Průzkumy jsou zbytečné, má-li politik kuráž vyrazit mezi lidi. Ještě hlubší zkušenost získá student, který se rozhodne konat svoji praxi v nejchudších částech světa. Když se vrací, většina z nich je přesvědčena, že bezprostřední setkání s chudými na ulicích  súdánského Chartúmu nebo bengálské Kalkaty je obohatilo na celý život. Proč se tak rádi skrýváme za různé bariéry nebo utíkáme do anonymity? Schovávat se za úřední razítko přece dává pocit východy či nadřazenosti. Kristus není ani politik, co chce učinit dojem, ani byznysmen těžící z druhých pouze zisk, ani televizní showman, který chce pobavit, zvýšit sledovanost a nalákat na inzerci. Ježíš je to, co říká. Slovo, které se stalo člověkem. Marek začíná evangelium slovy: „Začátek evangelia o Ježíši Kristu, Synu Božím“ (Mk 1,1). O několik málo veršů dál říká, že Kristus hlásal Boží evangelium (Mk 1,14). Co to znamená? Kristus je Boží evangelium, je to On osobně. Ježíš neuvažuje v obecných pravdách, ale vstupuje do rozhovoru s každým. Kristus je ten, co přináší a dává.

Ve Starém zákoně se slovo evangelium objevuje u Izaiáše, když oznamuje vyhnancům v Mezopotámii osvobození. Prvním navrátilcům do Jeruzaléma oznamuje den osvobození, velký den radosti z návratu domů. Z tohoto důvodu lze evangelium – dobrou zprávu, kterou Kristus ohlašuje, zařadit jistě do oblasti osvobození. Ale z čeho?

V prvé řadě osvobození od mentality babylónské věže! Do náboženského života podle Smlouvy, do hluboké zbožnosti Izraele, proniklo přesvědčení, že můžeme překonat sebe i zvítězit nad Bohem, když se z nás stane chodící zákon. Hrozivé a životu nebezpečné přesvědčení, že jsme se již Božího království zmocnili. Ba dokonce „už víme“, co s ním máme dělat. Ježíš hovoří o tom, že se „Boží království se přiblížilo“ (Mk 1,15), doslova ἐγγίζω, což znamená ten, kdo se přibližuje natolik blízko, aby se ho dotkl. Je nablízku, takže k němu můžeme přistoupit. Je to Kristus, kdo stojí před nimi a koho se mohou až dotknout. To je obsahem dobré zprávy, evangelia, Bůh se přiblížil, sblížil se s námi, stal se člověkem, přesněji řečeno boholidství Krista. A v této dobré zprávě je ukryto ještě něco dalšího: Bůh není takový, jak nás učili. Co nás ohrožuje, je babylónská věž, ono hluboké nedorozumění mezi tím, co Bůh je ve skutečnosti je, a mezi mentalitou, která nás zotročuje tím, že nám diktuje, k čemu se musíme dopracovat a dopachtit vlastním úsilím. Je to otroctví zahleděnosti do sebe sama, které nám nedovolí překonat herezi neopelagianismu: sami sebe nahlížíme jako veličinu, na které vše visí. Náboženství, které není korigováno vztahem lásky, tíhne často k přisvojování si zásluh, k tomu, že jsme uchváceni sami sebou. To z nás činí otroky mentality babylonské věže. Šimon a Ondřej představují nový typ zbožnosti: rozhodující je blízkost, nebojme se říci dokonce něžnost dotyku. V podstatě jsme stále v křesťanské pubertě. Je krásná tím, že je před námi cesta růstu. Vůbec ne lehkého. Kdo z vás má děti ve věku dospívání, mohl by vyprávět, jak obtížné je být blízko. Velmi si každý rodič váží, když se rodí krůčky důvěry.

„Já činím věci nové“ můžeme přeložit Ježíšovým „udělám z vás rybáře lidí“ (Mk 1,17). Obraz rybolovu popisuje prorok Ezechiel: „Velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda.“ (Ez 47,9). Pro něj vytažení člověka z moře znamená jeho záchranu před smrtí. A Petr pozná, co to znamená být vyloven z vod, když ho Pán zachrání (Mt 14,28–32). Prorok naznačuje, že z určitého typu náboženství, prázdné a vyčpělé obřadnosti chrámu, už život nevzejde. Proto prvním zázrakem Ježíšovým v Markově evangelium je exorcismus v synagoze, v náboženské instituci, která zkostnatěla (Mk 1,21–28).

