Rádio Vaticana

Otcův hlas

8.1.2021

Svátek Křtu Páně, Iz 55,1–11; 1Jan 5,1–9; Mk 1,6b–11

Vánoce jsou disciplína, ve které nemá smysl určovat vítěze a poražené. Když se blíží Štědrý den, hledáme vhodnou hudbu. Pobrukovat si koledu je jistě lepší než si naštvaně brumlat pod vousy. Při tomto přechodu od Vánoc do doby po Vánocích se ptáme: Co nám zůstalo? Důležitý okamžik! Naznačuje, že Vánoce nejsou pro děti, ale pro ty, kdo rostou, dozrávají. Chtějí se stát Božími dětmi. Nesnášíme nikdo z nás, když nám někdo říká, co máme dělat, co si máme myslet nebo s kým si prozpěvovat. Evangelium je diskrétnost sama. To podstatné spíše skrývá, než odhaluje. Je tomu i s evangeliem na svátek Křtu Páně, které v letošním roce provází Markovo evangelium. Křest Páně z rukou Jana Křtitele konči slavnostním zjevením Nejsvětější Trojice. Můžeme říci, že tato událost, kterou Marek tak stručně vypráví, je do jisté míry shrnutím celého jeho evangelia i Kristova díla. Kristus sestupuje z Galileje po cestě dolů, která ho vede přímo k Jordánu, nejnižšímu místu na zemi. Jasně viditelné se zde stává ponížení Božího Syna. Řeka Jordán není příliš čistá řeka, má zemité zbarvení. Ježíš vstupuje do bahnité a špinavé vody, přesného obrazu lidstva stvořeného z prachu země, jímž se stává, udusí-li člověk v sobě hříchem plamen Ducha.

Těmto vodám dává Kristus barvu svého božství, jak vystihl skvěle Cyril Jeruzalémský a někteří další otcové, a v těchto vodách jsou posvěceny všechny vody světa, aby nás mohly posvětit v hodinu naší smrti a vzkříšení, při našem křtu. Jakub ze Sarugu, velký syrský otec, zdůrazňuje, že Kristus, sestupující do vod svého křtu, se zbavil slávy a odložil roucho světla a slávy do vod a tam jej nechal ukrýt. Když poté přijde nahý Adam, skutečný syn země, stvořený z bláta či bahna, může jej ve vodách najít a obléci se do nových šatů. Bere na sebe roucho slávy, které mu padlý anděl ukradl mezi stromy v rajské zahradě, Edenu.

Marek zaznamenává pouze jeho výstup z vody, protože sestoupení do vody je obrazem umírání, vzestup, vystoupení z vody je obrazem vzkříšení, obrazem Vzkříšeného. Z těchto kalných vod vychází Boží Syn, pravý Bůh a pravý člověk, solidární se všemi kajícníky. Je na naší straně. Solidarita je principem zbožštění člověka, jeho hlavním důvodem: je to Bůh, který se s námi solidarizuje. Jen připomeňme v této souvislosti, jaký důraz klade List Židům na solidaritu Krista Velekněze s lidstvem. A to je východisko i našeho zbožštění.

Obloha je roztržená. Samotné slovo roztržený naznačuje, že je to něco nevratného, co nelze vzít zpět, něco nenapravitelného. Je to stejný výraz, který Marek používá v okamžiku Ježíšovy smrti, kdy je roztržena opona. Je to situace, která nedává na první pohled smysl. Kristus vstoupil do smrti, která oddělila člověka od Boha. Jsou to dva okamžiky zjevení toho, kdo je pravý Bůh, tj. ten, který bez jakékoli viny nabízí svůj život za všechny. Pak se vše, co bylo skryto za závojem, vylévá na všechny, nyní – kteří nasloucháme evangeliu – jsme to my, kdo se doslova koupeme v Božím zjevení, v tomto vlnobití milosti, která přichází zpoza závoje. Podle rabínů musel člověk jít pět set let, aby překonal vzdálenost mezi jednou oblohou a druhou. A těchto nebes podle antického vidění světa bylo celkem sedm, vždy nad sebou. Bylo nutné zdolat tu nejvyšší horu světa. Celá tato vzdálenost je nyní doslova vynulována, on se stal otevřenou branou do nebe. „Když máme, bratři, důvěru, že můžeme vejít do svatyně Ježíšovou krví, cestou novou a živou, kterou nám otevřel skrze oponu, to znamená skrze své tělo.“ (Žd 10,19–20)

