Rádio Vaticana

Otec Marcel

31.3.2005

O katolické misijní stanici svatého Pia X. v Rabatu už byla řeč. Nedělní bohoslužby tam začínaly pravidelně v deset hodin dopoledne. Otec Marcel miloval zpěv. Doprovod tam nebyl, lidé zpívali podle svých nejlepších schopností. Otec Marcel proto zpěv před mší svatou nejdříve nacvičoval. Vehementně dirigoval pravou rukou a učil nás, africký lid Boží, správné francouzské výslovnosti, intonaci i rytmu. Sblížili jsme se, když jsem šel přihlásit do vyučování náboženství, katechismu, jednu dívenku, dceru našich českých známých. Požádali mě o to, protože věděli, že do Centra Pia X. pravidelně chodím a s knězem se alespoň od vidění znám.

Otec Marcel je skvělý kazatel. Dodnes mám v rukopise celou sbírku jeho kázání, je jich desítky. Zapisoval jsem si je. Někteří lidé v kostele se domnívali, že si jen tak něco píši, že se při kázání nudím. Když se později osmělili, řekli mně to. Ale já se nenudil. Byla to moje metoda, jak se stále učit francouzštině. Nic originálního, takto se jazykům učil slavný Heinrich Schliemann, objevitel Tróje.

Katolická komunita v Africe, to je úplně něco jiného. Lidé cítí, že jsou si blíž. Své křesťanství tam každý prožívá daleko intenzívněji. Je šťasten, že může někam patřit, že se může v moři jiného náboženství a jiné mentality stýkat s lidmi stejného smýšlení.

Krásné bývaly v misijním centru Pia X. farní pikniky. Čas od času, snad čtyřikrát do roka. Kdo byl lépe situován, než studenti černé pleti ze subsaharských zemí, donesl něco k jídlu. Moje žena napekla třeba moravské koláče nebo vepřovou pečeni s knedlíky a zelím. Studentům chutnalo a nás to těšilo. Otci Marcelovi zase chutnalo plzeňské.

Hezký obyčej ve farnosti byl také brát tyto studenty na oběd. To byla nejen sociální pomoc, ale také příležitost navázat pevná přátelství.

Ve farním centru byla také knihovna, pro děti i pro dospělé. Bývala otevřena každou neděli: zase příležitost k setkávání. Chodily tam i marocké muslimské děti a chodily tam rády.

Bleší trhy se konaly jednou do roka ve prospěch chudých a nejchudších misií. Tam se prodávalo a nakupovalo cokoliv. Dodnes mám francouské knihy, které jsem levně koupil, ale přesto poctivě přečetl. Také jsem na těchto bleších trzích ve prospěch chudých prodával užitečné výrobky ze dřeva, které jsem se v Africe ve volných chvílích naučil soustružit: slánky, vařečky, svícny, rukojeti, násady, lampy... Oblíbil jsem si olivovníkové dřevo: je jedinečné, velmi tvrdé a má krásnou kresbu složenou ze střídavě tmavých a světlých letokruhů.

Otec Marcel Piou pochází z Angers. Dodnes má ve Francii rodinu a jednou za rok se za ní jede osvěžit. To je mu velmi zapotřebí, život misionáře je životem na poušti, nejen obrazně, ale často doslova.

Poslechněme, jak o svém poslání hovoří otec Marcel sám:
Jsem 43 roků v Africe. Prošel jsem Kongo, Togo, Senegal. Maghreb je pro každého misionáře nejtěžší. Tady nemůže veřejně dojít ke konverzi. Za to je trest smrti. Ne podle zákona státu, ale podle islámského práva. Konvertita ke křesťanství by zde neobstál. Musel by žít ve strachu, že trest smrti kdykoli kdokoli může vykonat. Vykonavatel trestu by svůj hrůzný čin pokládal za správný. Přesto mám tajné křesťany... Největším problémem v této zemi je negramotnost žen. Děvčátka nemohou chodit do školy: musí se starat o mladší sourozence. Musí vařit a prát a chodit pro vodu. Jaká škoda pro národ! Vždy přece platí, že rodina je taková, jaká je žena a matka!

Vskutku, sám jsem mnohokrát viděl děvčátka, jak naloží na osla plastové nádoby na vodu a jedou ke studni. Čekajíce, popovídají si s děvčaty a ženami z okolních samot. Až na ně přijde řada, naváží vody, a to je také časově náročné. Někdy nabírají vodu jen po provaze, jindy provaz táhne oslík, viděl jsem studny hluboké i přes padesát metrů, rumpály jsou velmi vzácné. Pak jedou zpátky. Nebohý oslík má naloženo dvacet pětilitrových nádob, to je sto kilogramů. Sotva plete nohama. Tato práce děvčatům často zabere celý den. Do školy chodí zpravidla jen nejstarší chlapec z rodiny.

Zde, ve střední Evropě, nevíme, co je chudoba. Ale ani skutečná chudoba, kterou jsem viděl tam v Africe, není neštěstím. Pokud člověk není sám a má se o koho opřít. Chudoba ještě není bída. Vytváří prostor pro krásné lidské vztahy, úctu ke stáří a solidaritu: Mohamed, můj řidič, má tři bratry. Všichni čtyři synové se starají o své rodiče sami. V Maroku většina starých lidí žádný důchod nemá. Sociální sítí je rodina. Každý ze synů dává čtvrtinu svého platu rodičům na penzi. Tak vysoko si Mohamed a jeho bratři svou maminku cení!

Dokázali bychom něco takového my, zde, v tomto čase?

Pavel Jajtner