Rádio Vaticana

O očkování strachem

24.5.2020

Ke Světovému dni sdělovacích prostředků

Nestrojená bratrská láska se vytrácí, pokud se lidem nedostává pravdy, vůči níž by se poslušností mohli vnitřně očistit, jak lze usoudit ze slov apoštola Petra (1 Petr 1,22), a je-li pravda lidem hromadně upírána, jsou dokonce podněcováni k nevraživosti, ba i nenávisti.

Pravdu lze různými způsoby zamlčovat, zkreslovat, zastírat či předstírat - verbálně i nonverbálně - a to v bezprostřední, avšak nejnepozorovaněji v té mediální komunikaci, která už nejméně dvě století významně ovliňuje tu osobní mezi konkrétními lidmi, jakož i individuální lidské cítění a úsudky.

Dnes se pravdivost jakéhokoli sdělení posuzuje, ne-li výhradně, tak přinejmenším s přihlédnutím ke všeobecnosti jeho výskytu v médiích, přesněji podle jeho mediálního přetřásání, pokud možno osobnostmi, jež se nezřídka nezávisle na svých osobních kvalitách těší obecné oblibě, věhlasu či moci, tzn. nikoli podle racionálního vztahu daného sdělení k realitě. Každý názor, který se dovolává této racionálnosti, opodstatněnosti a oprávněnosti určitého sdělení, je a priori podezřelý. Už jen upřímná snaha nalézt, neřkuli vyslovit pravdu je nemístná, ba neslušná, přičemž jakákoli skutečná neslušnost může být celkem v pořádku, pokud je v určité - nikoli bezděčné - souvislosti akceptována veřejným míněním.

Ačkoli má zamlčování či zkreslování pravdy vždycky nějaký záměr, který nutně předpokládá někoho, kdo jej pojal, zůstává stejně účinné, rozuměj škodlivé, šíří-li se pouhým „papouškováním“ nebo takzvaně v dobré víře. Záměr pravdu zkreslovat je podlý a v poslední instanci vlastně nelidský. Nepočítat s ním však znamená vystavovat se riziku jej pozřít a stát se jeho sluhou. Naproti tomu, usvědčovat svět ze hříchu, že totiž nevěří v Ježíše Krista, jak stojí v Janově evangeliu (srov. Jan 16,8-9), je dílo Přímluvce, Ducha pravdy, kterého by měl v sobě každý křesťan nechat působit.

Společnosti budované megafonem sdělovacích prostředků dospívají pomalu, ale jistě k dokonalosti. Stále neuvěřitelněji se zužuje prostor, ve kterém by se o společenském a světovém dění dalo komunikovat bez použití takových pojmů a frází, které nic netvrdí, ani nepopírají, anebo naopak něco tvrdí i popírají zároveň. Takto je budován masový, podstatně emotivní konsenzus, nárokující si obsáhnout veškerou realitu z jediného hlediska, jehož individuální akceptace je podmínkou společenského postavení jednotlivce v tomto světě.

Jednotící emocí může být pouze láska, avšak pouze tehdy, není-li strojená. Je však toto hledisko - samozřejmě s vyloučením oněch obávaných fake news - skutečně přítomno v hlavním proudu sdělení dnešních médií v národním či mezinárodním měřítku? Na tuto otázku by si měl každý odpovědět, a podle odpovědi na ni řídit či korigovat svoje uvažování, vědomý souhlas či vědomý nesouhlas s tím, co je mu předkládáno nebo k čemu je mimoděk naváděn, aby neuvízl ve strojenosti, která je v konečném důsledku sebevražedná, protože vychází z absolutizované sebelásky.

Strach, jehož pandemické šíření bylo v poslední době vázáno na ujišťování: „Ne, nezemřete!“, známým ze zahrady Eden (Gn 3.4), je mediálním evergreenem už dlouho. Bezpečnost nyní zdravotnického rázu vystřídala tu, kterou ohrožovali islamističtí teroristé, kteří – jak by se dalo usuzovat z médií – jsou poslední dobou patrně také v karanténě.

V každém případě bude nynější očkování strachem neúčinné ve světě, jehož vládce je už odsouzen. Stačí jen přijmout útěchu slíbeného Ducha.

Milan Glaser