Marconiho vynález ve službě evangelia

Papež Pius XI. pochopil přelomový charakter hromadných sdělovacích prostředků a vybudování vatikánské rozhlasové stanice svěřil Guglielmu Marconimu, vynálezci rádia. Ten stál po jeho boku, když z nejvyššího místa Vatikánských zahrad 12. února 1931 slavnostně, latinsky zahajoval první vysílání:

“Jakožto z tajemného Božího úradku Následovníci knížete apoštolů, těch, jejichž učení a kázání je z přikázání Božího určeno všem národům a všemu stvoření (Mt 28,19; Mk 16,15), a vzhledem k tomu, že můžeme jako první využít na tomto místě podivuhodného Marconiho vynálezu, obracíme se ke všemu stvoření a všem lidem.”

Zahájil Pius XI. první rádiové vysílání z Vatikánu, chápané v univerzální šíři jako nástroj hlásání evangelia celému světu. Rádio vzniká ve chvíli upevňování Vatikánského městského státu, založeného přesně o dvě léta dříve. Díky krátkým vlnám vysíláným do “éteru” prozatím ještě nepřeplněného, dokázalo navzdory nepříliš silnému signálu dosáhnout na jiné kontinenty.

Třicátá léta jsou obdobín vzestupu totalitních režimů. Postoje papeže Pia XI. jsou odvážné a lidé hledí k církvi s důvěrou. Rychle se množí požadavky o rozšíření vysílání na další evropské jazyky. V roce 1936 bylo vatikánské radio přijato do Mezinárodní rozhlasové unie, která uznala jeho zvláštní povahu a oprávnila je k vysílání bez geografických omezení. Tehdejší ředitel rádia P. Filippo Socorsi přizval do jazykových redakcí své jezuitské spolubratry jiných národností. Na významu získává zejména vysílání v němčině.

Úsilí o mír a válečné zpravodajství

24. srpna 1939, týden před obsazení Polska nacistickým Německem, Papež Pius XII. vysílá prostřednictvím rádia poselství k vládcům a národům “v bezprostřední hrozbě války”. “Nic se neztratí mírem. Všechno může být ztraceno válkou,” zaznělo v jeho prorockých slovech.

Ve válečných letech vatikánský rozhlas denuncoval násilí, podporoval oběti a rezistenci, povzbuzoval k naději. Rádiová poselství Pia XII. vstoupila do dějin jako hlas, který zněl nad stranami konfliktu a volal po spravedlnosti a míru. Neméně významně se zapsalo také nesmírné úsilí papežského rozhlasu v hledání zpráv o válečných zajatcích a nezvěstných. 70 hodin týdně věnovali vatikánští redaktoři předčítání jmen válečných zajatců. Mezi rokem 1940-46 odvysílali 1 240 728 těchto informací, přinášejících rodinám naději na shledání se svými drahými.

Hlas “mlčící církve”

Po skončení světového konfliktu se otevírá nová kapitola. Zatímco evropský západ kráčí cestou morální i fyzické obnovy a církev připravuje Svatý rok 1950, většina střední a východní Evropy se stává sovětským satelitem. Komunistické režimy se stále větší vehemencí pronásledují církev a Vatikánský rozhlas se stává v podstatě jediným kontaktem místních věřících s papežem a všeobecnou církví. K polštině, která byla od počátku vedle italštiny, angličtiny, francouzštiny a němčiny jedním z hlavních jazyků, přibývají další jazyky států v područí komunistické totality (čeština, slovenština, maďarština, litevština, lotyština, ruština, chorvatština, slovinština, ukrajinština, rumunština, bulharština, běloruština a o něco později albánština). Hovoří Stanislava Vodičková, historička z Ústavu pro studium totalitních režimů:

“V únoru 1947 přijel na svou první návštěvu Říma nově zvolený pražský arcibiskup Josef Beran, který při soukromé audienci u papeže Pia XII. požádal o rozšíření vysílání Vatikánského rozhlasu o relace v českém a slovenském jazyce. Zdůvodňoval to hrozivými příznaky v politickém životě ve své vlasti a předtuchou pronásledování církve. Svatý otec mu ochotně vyhověl. Jak to byla prozíravá žádost se ukázalo o rok později. Zkušební vysílání české redakce vatikánského rozhlasu se uskutečnilo 22. dubna 1947 u příležitosti zahájení jubilejních svatovojtěšských oslav. Ale pravidelně začalo vysílat až na Štědrý den roku 1947. Vedení redakce bylo svěřeno do rukou Tovaryšstva Ježíšova a v této tradici se pokračuje dodnes.”

