Rádio Vaticana

Za skutečnou katolicitu, pluralitu kultur a názorů

15.2.2021

Prefekt vatikánského Úřadu pro komunikaci k 90. výročí Vatikánského rozhlasu

Prefekt vatikánského Úřadu pro komunikaci se zamýšlí nad 90. výročím Vatikánského rádia a nad silou tohoto média, které “nepospíchá”. V dnešním vzájemně propojeném světě spočívá bohatsví rozhlasu v “pozornosti k těm, kdo nemají hlas, k zapomenutým situacím a úctě k pluralitě kultur a názorů”.

Vatikánský rozhlas dnes dovršil 90 let. Výročí jsou vždy časem bilancí a plánování. Připomínka nám prospěje, neboť jedině podržíme-li si živou minulost, budeme s to vytvářet nové věci, které nejsou založené na písku. Naše dějiny, naše příběhy, jsou našimi základy. Připomínka nám prospěje, neboť jedině takto budeme s to vyznačit další směr, aniž bychom upadli do pasti těch, kteří (jak říkal Kirkegaard) jej zaměňují s denním menu. Připomínka znamená na jedné straně docenění bohatství minulosti a na druhé vytváření budoucnosti.

Bohatství Vatikánského rádia, které dnes slavíme, spočívá v jeho otevřenosti světu, který je tolik rozličný, a přece, jediný, spojený a propojený. Je to katolicismus v pravém slova smyslu. Jeho charakteristickým rysem je do jeho DNA vepsané vědomí velké mezinárodní a multikulturní komunity, spojené ve své službě papežovu poslání, ve společném úkolu přinášet jeho slovo světu, v jazycích světa.

Spočívá ve spolehlivosti, přesně definované identitě, v úkolu být referenčním bodem. Spočívá v pozornosti k těm, kdo nemají hlas, k zapomenutým situacím, a úctě k pluralitě kultur a názorů. Víra – opakuje často papež František – se předává v nářečí. A Vatikánské rádio skutečně mluví, jak nás k tomu povzbudil sv. Pavel VI., jazykem těch, kdo jej poslouchají. Je mezinárodním rozhlasem, který promlouvá největším počtem jazyků na světě (41) a snaží se uchránit svůj digitální projev před plytkostí komunikace postrádající hloubku. V tom spočívá jeho zadání.

Dnes stojíme před možností spokojit se s technokratickým paradigmatem nebo usilovat prostřednictvím komunikace o vytváření světa, který by byl člověku lépe na míru. Lze se spokojit se sterilním propojením, anebo je možné usilovat o skutečnou komunikaci. Je možné věřit v upřímnou rozmluvu vedoucí ke sdílení, anebo v marketing názorů a sloganů. V tomto smyslu může být rozhlasová metoda měřítkem a mírou poměřování. Radio je velkou školou žurnalismu. Umí užívat správná slova. Dokáže snoubit rychlou zprávu s reflexí. V tomto smyslu nástup digitální éry neznamenal konec rádia. Možná právě naopak.

Dnes zahájený projekt web rádia promění naše programy v různých jazycích ve vlastní rádia v pravém slova smyslu, každé se svým vlastním vysílacím programem. A z každého smrtphonu se stane malé rádio. Přestože rádio zůstává nízkonákladovým prostředkem, díky novým technologiím zdokonalilo svoji schopnost dosáhnout ke každému člověku a ve svém podání zacházet na hlubinu. Nevzdalo se však své podstaty.

Rádio je krásné, protože vstupuje do hloubky, protože slyšíš hlas. Zaměřuješ se na hlas. Rádio nepospíchá. Vyžaduje pozornost. Respektuje slova, nechává je promlouvat. Tam, kde obrazová civilizace dospívá k zaměňování reality a fikce, rádio scénu nezastiňuje, nýbrž vypráví. Nevytváří scénografie, nýbrž je nalézá. Právě v tom spočívá paradox: navzdory všemu potřebujeme hloubku slova. Některým obrazům chybí stín, objem, nedostává se jim evokativní síly jakou má holé slovo.

Poznali jsme úspěch podcastů. Viděli jsme, jak i ta nejposlednější sociální média hledají v mluveném slově tajemství nového začátku. Slovo vyřčené a slyšené je velmi silnou protilátkou k umrtvující telematické lenosti. Zadáním Vatikánského rádia, pokud jde o informaci, zůstává úkol být primárním zdrojem papežského magisteria a pokladem kolektivní paměti. Vytvářet s Petrem a kolem Petra nikoli Babylónskou věž, nýbrž společenství živých kamenů, budovu z živých kamenů (srov. 1 Pt 2,5).

Jeho úkolem je to, co sv. Pavel popsal v listu Římanům (Řm 10,18): „Všude na zemi pronikl jejich hlas, až na konec světa jejich slova“. Jeho skromnou ambicí je nechat pocítit těm, kdo jej sledují – a jsou jich dnes miliony prostřednictvím webu a sociálních médií – že jsou v první linii stojícími protagonisty onoho společného dobrodružství, jímž jsou nadcházející dějiny a které je nutné číst v křesťanském klíči, aby je bylo možné pochopit. Jde zkrátka o to, aby do nich vstoupili a nezůstali pouhými diváky.

Cílem do budoucnosti není jakási bulimie skvělých idejí nebo posedlost okamžitými výsledky, není to však ani poddajnost vůči pokušení uvažovat o sdílení jako o čemsi zanedbatelném. Ambicí je (bez ohledu na pouhé numerické údaje o posluchačích) zůstat nadále referenčním bodem, schopným klást otázky, probouzet svědomí, překvapovat, hledat pravé sdílení a společenství. Přejít od logiky předávání k logice vztahu, dovolit periferiím, aby promlouvaly z centra, vycházet z vatikánských informací a vytvářet síť, založenou na Slově.

Přeložila Johana Bronková

Paolo Ruffini