28.7.2020
Reflexe o některých názorech nepatřičně zakořeněných v kolektivním podvědomí
Na okraj několika úvah vyměněných s otcem geoetiky Václavem Němcem a na jeho přátelskou nabídku, která je pro mne poctou, podávám několik krátkých komentářů k mé poslední studii zcela nedávno publikované v Acoustics, 2, 2020. Věnoval jsem ji inženýrům, kteří se zabývají senzory pro monitorování životního prostředí. Moje následující poznámky se týkají pouze prvního ze tří témat uvedené studie: 1) co se ví o klimatických změnách v minulosti; 2) jak je možné předcházet hroucení budov, viaduktů, mostů a konstrukcí anebo předpovídat vulkanická a seismická rizika i sesuvy půd; 3) jak spolehlivě využít zdroj „čisté“ a vlastně nevyčerpatelné elektrické energie v atmosféře.
Je třeba se zbavit některých názorů, nepatřičně zakořeněných v kolektivním podvědomí.
Země není koule, která se v prostoru ochlazuje. Je spíše akumulátorem, který se v určitých periodách nabíjí a vybíjí gravitačním působením Měsíce.
Uvolnění energie nastává mechanismem podobným přetlakovému hrnci. Akumulátor se nabíjí, načež dojde k uvolnění energie, takže se vybije, aby začal nový nabíjecí cyklus.
Pokud k tomuto jevu dochází na stupnici několika desítek tisíc let, nazývá se „terminace“ a v případě větší intenzity vede k tzv. době ledové. Avšak tento jev nastává i na četných jiných časových stupnicích, ať kratších či delších.
Nejintenzívněji dochází k tomuto jevu v cyklu 27,4 milionů let. Podobá se „elektrokardiogramu“, kde každý „puls“ trvá přibližně 4 - 5 milionů let. Nyní jsme na vrcholu jednoho „pulsu“, ale nelze vůbec určit, zda jsme na jeho maximu nebo minimu. Jev je dobře dokumentován v posledních 250 milionech let, ale díky mnoha evidencím i dříve. Existuje pravděpodobně od doby, kdy se formoval Měsíc.
Lidstvo, které existuje asi 30 tisíc let, což je v porovnání s tímto jevem titěrnost, nikdy nezažilo klimatické změny srovnatelné s těmi dnešními!
Další názor, kterého je třeba se zbavit, se týká oné „prvotní polévky“, ve které se měl vyvinout život. Mezi divy přírody je třeba započítat spontánní regeneraci mikroorganismů na dnech oceánů, živenou metanem (CH4), který vyvěrá z hlubin země. Mikroorganismy jsou počátkem potravinového řetězce. Rozvinutější formy života postupně zaujímají v oceánu určité vrstvy stále blíže k hladině, takže sluneční záření poskytuje životu novou energii, která nakonec „exploduje“, až se rozšíří po celé planetě.
I na jiných planetárních tělesech by se tedy měly nalézat určité formy života, které však nemohou vyjít nad povrch kvůli příliš chabému slunečnímu záření v důsledku větší vzdálenosti od Slunce.
Je tedy přirozené, že na Zemi se formy života mění v důsledku proměnlivého vlivu endogenního tepla, což vysvětluje mutace patogenních faktorů. Kromě toho – jak se dělo vždycky takřka nepřetržitě, ale výrazně především v obdobích velkých klimatických změn – nabízejí se jako příklad živočišné druhy, které vymírají, zatímco jiné, nové se rodí. Musíme se tedy během tohoto „pulsu“ snažit vyhnout situaci, v níž by lidský druh směřoval ke svému vymření.
Znečištění je velmi významný faktor, ale může být jak škodlivé, tak i užitečné, na způsob preventivní „medicíny“. V tomto ohledu však existuje jedno nedorozumění, týkající se antropogenního CO2.
Všechno začalo před několika desítkami let, protože tehdejší politický svět potřeboval nějaké téma, aby poskytl „sirotkům“ ideologií nějakou náhradu. Mnozí vědci, často opravdu velice renomovaní, ale i četní jiní, si stěžovali na nedostatek vědeckých témat. Avšak těch méně osvícených (čili „trumpet“, jak nazýval Leonardo da Vinci ty, kdo uměli jen opakovat myšlenky převzaté od druhých) je vždycky hodně; hledají výhody tím, že se lísají k mocným. Tak došlo k organizaci Pařížské konference OSN v prosinci 2015. Teprve krátce před jejím zahájením byly dány k dispozici časové mapy atmosférické koncentrace CO2 pořízené na základě měření ze satelitu NASA OCO-2 počínaje červencem 2014.
Za zmínku stojí, že nějaké informace srovnatelné se znalostmi o CO2 chybějí ještě o metanu (CH4). Tento skleníkový plyn je při stejné koncentraci 23krát mocnější než CO2.
