2.4.2020 

Rozhovor s kardinálem Angelem Comastrim, papežským vikářem pro Vatikán

Patnáct let již uplynulo od chvíle, kdy Jan Pavel II. odešel do Otcova domu. A těžko bychom hledali příkřejší kontrast než srovnání dní, které následovaly po jeho smrti, a dnešních. Když po dlouhé agónii opustil tento papež náš svět, krátce po půl desáté večer 2. dubna 2005, a ze  zvonice Svatopetrské baziliky se rozezněl hluboký hlas zvonu vibrující celým městem, zaplavily vatikánský břeh Tibery statisíce Římanů. Via della Conciliazione a Náměstí sv. Petra se spojily v jediný chór modlitby a ještě hluboko do časných ranních hodin zněly zpěvy z náměstí pod okny apoštolského paláce, které vyjímečně nebylo na noc uzavřeno. Prostor vymezený kolonádou se tehdy stal dějištěm zvláštního slavnosti, připomínající spíš happening než tryznu. Tisíce zejména mladých lidí prožívalo zvláštní vytržení za spojení země s nebem, které se uskutečnilo v přechodu tohoto papeže, o jehož svatosti nikdo nepochyboval, do věčného života. A byl to svátek křesťanské naděje a víry, která se v oněch dnech stala hmatatelnou, zpřítomněnou ve vydanosti a důvěře v Boha, s níž papež Wojtyla prožíval poslední chvíle na našem světě. Je dobré na to vzpomenout dnes, v čase prázdných chrámů, zavřeného Vatikánského náměstí a policejních kontrol na každém rohu.

Co nám v kontextu těchto dní může dát příklad života Jana Pavla II. se Alessandro Gisotti zeptal kardinála Angela Comastriho, papežského vikáře pro Vatikánský městský stát.

Šířící se epidemie, nárůst počtu nakažených a každodenní zprávy o počtu mrtvých zastihly společnost nepřipravenou a vynesly na světlo duchovní prázdnotu mnoha lidí. Novinář Indro Montanelli 1909-2001, považován za největšího italského novináře 20. století, zakladatel deníku Il Giornale, pozn. překl.) krátce před svou smrtí vyslovil pronikavý a upřímný úsudek: “Mám-li mít oči zavřené, nevědět odkud jsem přišel a kam jdu, a proč jsem přišel na tento svět, mělo vůbec smysl oči otevírat? Toto mé konstatování je výrokem o selhání!” Tato Montanelliho slova odrážejí situaci části naší současné společnosti. Epidemie působí děsivě také proto, že v mnoha lidech vyhasla víra. Jan Pavel II. věřil, byl přesvědčený a koherentní věřící člověk a víra osvětlovala cestu jeho života.

Navzdory mnoha prožitým bolestem a dlouhé nemoci působil Karol Wojtyla na všechny, kdo se s ním potkávali, jako radostí naplněný muž pokoje…

Jan Pavel II. si uvědomoval, že život je rychlým plynutím směřujícím k Velkému svátku, svátku Obejmutí s Bohem, který je Nekonečně Šťastný. Na toto setkání se však musíme připravit, očistit se, abychom na něj byli připraveni. Musíme odstranit zásoby pýchy a egoismu, které jsou v každém z nás, abychom mohli obejmou Toho, která je Láska beze stínů. Jan Pavel II. prožíval utrpení v tomto duchu. Ani v nejtěžších okamžicích, jako byl atentát na jeho osobu, nikdy neztratil rovnováhu. Proč? Protože měl vždycky před sebou životní cíl. Dnes mnozí nevěří, že takový cíl existuje. Proto je bolest přivádí k zoufalství, nedokáží vidět dál, za bolest.

Jan Pavel II. nacházel ve zkušenosti utrpení a bolesti naději, přijímal je jako příležitost k setkání s Pánem. Připomeňme si apoštolský list “Salvifici Doloris”…

Strach z bolesti má nepochybně každý člověk. Když je však osvícena vírou, stává se z ní ozdravný řez egoismu, banalit a malicherností. A nejen to: my křesťané prožíváme bolest ve společenství s Ukřižovaným Ježíšem, pevně přitisknuti k Němu, vléváme do bolesti Lásku a tak ji proměňujeme v sílu, zpochybňující a přemáhající egoismus přítomný ve světě. Jan Pavel II. byl pravým mistrem  bolesti vykoupené Láskou a proměněné v protilátku na egoismus, ve vykoupení lidského egoismu. To však je možné jedině když otevřeme srdce Ježíši. Jedině s Ním lze pochopit bolest a dát jí hodnotu.