Holubice, která se vznáší nad ním, svědčí o tom, že může tuto oběť přinést právě proto, že má Ducha, protože má život Otce a ví, že ho Otec shromáždí, a proto se může obětovat (Žd 9,14). Je to Duch nového stvoření. Konečným pravým stvořením je boholidství, jednota božského a lidského na způsob Kristův, pravého člověka a pravého Boha v jedné osobě.

Povšimněme si ještě jiného snadno přehlédnutelného významu, které dnešní evangelium skrývá: „A z nebe se ozval hlas.“ Jan Křtitel o sobě říká, že je hlasem. Zde však přichází Slovo. Otec, který volá z nebe, se snižuje na lidskou úroveň. Evangelista hovoří o hlase (foné), což je stejný výraz, který Marek používá pro kokrhajícího kohouta a pro Kristův výkřik, když vše dokoná na kříži. Kristus se ujímá lidského volání a Otec mu odpovídá hlasem. [Evangelium užívá slova Žl 2,7. Král na trůně je ohrožen, skončil v blátě světa, sesazen ze svého trůnu. Když je zachráněn král, je zachráněn veškerý lid. Díky tomuto králi, který vychází z bláta uprostřed kajícníků, se nebe už nikdy nezavře, to nebe, které se tolikrát uzavřelo v historii Izraele, kdy byl podle komentářů rabínů Bůh rozhněván. Od této doby tomu tak již nikdy nebude, protože Otec po Kristově vtělení v každém pokřtěném vidí v člověku jeho nový způsob života dítěte: „Ty jsi můj Syn“ (Mk 1,11; Žl 2,7). Ty jsi mé dítě, které se učí být dítětem, pokřtěným.

On je Tvář Otce, to Kristu je On pro nás. Zde se synovství a otcovství setkávají v jediné skutečnosti. Kristus, který vyšel z vod, je naším obrazem, do něhož byl naroubován křest. Jak velké je poslání křesťana ukazovat ve své tváří dítěte pohled Otcův.]

To všechno jsou dílčí kroky toho, co zažíváme při našem křtu, který chápeme jako stálé pokřtění, nikdy nepřestávající proud sestupování stejného Ducha a stejného hlasu. Tento hlas se stává v nás slovem: „Jsi můj syn.“ Dostáváme stejný život, ten život, který nám byl dán z kříže. Tento života nám dal svým výkřikem na kříži, protože v něm vykřiklo celé zkoušené lidstvo, kterého se Otec ujal, jako se ujal svého Syna. Ve křtu jsme vstoupili do stejné řeky.

Máme stejný život jako Kristus. Co to znamená? Jsme děti, protože je v nás Duchem neustále spojováno božské a lidské. Když chceme o sobě něco říci, pravdu o sobě, vyjadřuje to asi nejlépe: přebývá v nás. „A přebývalo mezi námi“ se modlíme při Anděl Páně. Modlíme se největší pravdu našeho života. Zde mám také zůstat, víra nás přiměje svoji krásou, abychom od nazírání na Kristovo přebývání v nás neutekli od života do smrti. Křest – přebývání, naroubování, vštípení do života Kristova. Je-li pro nás životem, který dýcháme a v kterém se pohybujeme, zavíráme bránu dvěma hlavním bludům dneška: a) neognosticismu – všem náboženským ideologiím; také b) neopelagianismu – veškerému prázdnému, vyprazdňujícímu moralizmu naší víry, což jsou dva nádory, které živou víru zabíjejí.

Pavel Ambros