21.8.2020 

Itálie. Pandemie je nahodilým efektem již déle probíhající krize, vzniklé převedením státní svrchovanosti do prostoru globální finanční spekulace, domnívá se italský profesor ekonomie Giulio Tremonti (roč. 1947). Tento akademik působil rovněž v politice, kde byl ministrem financí a pak ekonomie ve vládách Silvia Berlusconiho (1994-1995, 2001-2004, 2005-2006 a 2008-2011) a jako takový je mimo jiné tvůrcem italské církevní daně či přesněji možnosti občanů přispět podle vlastního vyznání na církevní obec pěti promilemi z peněz odváděných státu.

Giulio Tremonti vedl rozhovor pro deník Il Giornale 18. srpna 2020, kde mluvil o pozoruhodných, leč zřídka zmiňovaných souvislostech, počínaje pojmem tzv. „výdělečného umění“, jak je v českém vydání Aristotelovy Politiky přeložen výraz chrématistika (Politika I, OIKOYMENH, Praha 1999) a které již v antické době snadno degenerovalo na lichvu čili úrok, který Aristoteles rozhodně zavrhuje. Biblické knihy Starého zákona poukazují na jeho nemorálnost (např. Ex 22, 24; Lev 25, 36; Žl 15,5, Ez 18,13, aj.), ačkoli obsahují také jeden příznivý soud (Př 28,8), a v Novém zákoně Ježíš tuto praktiku zmiňuje, avšak výslovně ji neodmítá (Mt 25,27; Lk 19,23). Pojmem chrématisté však Tremonti naráží na mnohem výnosnější a sofistikovanější metody výdělečného umění než jsou úroky, totiž spekulativní obchod s tzv. cennými - méně či docela bezcennými – papíry, sázením na budoucí události, ať skutečné, fingované či plánované, a to s rychlostí, kterou digitální technika vyhrotila na maximum. Vpád počítačových algoritmů do peněžnictví označuje Tremonti předložkou turbo. Bůžek peněžnictví neboli čirého umění vydělávat nevyvolává ani tak lakotu, jako spíše pyšné čili pošetilé opojení svých vyznavačů jejich vlastními schopnostmi, možnostmi a mocí.

Překlad zmíněného rozhovoru, který vedl Matteo Carnieletto:

Pane profesore, máte dnes narozeniny. Je to čas nejen osobního, ale také politického a zejména filosofického bilancování. Jak vidíte naši zemi?

„Komici a chrématisti (χρηματισται)  – to jsou nové postavy, ba dokonce antické, jež se objevují na scéně, kterou okupují svými kousky a kouzly, aplikovanými v politice, a předvádějí mediokritu nebo něco horšího, co může přijít. Takové budoucnosti se však máme a můžeme vyhnout, postavíme-li se na správnou stranu dějin.

Odkud začneme?

Trochu zdaleka, ale možná ne tak docela. Začneme od Říma, ale dostaneme se až do Atén. Na těchto dvou místech všechno nebo mnohé začalo. V Římě měli herci antických amfiteátrů zákaz vstupu do politiky, a to z důvodů velice závažných. Bylo totiž známo, že měli obávanou  schopnost podmanit si a strhnout publikum. Totéž - a tím spíše - platilo pro komiky. Tato jistě nikoli menšinová kategorie vynikala nejvíce ve schopnosti udělat dojem na lid a proto byla držena stranou.

Jakákoli podobnost s událostmi či osobami dneška je předpokládám čistě náhodná...

V dnešním Římě je tomu naopak než v tom antickém. Komikům není zakazována politika, nýbrž politika sama se podřizuje komice nebo ji napodobuje. Ostatně, nošení masek se v Itálii objevuje již  v 17. století, když dochází k dekadenci kdysi velké civilizace, která začíná přejímat vše cizí.

Bepe Grillo (známý komik, který svými vystoupeními založil nynější vládní stranu Pěti hvězd. Novinář naráží na scénu z poloviny prosince loňského roku (sic!), kdy se tento politik dostavil do senátu s rouškou viz ZDE – pozn.překl.) je v Itálií revolucí v pravém smyslu slova...

Grillovi je zajisté třeba přiznat velkou inteligenci a jeho vystoupením velký účinek.

Mluvil jste předtím o podmanění. Co máte tím výrazem na mysli? 

Čistě náhodná je každá souvislost s právě dosaženým evropským triumfem (narážka na nedávný unijní summit, kde byl dohodnut dluhový restart ekonomik po koronaviru – pozn.překl.). Možná by se mělo více brát v úvahu, že Itálie přešla ze statutu zakládajících zemí Unie do nižšího statutu zemí příjímaných, mezi nájemníky nebo zákazníky spravující fondy půjčené od druhých, zapomínaje, že dluh, ať už je jeho zdroj nebo výše jakákoli, je vždycky příčinou podmanění a poroby.

Tolik tedy, pokud jde o Řím. Jaká je souvislost s Aténami?