V Janově evangeliu Kristus nahrazuje chrám (Jan 2,13–22), chrám je zbořen, ztrácí svůj význam. Vyčerpal se, ztratil mystické tajemství. Když se Kristu připodobňuje pastýři, všechny své ovce vyvede (Jan 10,4). Co činí? Podobně jako vyhnal „prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky“ (Jan 2,14), mocí vykáže ovce pryč z chrámu, z podloubí chrámu, kde byly hnány k starozákonní oběti. Osvobozuje je od tohoto útlaku. Bůh Otec nepožaduje od lidí oběti na způsob nedobrovolného sebe vzdání. „Milosrdenství chci, a ne oběť“ (Mt 12,7), volá k novému typu smlouvy, v níž člověk nachází svobodu k sebeodevzdání. Nejsme my, kdo jsme přinesli oběť, abychom se sjednotili s Bohem, ale je to On, kdo poslal svého Syna (Jan 3,16; 1Jan 4,10–11). Velikost svobody je dána nezměrností nabídky, kterou k nám směřuje: „Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno.“ (Jan 1,12).

Zdá se, že přijetí, ochota nechat se obejmout, je projevem víry, tím nejtěžším, co je před nás kladeno. Toto je metanoia, obrácení, ke kterému nás zve: „Obraťte se.“ (Mk 1,15) Není to obrácení na způsob pohanů (ἐπιστροφή), kteří se z ničeho nic horlivě, s plnou vervou obrací k Bohu („obšírně vykládali o tom, jak se pohané obracejí“ Sk 15,3); je to změna mentality, metanoia (μετάνοια), proměna hříšníka v hříšníka, který je milován Bohem. První způsob obrácení vede člověka k očekávání, druhé k naději. V očekávání se čas k nám přibližuje, jako příležitost něco vykonat, v naději je tento čas vnímání Pána. Jen On proměňuje vše, nechá-li se člověk jím přivést k Otci, aby byli společně objati. Proměna zbavuje slepoty a uschopňuje vidět dar Otce, který je jeho vlastním Synem, s kterým jsem jedno. Očekávání je natolik sebestředné, že může vytvářet náboženství s mentalitou, v níž se nikdy důvěra nezrodí.

Obrácení jako metanoia znamená překonat obvyklé ustrnulé myšlení, klišé. Vidí více a novým způsobem. A proto opouští věci. Jak Nedívá se na ně starým způsobem vidění a myšlení. Obrácení není pouhým přechodem od ateismu k náboženskému, ale od náboženského k tomu, co je naplněno vírou, důvěrou, důvěrností, co je osobní a o čem mohu vyprávět. Je odezvou lásky, která se mne dotkla. Šimon a Ondřej zanechávají za sebou sítě, protože jim budou svěřeny jiné. Změnit smyšlení je změna formy toho, jak odpovím na výzvu života: věřte evangeliu, svěřte se slovu, které hovoří ve vašem srdci. Ukáže se, jak je zbytečné zarputile trvat na svých vlastních věcech! Toto je babylonská věž, úpadkové náboženství, zrazená smlouva, nad tím máme zvítězit. Jít dále, vidět, jak Bůh nám vším vychází vstříc.

„Naplnil se čas“ (Mk 1,15). To znamená, že vyčerpal se čas jako věčný koloběh a nastoupil čas k dozrávání, vhodný čas. Je to čas, kdy miláčkovi z Písně písní vše připomíná milovanou. Vše je naplněno přítomností toho, koho očekáváme.

Pokud na nic nečekáme a jde nám pouze o to, co musíme udělat, čas přestane mluvit o Bohu, začne odhalovat jen námahu našich závazků a striktních povinností. V takové atmosféře se přestaneme stávat dětmi Božími. Nejsme již dětmi v Synu. Tento způsob, jak se stát Božím dítětem, je jediný.

Čas jako naplnění, které se nás dotýká, odhaluje, k čemu jsme povoláni, na co čekáme, naplňuje nás očekávání. Všechno je plné Kristova boholidství. A proto ani toto povolání nemůže nikdy prožívána individualisticky, vždy v církvi, čase a dějinách. Jsme povoláni ke společenství jeho Syna, Ježíše Krista, našeho Pána. (1Kor 1,9).