Jakou roli sehrálo české vysílání v době, kdy bylo vnímáno jako jeden z mála hlasů ze svobodného světa?

Od roku 1949 se v Československu natvrdo rozběhla tvrdá perzekuce katolické církve, s níž byla spojena také ateizace země. Komunisté centralizovali veškerá média a zahájili tvrdou cenzuru. V té době vzrostl význam zahraničního vysílání. Přestože také další zahraniční stanice – jako například Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa – měly své náboženské pořady, v nichž se věnovaly také katolické církvi, jako podstatnému segmentu společnosti, nemohly Radiu Vatikán již pro samou jeho podstatu konkurovat a jistě to ani nebylo jejich záměrem. Vatikánský rozhlas, který komentoval nejen dění a církevní život ve vlasti, sledoval pronásledování církve, stál v opozici proti komunistické propagandě, ale také evangelizoval. Přinášel učení tehdejšího papeže a spojoval katolíky za železnou oponou s celosvětovou církví. Byla to česká redakce Radia Vatikán, která rozpoutala na radiových vlnách bitvu s komunistickým režimem o duši národa. A režim si to uvědomoval a náležitě na to odpovídal. Ať už to bylo rušení vysílání, snaha o nasazení agentů do redakce, vyvíjení diplomatických snah o změnu ve vedení redakce a náplň jejího vysílání, nebo trestné stíhání posluchačů Vatikánského rozhlasu v Československu.

Ingerence komunistické vlády se v jednu chvíli dokonce podařila. Můžete připomenout její okolnosti?

“Na začátku sedmdesátých let při jednání mezi Svatým stolcem a komunistickým režimem byla formulována podmínka, která podmiňovala další jednání, kdy komunisté požadovali, aby šéfredaktor P. Ovečka byl odvolán ze své funkce a vypovězen z Říma. Odvolán z této funkce nakonec byl, aby se tomuto požadavku vyhovělo, ale provinciál nesouhlasil s jeho odchodem mimo Řím, dovolil mu vypomáhat v redakci v roli pomocného redaktora. P. Ovečka zároveň začal pracovat jako šéfredaktor exilového časopisu Nový život, který přes hranice zprostředkovával rovněž infromace československým katolíkům. Je to médium, z kterého čerpáme jako historici dodnes.”

Zvukový záznam rozhovoru se Stanislavou Vodičkovou najdeteZDE

Bezpočet příběhů bychom mohli vyprávět o tomto období, kdy v některých okamžicích hrozil za poslech Vatikánského rádia trest smrti. Jen do ukrajinské sekce přišlo první rok po pádu sovětského režimu 40 tisíc děkovných dopisů a Albánie udělila Vatikánskému rozhlasu státní vyznamenání.

Navzdory nemožnosti aspirovat na úplný přehled významných etap v dějinách papežského rozhlasu, nelze opomenout v 3 tisíce hodin vysílání, kterými doprovázel zasedání II. vatikánského koncilu.

S papežem na cestách

V roce 1970 se studia Vatikánského rozhlasu přestěhovala do svého dnešního sídla, Palazzo Pio, naproti Andělského hradu. Zvolení mladého a energického krakovského arcibiskupa Karola Wojtyly na Petrův stolec znamenalo novou výzvu: doprovázet papež v apoštolském úkolu, započatém již jeho předchůdcem Pavlem VI. , hlásat evangelium na všech místech světa. Na přelomové okamžiky vzpomíná Alberto Gasbarri, který v rolích od technika po organizátora papežských cest prožil v našem Rádiu 46 let.