Atény, jak se říká, je místo politiky, kde všechno začalo. Aristoteles ve svojí Politice mluví o chrématistice a chrématistech, kde chréma jsou peníze a chrématisti jsou ti, pro které jsou peníze středem života. Absolutní maniaci peněžního fetišismu, dnešní proroci finančnictví. Ti, kdo nás zpustošili nejprve svojí turbo-globalizací a potom svojí turbo-měnou, nám dnes nabízejí, jak tvrdí, solidní přínos svých „zkušeností“ aplikovaných na turbo-dluh.

K čemu dochází?

Během třiceti let se od „globality, obchodu, měny“, tedy od politické filosofie, kde trh byl vším, přešlo k opačné politické filosofii. Jsou to titíž lidé, kteří nyní přecházejí od tržních do státních aparátů, ale tentokrát do státu, který je dobrý, protože se zadlužuje, a léčí dluhem, aby poskytl národu úlevu v utrpení. Mluví o tom však se stejně radikálním dogmatismem, který kdysi aplikovali v oblasti trhů. Takto se však zlo směšuje s dobrem a lék se stává nemocí. Převrácení termínů, přechod od jedné polarity ke druhé, nebrání chrématistům tvrdit, že nejenom rozum, ale také etika jsou dnes snadno obnovitelné.

To je ta vzdálenější část dějin, jež nám má, co říci. Čemu však učí ta nedávná minulost?

Přejděme na okamžik do starého Berlína, abychom připomněli tehdy nejuznávanějšího a oslavovaného „měnového mága“ Hjalmara Schachta, šéfa centrální Říšské banky Hiltlerova režimu a vynálezce tzv. MEFO směnek čili kamuflovaného dluhového financování, mefistofelovského zlata vojenského metalurgického průmyslu Třetí říše. Je to zajímavé, ale Schacht věděl, že to nemůže dlouho vydržet. A obdivovaný demokrat, Keynes, k tomu již v roce 1941 řekl: „Fakt, že tato metoda byla použita ve službách zla, nám nesmí bránit v uznání jejích technických předností, jež by mohly posloužit dobré věci.“

Jak souvisejí Schacht a Keynes s naší současností?

Systém MEFO se notabene nijak výrazně neliší od toho, který aplikuje Evropská centrální banka od roku 2012 až do dneška. Kvantitativní uvoňování a fiat money, tedy peníze, vytvářené z ničeho. A dnes kromě turbo měny také turbo-dluh.

Avšak tato opatření, jak nám bylo řečeno, byla nezbytná pro záchranu eura a Evropy...

Nebylo nám však řečeno, před čím zachránit. Před jakou vinou, před jakými viníky? Možná se to obligátně dozvíme až nyní, aby byla motivována změna, která dnes probíhá v politické ekonomii EU. Uznají se tragické omyly při řešení krize z roku 2008 a v následujícím desetiletí.

Promiňte, v jakém smyslu?

Krize, která nastala roku 2008, neměla původ ve veřejných financích, nýbrž v těch privátních, zejména francouzsko-německých a okolních. V každém případě byl vystaven nejprve účet za „první pomoc“ a potom za hospitalizaci, řekněme za léčbu, která trvala osm let. Magická léčba na jedné straně vytvořila masu umělých finančních produktů, vyčíslenou dnes v trilionech euro namísto starých miliard. Čísla tak rostou stále a neomezeně. Neomezeně proto, že v léčbu, kterou poskytují, nevěří již ani sami lékaři. A nejenom to, tato léčba odsunula a potom zničila demokracii v Evropě, považujeme-li demokracii za místo, kde vládne odpovědnost.

Můžete to více vysvětlit?

Dva důkazy: politický a obrazný. Během dlouhých osmi let nebyla v žádném státě EU provedena ani jediná z jinak vzývaných „reforem“. Vždyť tu byla Evropská centrální banka! A ten ikonografický: letos na podzim se ceremonie výměny guvernérů ECB konala za přítomnosti všech hlav evropských států a vlád. Viděli jsme někdy, že by takový Adenauer, Kohl, De Gaulle, Mitterand nebo Cossiga asistovali ceremoniím tohoto typu? Z této ikonografie vychází najevo jedna pravda: žezlo vlády přešlo od politiků na centrální banky a z nich na měnový trh, který dříve či později bude přijímat rozhodnutí sám s tím rizikem, že nás to všechno přivede na mizinu nebo velmi brzy do špatné budoucnosti.

Ale encyklika Quadragesimo anno před tím již varovala. Jak je to možné?

Technická kombinace turbo-měny a turbo-dluhu by možná ještě v globálním a integrálním světě vydržela, jak tomu bylo uplynulých třicet let, avšak nemůže vydržet a fungovat ve zmatku a chaosu nyní, ani v blízké budoucnosti. Kdo nám ještě věří, vzpomene si na francouzské generály, kteří měli v roce 1940 důvěru v Maginotovu linii, zákopy, které nezastavily revoluční sílu spalovacích motorů; dnes je tu anarchistická síla komputerů.