Kvůli probíhající krizi prožijeme letos nezvyklé Velikonoce, poznamenané předpisy pro prevenci nákazy. Také poslední Velikonoce Jana Pavla II. se odehrály ve znamení nemoci a izolace. A přece se nám všem vryly do paměti jako nesmazatelná vzpomínka. Jaké poučení můžeme čerpat z posledních Velikonoc papeže Wojtyly, ve vztahu k tomu, co děje dnes?

Všichni si pamatujeme poslední Velký pátek Jana Pavla II. Nezapomenutelnou scénu, přinesenou televizní kamerou: Papež, jemuž se už nedostávalo sil, svíral v rukou Kříž a hleděl na něj s úpěnlivou láskou, jako by říkal : “Ježíši, také já jsem na kříži jako Ty, ale spolu s tebou očekávám vzkříšení”. Všichni světci žili takto. Chtěl bych připomenout jen Benedettu Bianchi Porro, která oslepla, ohluchla a ochrnula v důsledku těžké nemoci a zemřela 24. ledna 1964. Krátce předtím dokázala nadiktovat podivuhodný dopis adresovaný postiženému a zoufalému mladíkovi jménem Natalino. Poslechněte si, co vytrysklo z jejího srdce: “Milý Natalino, je mi 26 let, stejně jako tobě. Mým domovem se stalo lůžku, již několik měsíců jsem také slepá, ale nezoufám si, protože vím, že na konci cesty mne očekává Ježíš. Milý Natalino, život je krátká lávka. Na lávce nestavíme svůj dům, nýbrž přecházíme po ní svírajíce pevně Ježíšovu ruku, abychom došli do své vlasti”. Jan Pavel II. byl na stejné vlnové délce.

V tomto období poznamenaném epidemií se každý den ve streamingovém vysílání na Vatican News a prostřednictvím dalších médií velmi mnoho lidí spojuje v modlitbě Anděl Páně a růžence. Také v této souvislosti se nám vybavuje Jan Pavel II. a jeho duchovní spojení s Marií, které se promítlo i do jeho biskupského motta…

Ano, Jan Pavel II. si zvolil jako motto na svém znaku slova: Totus Tuus Maria. Proč? Protože Maria byla Ježíši nablízku ve chvíli ukřižování a věřila, že toto byl okamžik Božího vítězství nad lidskou špatností. Jak? Skrze Lásku, která je všemohoucí silou Boha. A Maria, krátce předtím než Ježíš završil svou oběť lásky na kříži, uslyšela zavazující slova, s nimiž se k ní obrátil: “Ženo, hle tvůj syn!”. Totiž: “Nemysli na mne, nýbrž na druhé, pomáhej jim proměnit bolest v lásku, pomáhej jim uvěřit, že dobro je sílou, která přemáhá špatnost”. Od oné chvíle se o nás Maria stará a když se od ní necháváme vést, jsme v bezpečných rukou. Jan Pavel II. takto věřil, svěřil se Marii a s Marií proměnil bolest v příležitost k lásce.

Měl byste nějaký osobní zážitek s Janem Pavel II., který byste mohl vyprávět jako povzbuzení pro ty, kdo trpí a kdo měli - a nadále mají - rádi Karola Wojtylu?

V březnu 2003 mne Jan Pavel II. pozval, abych dával duchovní cvičení římské kurii. Také on se jich účastnil, s velkým usebráním. Když skončily, velmi mile mne přijal a řekl: “Chtěl bych vám věnovat kříž, podobný mému”. Já jsem - s odkazem na dvojí smysl tohoto slova - odvětil: “Svatý otče, jen těžko mi můžete dát kříž podobný svému….” Jan Pavel II. se usmál a odpověděl: “Ne… jde o tenhle kříž,” a ukázal na pektorál, který mi chtěl darovat. A pak dodal: “Také vy budete mít svůj kříž: proměňte jej v lásku. V tom spočívá moudrost osvětlující život”. Nikdy jsem nezapomněl na tuto úžasnou radu, kterou mi dal tento světec.

Připravila Johana Bronková

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.