Jak informuje tiskové sdělení, nominace ohlásil ve shodě se statuty instituce kardinál státní sekretář Pietro Parolin na administrativní radě dne 3. července. Vědecký výbor koordinuje viceprezidentka nadace Stefania Falasca, jmenován je na pět let a zasedne v něm: profesor Carlo Ossola, filolog z pařížské Collége de France, profesor eklesiologie Papežské gregoriánské univerzity Dario Vitali, profesor teologické antropologie Gilfredo Marengo, který je zároveň viceprezidentem Papežského teologického institutu Jana Pavla II. pro vědy o manželství a rodině při Papežské lateránské univerzitě, profesor Mauro Velati, autor benátské části dokumentace o životě Albina Lucianiho předložené v rámci beatifikačního procesu (Biographia ex documentis, in Positio), a dále ředitel knihovny a historického archivu benátského patriarchátu otec Diego Sartorelli a ředitel Musea Albina Lucianiho v jeho rodném Canale d’Agordo dr. Loris Serafini. Vzhledem ke svým kompetencím budou součástí vědeckého výboru v této první fázi činnosti rovněž prefekti vatikánského archivu a knihovny, a tedy biskupové Sergio Pagano a Cesare Pasini.

Křesťanský optimismus vepsaný v učení Zmrtvýchvstalého

Jan Pavel I., v mediálním prostoru známý jako “usměvavý papež”, setrval na Petrově stolci pouhých 33 dní a jeho pontifikát patří k nejkratším v dějinách. Pro svůj nestrojeně prostý styl a bezprostřednost, s níž se obracel k věřícím, si snadno získal lidská srdce a bezpochyby také místo v dějinách proměn petrovské služby ve 20. století. 

Benátský patriarcha Albino Luciani byl zvolen 26. srpna 1978 při čtvrtém skrutiniu a přijal jako první papež v dějinách podvojné jméno Jan Pavel, aby vyjádřil úctu svým bezprostředním předchůdcům, Janu XXIII. a Pavlu VI., jejichž reformní úsilí chtěl následovat. Vedle nemnoha veřejných vystoupení napomáhají k poznání jeho myšlení podrobné poznámky, které si vedl coby jeden z koncilních otců a často zprostředkovával svým věřícím. Budoucí papež píše v roce 1963 do své diecéze Vittorio Veneto: “Stačí, abych v koncilní aule obrátil zrak k lavicím před sebou. Spatříte tu vousy misijních biskupů, černé tváře Afričanů, vystupující lícní kosti Asiatů. Postačí prohodit s nimi pár slov a otevřou se před vámi názory a potřeby, o nichž u nás nemáme ani šajn”. A jeho koncilní deník dokládá odhodlanou věrnost tomu, co si předsevzal na prahu církevního sněmu, když si ve svém “votu” přál, aby budoucí koncil vynesl na světlo “křesťanský optimismus” vepsaný v učení Zmrtvýchvstalého, proti “rozšířenému pesimismu” relativistické kultury a usvědčoval z podstatné neznalosti “základních věcí víry”.

Důsledné svědectví a lepší katechismus

Vedle oživení pravé víry v obci věřících zaznívá ze slov tehdy padesátiletého mladého biskupa také všeobecně misijní nadšení. Při mši za zemřelého papeže Roncalliho v červnu 1963 říká: “Idea papeže Jana, která nejvíce zasáhla mého ducha, je tato: Ecclesia Christi lumen gentium! Církev musí přinášet světlo nejen katolíkům, ale všem, patří všem, musíme se snažit o její přiblížení všem lidem.”

Těžko si dnes představit, jak nesamozřejmě zněly uším koncilních otců teze o svobodě vyznání - vždyť jak sloučit Kristem uloženou povinnost hlásat evangelium až do končin země s expanzí jiných náboženství a bězvěrectví? Albino Luciani reflektuje obavy některých biskupů a odpovídá: “Chcete-li, aby se z vašich dětí nestali buddhisti nebo muslimové, musíte lépe učit katechismus, učit ho tak, aby byli skutečně přesvědčeni o svém katolickém náboženství."

Proti revolucím a pumpování nenávisti

Rok 1978 nebyl jen rokem tří papežů, ale v italském prostředí také kulminací boje rudých brigád, jež vyústilo do vraždy Alda Mora, a bývá proto označován za nejtemnější dobu republiky. V reflexi nad událostmi hýbajícími tehdejší společností poznáváme další rysy a názory benátského patriarchy Albina Lucianiho, bezprostředně před jeho nástupem na Petrův stolec. Nad rakví novináře zavražděného v únoru toho roku hřímal: “Jako biskup, ve jménu víry a lidských práv, musím označit tento stav věcí za neudržitelný a žádat všechny lidi dobré vůle, ať už patří k jakékoli instituci nebo straně, aby tomu učinili přítrž.” Na paškál si vzal marxistickou definici ze školních učebnic, podle níž jsou “revoluce jsou nutným důsledkem…” a komentoval: “Dokonce dětem v útlém věku se v některých školách hlásá nezbytnost revoluce”. Jestliže se členové rudých brigád označují za “vojáky bojující svatou válku”, Luciani dodával, že “křesťanství jakoukoli nenávist vylučuje”. “Kdo dnes rozsévá vítr nenávisti, zítra sklidí bouři”. Když pak v květnu revoluční líbánky vyústily do Morovy vraždy budoucí papež napsal: “… jestliže je dobrý lid dlouhá léta napumpováván kyselinou nenávisti, jestliže se den za dnem systematicky ničí občanské a lidské hodnoty, rodičovská a učitelská autorita a svatost rodiny… vynoří se ještě daleko jiné věci než tupamaros! “- varoval s odvoláním uruguayskou revoluční gerilu. Namísto toho požadoval po politicích “spravedlivý politický styl a moudrá sociální opatření”. Intelektuálům a novinářům kladl na srdce odpovědnost - vždyť - “Každá myšlenka, každé slovo je zárodkem, z něhož může vzejít ovoce dobré nebo špatné. Co je řečeno, přečteno, napsáno, předáno nepadá do země nikoho, nýbrž působí na živé lidi, prostupuje existenčními situacemi a životními rozhodnutími.”  A od všech lidí žádal “vyjití z šedé a pasivní neutrality” - neboť - “Což není zbabělost, jež se nestaví za žádný ideál, smrtonosná?” 

Beatifikační proces papeže Jana Pavla I. probíhá od roku 2003. Po tříleté diecézní fázi byla akta odeslána do Říma, kde shromážděnou dokumentaci o životě Albina Lucianiho přezkoumala Kongregace pro svatořečení. Tato podrobná šetření se uzavřela v listopadu 2017. K blahořečení tedy nyní schází přezkoumání nadpřirozeného zásahu na přímluvu papeže Lucianiho. Odborníci v této chvíli posuzují údajné mimořádné uzdravení, k němuž došlo v diecézi Buenos Aires v roce 2011.