To je hrozný scénář. Je pravda, že dějiny se neuskutečňují nějakými „kdyby“... Bylo by však  možné se tomu všemu vyhnout?

Pro předpověď stačí pohlédnout na to, co se stalo – a co se děje – v pandemii, zároveň účinku i   příčině zlomu, jehož intenzita, násilnost a částka jsou stále značně podceňovány. A přece bylo mnohé z toho, k čemu došlo, předvídatelné a dalo se tomu zamezit. V roce 2009-2010 se na zasedání G20 střetly dvě politické koncepce: jednu vyjádřila italská vláda a druhou mezinárodní peněžnictví. První koncepce říkala, že nelze jednat pouze na vlně účinků a je také nezbytné jít proti proudu, k příčinám. Náhlou turbo-globalizací přešel svět od „svobody, bratrství a rovnosti“, ale také od kapitalismu, založenému ještě na nějakých těch pravidlech, k novému světu, v němž je jediným pravidlem to, že pravidla neexistují.

Co bylo vaším cílem na zmíněném zasedání G20 před deseti lety?

Pamatuji si, že když jsem tam mluvil o krizi, použil jsem obraz videohry: objeví se monstrum, sestřelíš ho, přijde druhé, větší než první. Vzpomínám si, že tento obraz byl použit na obálce časopisu Economist. V té době nebylo možné si dělat iluze, že krize skončila. Bylo třeba jednat a navrhovaným řešením bylo přejít od volného trhu k férovému. Nestačí „spravedlivé“ ceny zboží a služeb na trhu; nezbytná je „spravedlivá“ produkce, která by se držela pravidel, schopných jít proti proudu. Tak dostalo formu to, co bylo nakonec odhlasováno na shromáždění Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě jako Global Legal Standard, průkopnický návrh mnohostranné mezinárodní smlouvy.

Jak to souvisí s pandemií?

V bodě č.4 GLS byla požadována „pravidla ekologického a hygienického sektoru“! Nic vám to neříká? Za zmínku stojí, že to bylo v předstihu deseti let.

A co se stalo s GLS?

Převážila ho Rada finanční stability (Financial Stability Board), založená kvůli existenci a obraně finančního sektoru, do něhož měla vnést jakýsi pořádek. Vítězství FSB se slavilo pitoreksním vznikem její vlastní vlajky, vystavované na všech mezinárodních summitech. Toto vítězství FSB nám darovalo dalších deset let turbo-globalizace a turbo-peněžnictví.

Pokud se nemýlím, byl tehdy ve vedení FSB Mario Draghi, který nedávno napsal úvodník pro Financial Times, ve kterém tvrdí, že stojíme před tragédií biblických dimenzí...

Tragédií zajisté, ale lidskou, nikoli biblickou, třebaže Bible je zásobárna stále aktuálních obrazů a mýtů: vyhnání z Ráje, potopa, Babylonská věž. Možná, že právě ta je legendou, která nejvíce odpovídá tomu, co se děje. V Genezi vyzývá lidství na souboj božství stavbou věže, která má dosáhnout do nebe. Jako Boží odpověď  následuje zánik „jediného jazyka“. Když se na místo jazyka dosadí myšlení (pensiero unico), tak právě toto se stalo a děje. Pandemie nemá ani tak hygienické efekty jako spíše systémové: rozpadá se mentální globální stavebnice, což působí diskontinuitu, jejíž účinky postupně začínají být zřetelné na geopolitickém a politickém, sociálním a ekonomickém poli.

Pohroma...

Je-li pravda, že pohromy mohou být dobře známy těm, kteří je zapříčinili, největším expertům, pak dnes není třeba následovat pištce, ani mágy, konvertované utahovače opasků, epigony Machiavelliho a pod.

Co tedy dělat?

Nadešla chvíle postavit se na správnou stranu dějin, a tou je – nesmějte se – ta romantická. Svět, který tu byl třicet let je pryč. Skončila iluze, že každý může být všude a mít všechno. Tekutost  nemůže být náhradou solidnosti, práva nemohou být odtržena od povinností, touhy nemohou zaujmout místo ctností a ctnostmi je třeba rozumět dějiny, samostatnost, tradice, společenství, rodinu, odpovědnost, solidaritu. Podobná chvíle v dějinách už existovala. Romantický básník ji popsal takto: „Lid je opojen, neposlouchá zákony, nutnost, ani soudce. Mravy mizí pod bezradným ruchem. Každý den je bezuzdným svátkem. Svátkem všech svátků. Dny zasvěcené skromné bohopoctě byly omezeny na jeden jediný.“ Tolik Hölderlin (Empedokles I). Nastal čas, aby místo apelu na víru - nebo kromě něho – italská občanská společnost i politika, která ji reprezentuje, apelovaly na rozum.

Jste tvůrcem církevní daně zvané 5 promile. Jste na to hrdý nebo byste v tom něco změnil?

Zvýšil bych ji na 1 procento, a zaměřil na solidaritu a vědecké bádání, i když vím, že by to byl jenom začátek.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.