hlavní pouti se věnovala službě chudým nemocným. V roce 1558 dostala Konfraternita od Papeže Pavla IV. kostelík sv. Benedikta in Arenula s přilehlým klášterem, tam také vybudovala první hospic pro poutníky a nemocné. Během dalšího jubilejního roku ? 1575 ? podle posledních studií prošlo hospicem Společnosti Nejsv. Trojice neuvěřitelných 350 tisíc poutníků z cizích zemí. Hospic se postupně rozrůstal. Víme například, že už v 16. století měl velký salón, dlouhý kolem 30-ti metrů, který sloužil jako refektář. Z roku 1600 se zachoval také dojemný popis obřadu mytí nohou ? služby, kterou po Kristově vzoru prokazovali členové konfraternity utrmáceným poutníkům.

Kostelík sv. Benedikta a přilehlý klášter spravovalo původně bohaté benediktinské opatství Farfa. Když papež Řehoř XIII. v roce 1579 definitivně přiřkl kostel na věčné časy Konfraternitě Nejsvětější Trojice, byl nejvyšší čas schátralou stavbu restaurovat. Jak v mnoha podobných případech v 16. století, ukázalo se snažší vybudovat kostel znovu. Projekt vypracoval Martino Longhi Starší, který v té době vedl také práce na stavbě S. Maria in Vallicella, hlavním kostele nedávno schválené Kongregace Filipových oratoriánů (1575). Kostel dokončil architekt Paolo Maggi a vysvěcen byl 12. června roku 1616 ke cti Nejsvětější Trojice a sv. Benedikta. Na konci 17. století (1690) přidal architekt Giovan Battista Contini k pilířům křížení osm sloupů a elegantně vyřešil statické poruchy v zóně kopule. Průčelí kostela postavil až v letech 1722-23 Francesco De Santis. Představuje jednu ze zdařilých variant na dvouetážové římské fasády, běžné od poloviny 16. století. Architekt ji založil nad lehce konkávním půdorysem. Pracuje s volnými sloupy, úseky zdi bohatě člení nikami a dalšími otvory, ale nakonec podřizuje celou strukturu vertikálnímu pohybu, který vyznívá v rozeklaném štítu. V nikách doplňují výzdobu sochy čtyř evangelisů od Bernardina Ludovisiho a ve štítu symbol Nejsvětější Trojice.

Interiér kostela je rozvržen nad půdorysem latinského kříže s trojicemi mělkých kaplí po stranách a s kopulí nad křížením. Kromě sloupů posilujících pilíř křížení si zachoval rysy původního projektu Martina Longhiho Staršího. To ovšem neplatí o dekoraci. Kromě žehnajícího Boha otce v lucerně od Guida Reniho a čtyř evangelistů v pandantivech od Giovan Battisty Ricciho, byly všechny dekorace včetně dlažby změněny v 2. polovině 19. století. Na kůru kostela se nicméně zachovaly varhany z roku 1623 (restaurované v 19. století) a oltáře kostela zdobí řada pozoruhodných děl. Oltář v pravém křížení zdobí skupina sv. Matouše s andělem. Světcovu sochu v bílém mramoru provedl kolem roku 1600 vlámský sochař Cornelisz Cobaert pro kapli Contarelli v kostele San Luigi dei Francesi, na místo proslavené později Caravaggiovými obrazy. Sochu zakoupili Crescenziové. Pompeo Ferruci roku 1615 připojil k Matoušovi ještě postavu anděla a celé sousoší bylo umístěno na oltář v kostele Nejsv. Trojice. Evangelista sedí na jakémsi vysokém křesle, v levici drží knihu a v pravici pero. Otáčí se k andělovi, který mu přináší kalamář a druhou rukou naznačuje, že pro inspiraci se má obracet vzhůru. V kompozici sv. Matouše se odráží jak vzpomínak na Michelangelova Mojžíše, tak typicky manýristický protáhlý figurární kánon a esová kompozice.

Protější kaple, to znamená oltář v levé části pseudo transeptu, připomíná původní zasvěcení kostela sv. Benediktovi. Na obraze Giovanni Battista Ricciho se objevuje v doprovodu sv. Josefa. Uprostřed obrazu pak je ve zlaceném rámu vsazen obraz P. Marie s dítětem, jde o dnes už téměř nečitelný fragment fresky z Paláce Capranica, uctívaný jako zázračný, který Pavel IV. věnoval konfraternitě současně s kostelíkem sv. Benedikta v roce 1558.

Kaple sv. Řehoře Velikého připomíná oltář, který konfraternitě věnoval Řehoř XIII. roku 1573 spolu s právem zachránit každý rok jednoho odsouzence k smrti. Boloňský malíř Baldassare Croce pro hlavní oltář vymaloval obraz se sv. Řehořem vysvobozujícím duše s očistce.

Pozornost si zaslouží také první kaple vlevo, zasvěcená sv. Karlu Boromejskému. Na obraze od Guillamua Courtois, zvaného Borgognone, se kolem Marie s dítětem sešli sv. Karel, sv. Dominik, sv. Antoním Paduánský a sv. Filip Neri. Z malířského hlediska nesporně vysoce kvalitní dílo představuje všechny tyto smělé muže, kteří v různých dobách a různými způsoby odvážně zasáhli do dějin církve, jak s napětím očekávají, slovo nebo snad jen gesto Vtěleného syna Božího, dítěte něžně neseného na rukou své Matky.

Prostoru ale vévodí mistrovské dílo Guida Reniho: obraz Nejsvětější Trojice. V symfonii prosvětlených barev od lomených modří v pozadí až po žhnoucí oranžové Reni nechává vystupovat pevné objemy klasicky pojatých postav bez nejmenšího zaváhání a chyby. Výjevu dominuje Kříž s mrtvým Kristem. Vyrůstá ze segmentu zemské sféry v dolní části obrazu, spojuje zemi s nebesy, dostává kosmický rozměr, znamení spásy pro veškeré tvorstvo. Nad křížem se vznáší holubice svatého Ducha a za ní majestátní Bůh otec, v kněžském rouchu, se obrací k člověku, s pažemi rozpřaženými v gestu obětování i vstřícnosti...

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.