Rádio Vaticana

Duch osvěcuje zevnitř

11.12.2020

Homilie k evangeliu 3. neděle adventní, Jan 1,6-8.19-28

Již první ministrantský kurz naučí, co znamená růžová barva 3. neděle adventní: radost z příchodu Ježíše a z toho, že vykoupil lid. „Radujte se stále v Pánu!“ Pokání a radost jsou vnitřně propojené. Je to tím, že pokání očišťuje smysly. Ukazuje na mnohem bohatší svět, který život s Bohem přináší. S pokáním se vrací do života vzpomínka na ráj a předjímáním dovršení dostávají naše smysly viditelné známky probíhající proměny. Advent můžeme nejen slyšet, ale i vidět. Víme, že již samotné zabalení vánočního dárku naznačuje více, než pouhou estetickou rutinu. S jistou nadsázkou můžeme říci, že zvažování barvy výzdoby nás uvádí do nepřeberného bohatství smíšení božského a lidského. Růžová, říkají někteří, je výslednicí čekání a cesty: čekání na narození Pána v barvě bílé, naznačující vůni Nebeského Jeruzaléma, nové země a nových nebes, proměněného světa, a naší cesty k dovršení spásy, která je dlážděna námahou, bázní Boží a pokorou oděnou do fialové barvy. Čekání a cesta: bílá a fialová se mísí v denním životě do různých zbarvení. To vše tvoří symbolickou mluvu života.

Úryvek z knih proroka Izaiáše můžeme časově položit do doby návratu z babylónského exilu. Izrael, Boží lid, znovu obnovil chrám. Poprvé byl prorok pomazán na kněze. Sám autor, slavný třetí Izaiáš, vyhlašuje triumfálně: „Poslal mě zvěstovat radostnou zprávu pokorným, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným.“ (Iz 61,1).

Slovo, které prorok ohlašuje, je oznámením jubilejního roku. Všichni se zbavují zbytečností, musí si všechno vzájemně odpustit, veškerá pouta se uvolní, každý se nějakým způsobem osvobozuje od toho, s čím je svázán. Je to rok radosti, jubilea, protože chudí zase přijdou, aby i oni něco měli a ukázala se důstojnost každého. Přesně tento obraz radosti vysvětluje symbolicky laděná vidění, která se postupně odvíjí na stránkách evangelia sv. Jana.

První symbol, který se objevuje, je symbol spravedlnosti. Jan Křtitel je Boží spravedlností. Jeho křest na odpuštění hříchů ukazuje na Krista, jenž ji naplňuje. Dále je to obraz ženicha. Janově evangeliu se Kristus objevuje jako nový Ženich v Káně Galilejské.

Je i knězem, který nahradí chrám, je novým chrámem, je jediným veleknězem.

Setkání s Nikodémem nás vrací k základní otázce, které se nelze vyhnout: je od nás vyžadován nový život. Život, který nyní máme, nestačí. Musíme se znovu narodit shůry, jen Duch v nás rodí nový život.

Jan Křtitel upozorňuje na něco, co kolem něj možná nikdo nevidí, ale existuje, žije, osobně přebývá. Viděl člověka, jehož lidství bylo osvětleno zevnitř. A viděl, že toto světlo je přítomností Boží v srdci. Tvoří život, který jsme si nedali, který přináleží Bohu a je nám darován. Život není náš, nepatří nám, patří Bohu. Jsme navyklí pozorovat vše ve světle, která dopadá zvenčí. Směřuje ke svému hlavnímu cíli: vytvářet dojem. Tak jsou naše smysly vychovávány. Máme i duchovní smysly. K čemu? Co je vevnitř, stává se viditelným navenek, a naopak. Co bylo jen vevnitř, v Kristově srdci, stává se viditelné celému světu. „Já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás.“ (Jan 14,20) Nejdříve bylo vnitřní: „Já jsem v Otci a Otec ve mně.“ (Jan 14,10). Následuje to, co je viditelné i navenek: „Vy ve mně jako já ve vás.“ (Jan 14,20) Duch, který je nyní s vámi, bude ve vás. Budete osvíceni zevnitř! (srv. Jan 14,16–26; Ez 36,26–27). Chrám a liturgie probouzí v nás duchovní smysly.

Ve Zjevení apoštola Jan je poslední obraz, který nám je zjeven. Jediným světlem bude Beránek. Vánoce nejsou toliko vzpomínkou na to, co se v Betlémě stalo. Vrcholem Vánoc je svátek Zjevení, kdy se Bůh začíná viditelně projevovat v našem lidství. A čas přípravy na Vánoce přispívá k přecházení od pohledu zvenčí, od pohledu podřízenému vnějšímu světlu, k pohledu, který je nám svěřen světlem zevnitř. Staré věci pomíjejí tím, když se mění náš pohled. Změn je dá na novým světlem, světlem zevnitř.

Co můžeme udělat, aby se šeď našeho života zbarvila do růžova adventní radosti? Oblečme se do fialové barvy naší námahy a zadívejme se do zářné běloby jesliček. Jak? Možná stačí jen málo, i když se nám na první pohled zdá, že je toho všeho na mně letos nějak příliš mnoho. Vložte do svého adventního kalendáře svoji mini adventní obnovu, zavřete oči. Najděte ve svém dnu chvíli času a přečtěte si čtení Písma, které se čte při mši. Otevřete oči jinak. Nechte své srdce pozvednout jednou větou, která vás zasáhne. Každý den zapalte svíčku na adventním věnci a vyslovte jednu prosbu. Poděkujte za oči. Že to není možné? Zkuste tak učinit rychle, abyste načerpali sílu těšit druhé svým potěšeným srdce. Proste za laskavost vašeho pohledu, do kterého se druzí budou chtít zahledět.

Pavel Ambros