Rádio Vaticana

Ozvěna přicházejícího Pána

4.12.2020

2. neděle adventní, Mk 1,1-8

Je vícero druhů poznání. Chrobák poznává svět tykadly, netopýr má zvláštní radar, člověk má smysly propojené rozumem, křesťan poznává světlem víry. Co se zdá na první pohled být složité, stane se ve světle víry jednoduché. Proč? Protože s Bohem prožíváme své příběhy. S naším životem hýbe. Tvoří vesmír. Umí si poradit i s náhodami. Každý z nás má s Bohem důvěrně spojené něco, o čem nemusí vyprávět na potkání. Co jsem pokazil, umí dokonale napravit. Jeho záplaty jsou krásné. V našem životě se mnoho změní, když přestane být cílem puntičkářská snaha získat si sympatie druhých. Opakem je blízkost s Bohem, která se nám stane vším. Vždy je začátek předurčující to, co následuje. Úplné dovršení všeho je dílem Boží ruky. Musíme však dovolit, aby ruka Boží Prozřetelnosti napravila co, co zmaříme.

Advent nás znovu staví na počátek. Když se překulí rok, je znovu příležitost utichnout a patřit na budoucnost, která se rodí. Co Bůh započal, také dokončí. Ničím, co děláme, si nenechá zhatit záměr svého srdce. Má nesmírnou trpělivost. Neodrazuje ho ani míra toho, jak jsme nakaženi naší dobou. Tuto epochu má Bůh rád nesmírně, převelice, až nezřízeně.

Markovo evangeliu klade za počátek všeho dvě prostá slova. Z nadpisu se dovídáme to hlavní. Víme z něj, k čemu evangelium přivádí. „Začátek evangelia o Ježíši Kristu, Synu Božím.“ (Mk 1,1) Zpozorněme! „Syn Boží“. Pro křesťana zvolání srdce: „Synu Boží“ je začátek všeho. To je startovní čára. Nevolá-li srdce „Synu Boží!“, pak jsem ještě ani nezaklekl na startovní čáru svého životního běhu do věčnosti!

K tomuto začátku se Marek vrací pětkrát: Při křtu v řece Jordánu (Mk 1,11) a při vyvrcholení události proměnění na hoře (Mk 9,7) Bůh Otec o něm těmito slovy vydává svědectví o svém Synu. Dále ho za Syna Božího prohlašují démoni (Mk 3,11; 5,7). Kristus je ovšem rázně umlčí. Zakáže jim, aby o něm takto mluvili. Stejné označení se objevuje v ústech velekněze. (Mk 14,61) a konečně, krátce poté, i ve výroku římského setníka pod křížem (Mk 15,39).

V těchto pěti odlišných okolnostech se ukazuje, že vhled do věcí je silně vytyčován mentalitou, s kterou přistupujeme k požadavku něco se sebou udělat. Tyto okolnosti se pravidelně opakují: za prvé, je-li kladena před naše oči perspektiva vzkříšení; za druhé, když jsme pokoušeni zlým za třetí, když se nás dotkne blízkost smrti. I kolem nás lidé umírají více smutkem než nemocí. Zamčení, vystresováni. K tomu všemu hromadné sdělovací prostředky fmé srdces patřičným zápalem přikládají pod kotel paniky.

Evangelium není jen slovem. Nese světlo toho, kdo promlouvá. Mluvíme o světle, v němž Boží Syn vše vidí. Markovo evangelium je napsáno s určitým příslibem. Kdo se obrátí, najde pro sebe světlo, které vyzařuje Boží Syn. Jan káže o křtu a sám křtí, aby tím přivedl k obrácení. Konverze, metanoia, znamená vidět vše v novém světle, změnit zorný úhel, nahradit starou mentalitu novou. Přiznejme problém, který se nás aktuálně týká: často se měnit nechceme, nebo se nechceme měnit vůbec. Boží Syn kolem nás prochází, aniž bych k němu zavolal.