Mapy CO2, které dodala NASA, dokázaly, že role antropogenního CO2 je marginální, ne-li přímo mizivá.
Kromě toho jsou z půdy vyvěrající CO2 a CH4 první ukazatelé klimatických změn. Zároveň jsou však uznávanou živinou, nezbytnou k rozvoji života na Zemi („princip zachování života“, A. B. Ronov, 1980 - 1983). Čím více se CO2 vyskytuje v atmosféře, tím více se rozvíjí život, třebaže klimatické změny mohou mít ničivé účinky pro některé druhy atd.
Státní zájmy ovšem nemohly připustit, aby svět politiky uznal, že sleduje nepodložené chiméry. Proto převládly politické zájmy.
Pokud jde o účelovou manipulaci teenagerů, je zřetelná jak s hlediska etického a výchovně-vzdělávacího, tak s hlediska vědecké logiky.
Pokud jde o vědu pěstovanou v zájmu státu, nejde o nic nového pod sluncem. Lze připomenout i několik případů.
Augustus použil Vergilia a Eneidu k vymazání etruských kořenů Říma.
Ptolemaiův systém byl přijat jako „vědecká“ podpora „božské“ investitury římských císařů a šlechty (papež Lev III. korunoval Karla Velikého jenom proto, aby propůjčil řád světu sužovanému krutými boji všech proti všem). Kdo však zpochybňoval Ptolemaiův systém, vyvolával dojem, že chce popírat stanovený řád. Odchylné názory byly považovány za teroristické (např. františkánská teologická škola Williama Ockhama, Mikuláše z Autrecourt, který předešel Galilea o tři století, a potom Leonardo da Vinci, Giordano Bruno, Galileo...).
V dobách ne tak vzdálených lze zmínit rasovou teorii prosazovanou Hitlerem anebo bizarní genetické teorie podporované Stalinem.
Avšak „módní směry“ mohou ve vědeckém světě prosazovat nejenom politikové, nýbrž kvůli image, vlivu a kariéře také někteří z vědců.
Za připomínku stojí Georges Sagnac, blízký, vážený přítel a spolupracovník Pierra Curie. Jeho případ zdokumentoval sociolog Univerzity v Edinburgu Donald MacKenzie (1993). Sagnac důrazně a zevrubně popíral teorii relativity a zejména Michelson-Morleyův experiment. Sagnac byl marginalizován, téměř zesměšněn, zatímco debata pochybným způsobem rozvíjela pseudofilosofickou problematiku (viz přesnou a objektivní rekonstrukci profesorky Jimeny Canales, kterou vydal v roce 2015 Princeton University Press). Různé, dnes proslulé osobnosti vděčí za svůj věhlas těmto velice vágním výkladům a pochybnému efektivnímu obsahu.
Sagnac je dnes všeobecně ignorován „oficiálními“ traktáty o teorii relativity, což je vpravdě skandální. Albert A. Michelson dostal nečekaně Nobelovu cenu za experiment, který provedl ke zcela jinému účelu a byl jinými nepatřičně reinterpretován.
Průmysl – původně orientovaný na válečné účely - však nehleděl na mlhavé výklady „mudrců“ a směle rozvinul experimenty, které uskutečnil právě Sagnac. Nyní se např. vyrábí optický vláknový gyroskop, který je nezbytný pro všechny letadla, rakety, satelity, vesmírné sondy, ponorky.
Závěrečná reflexe patří proto masmédiím, která jsou největším a nejdůkladnějším nástrojem mentálního znečištění.
Tvrzení, že média jsou nástrojem demokracie, zavání rouháním. Masmédia jsou nejmocnější a nejúčinnější zbraní těch nejhorších forem populismu jak v politickém prostředí, tak i v oblasti vědy a obchodu, kde jsou nástrojem skutečných podvodů.
Věda a pravda nejsou předmětem demokracie. Matka Příroda je diktátor velice dobrácký, ale přísný, vyžadující absolutní respekt. Respektovat neznamená pouze vyvarovat se ovlivňování přírodních jevů. Jde o to především s pokorou pozorovat tvorstvo beze snahy vnucovat mu naše matematické modely. Je nezbytné udržet si kritické vnímání a rozlišovat mezi pozorováním a modely, které - jak se často stává u těch, jež nejsou ověřeny pozorováním – jsou poplatné mylným, leč „všeobecně sdíleným“ domněnkám a paradigmatům.
Mám na mysli františkánskou pokoru. Již roky prosazuji Píseň tvorstva sv. Františka z Assisi jako Hippokratovu přísahu pro všechny, kdo se zabývají studiem přírody. Vezme-li se v úvahu františkánská škola teologie a epistemologie, jež předešla Galilea o tři století, je tento návrh více než opodstatněný.
Přeložil Milan Glaser, odborná revize a korekce překladu Ing. RNDr. Václav Němec CS.
Giovanni P. Gregori
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.