“Vzpomínek je samozřejmě velmi mnoho. Energie a odhodlanost sv. Jana Pavla II. přinesla ozdravný otřes všem strukturám Svatého stolce a Vatikánského státu, uvyklým dlouhodobě ustáleným pracovním rytmům. Já jsem přišel do Vatikánského rádia na konci roku 1969 a jednou z nejživějších pracovních vzpomínek zůstává devátá a poslední apoštolská cesta prvního putujícího papeže, Pavla VI. V listopadu roku 1970 během deseti dní navštívil Iran, Pákistán, Filipíny, Samou, Austrálii, Indonésii, Hongkong a Sri Lanku. Vatikánský rozhlas s nesmírným technickým a tvůrčím úsilím zajišťoval ve dne v noci zpravodajství z cesty, která se tehdy jevila jako jedinečná a neopakovatelná. Dalších osm let se žádné cesty nekonaly, zdravotní stav sv. Pavla VI. je nedovoloval. S nástupem pontifikátu Jana Pavla II. v roce 1978 jsme okamžitě zaznamenali, že se rytmus změnil a že to, co se nám jevilo jako jedinečné a neopakovatelné se stalo každodenností. Četnost a program apoštolských cest byly výzvou pro techniky a redaktory Vatikánského rozhlasu, kteří zajišťovali zpravodajství z těchto událostí na hranici možností. Jednu z nejkritičtějších situací jsem zažil v Nikaraguy, v březnu 1983, když se tamní sandinistický režim pokusil cenzurovat homilii Svatého otce během slavení mše a vyhrožoval technikovi vatikánského rádia, který zajišťoval nahrávání a šíření zvuku.”

Vysílání do všech periferiích i na nových platformách

Dospíváme do dnešních dní. Ve Vatikánském rozhlasu pracují v této chvíli redaktoři 69 národností. Vznik multumediálního portálu Vatican News rozšířil nabídku také o videozáznamy, fotografické galerie a zvukové soubory, skrze něž prostředkovává papežské učení a zpravodajství ze života církve ve 43 jazycích. Po jistém váhání, zda nepřišel čas orientovat práci jednotlivých redakcí výhradně na nové platformy, došlo v nedávné době k událostem, které význam rádiového vysílání znovu zdůraznily. První je všeobecná, totiž  pandemie covid-19, která podle slov programového ředitele Vatikánských médií Andrey Tornielliho vedla papežský rozhlas k úsilí o vytvoření sítě propojující ty, kdo kvůli lockdownům zůstali izolovaní. Druhá byla hluboce symbolická:

“Jedna epizoda se zapsala do dějin Vatikánského rádia v posledním roce víc než cokoli jiného. Je to svědectví otce Luigiho Maccaliho, který byl dva roky vězněm džihádistů v Nigeru a Mali. Misionář získal od svých věznitelů polorozpadlý radiový přijímač: “Mohl jsem na něm zachytit každou sobotu komentář Vatikánského radia k nedělnímu evangeliu. Jednou dokonce mši v přímém přenosu… byla to papežská mše o Letnicích 2020.” – cituje Andrea Tornielli v komentáři k výročí papežské rozhlasové stanice.

Spojení nových technologií s radiovým vysíláním se projeví na novince, připravené právě k 90. narozeninám papežského rozhlasu. Počínaje 12. únorem bude spuštěno web radio (https://www.vaticannews.va/it/epg.html), prozatím v sedmi jazycích: italštině, francouzštině, angličtině, španělštině, němčině a arménštině. Během letošního roku k němu přibyde dalších 30 programů.

Na závěr nechme zaznít nárokům, jaké na redaktory svým médií klade papež František. 23. září 2019 u příležitosti plenárního zasedání vatikánského Úřadu pro komunikaci, dříve než v Královském sále apoštolském paláce nám všem potřásl rukou, řekl:

Komunikovat svědectvím, komunikovat s vnitřním zaujetím, komunikovat substantiva, komunikovat jako mučedníci, tedy jako svědkové Kristovi, jako mučedníci. Naučit se jazyku mučedníků, který je jazykem apoštolů, jak čteme v onom klenotu, kterým je kniha Skutků apoštolů. Pak uvidíme, jak se komunikovalo tehdy a co je to křesťanská komunikace.“