Jan Křtitel rozlišením mezi dvěma křty, mezi jednoduchým umytím a ponořením, ukazuje na dva druhy proměny. I zde existuje rozdíl mezi dvěma mentalitami: první vysvětluje obrácení jako vlastní úsilí, ke kterému se zavazujeme. Omývám se. Vidíme, jak jednotlivé náboženské tradice tento požadavek očisty formulují. Evropan je fascinován metodami meditací nekřesťanských náboženství a je ochoten i zkřížit nohy do obtížně pozice lotosového květ, zaměřit svoji pozornost na dýchání a koncentraci. Křesťanská tradice nikdy nezlehčovala přípravné kroky, které pomáhají člověku se osvobodit od závislostí, které se mu staly překážkou jeho vnitřní tvůrčí energii. Půst, almužna, modlitba jsou klasickými prostředky adventní askeze. Obrácení obsahuje něco mnohem osobně průraznějšího. Nechává život zcela nasáknout tím, co je jiné. Setkání s jiným než jsme my sami. Jsme ponoření Božího Syna, nasákneme novým životem. A nebojme se obrácení křesťana označit pronikavěji: jsme pokřtěni Duchem, jsme ponořeni do Ducha. Patříme do tohoto života, ale jinak!

Advent je výsostnou dobou jednoho velkého životního tématu: jak Boží přebývá v lidském. Podívejme se opět na úvod. Marek odkazuje na proroka Izaiáše, ale ve skutečnosti spojuje tři texty: proroka Malachiáše, Izaiáše a úryvek z knihy Exodus. Marek říká: „Hle, posílám svého posla před tebou.“ U proroka Malachiáše čteme: „Hle, pošlu svého anděla (před sebou), aby mi připravil cestu.“ (Mal 3,1) Marek tímto propojením a záměnou vyjadřuj něco velmi důležitého: Kde Bůh posílá ve Starém zákoně před sebou anděla, pak v Zákoně novém posílá anděla – Jana Křtitele – před Kristem. Bůh a Kristus jsou viděny ve stejné rovině. Marek tím vyjadřuje víru církve, že Kristus a Bůh jsou jedno, přičemž Ježíš je Bohem jako Boží Syn.[1] Tento Bůh je člověkem. Jemu „připravte cestu!“ (Mk 1,3) k člověku. „Vyrovnejte mu stezky.“ Vyrovnat vyjadřuje obsah toho, co nazýváme obrácením. To, po čem volal prorok Starého zákona, se nyní ozývá jako ozvěna Božího hlasu, židé ji nazvali dcerou hlasu. Ten, který je samo Slovo, posílá své posly, ozvěny svého hlasu v nové službě, která je uchovávána a předávána v církvi jak hlas v srdci každého pokřtěného. V adventu vyvstává před námi jediná veledůležitá otázka: je ve mně tento hlas? Je mé srdce místem, kde může zrodit? Novozákonnímu Božímu lidu je svěřena ozvěna přicházejícího Pána na konci časů. Křesťan má jakási tykadla, radar, nové smysly pro Boží věci ve světě. Boží poznává jako své dětství. Kdo volá: „Synu Boží“, objevuje v sobě dítě Boha Otce.

Člověk se stále usilovně snaží dělat něco svého, dokonce i ty nejsvětější věci dělá tvrdošíjně po svém. Najde tisíce důvodů, proč všechnu svoji energii vyplýtvá na to, aby dokázal, že svými úkony posvěcuje svůj život. Křesťan nevytváří posvátné, nechává posvátné vstupovat do života dvojím způsobem: přijímá a prožívá. Božské činí ze všeho, co přijímá a prožívá jako Kristus. A to je počátek doby adventní, ke které nás volá Jan Křtitel. Volá nás k obrácení. Přijali jsme život, kterému nemám svým životem překážet, ale máme jej nechat promlouvat do všeho, co jsme a co máme.

[1] V knize Exodus se říká: „Hle, já posílám před tebou anděla, aby tě chránil na cestě a přivedl tě na místo, které jsem určil.“ (Ex 23,20) „Hlas volá: ‚Na poušti připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu!‛“ (Iz 40,3)

Pavel Ambros