21.3.2020 

Bůh, který je věčný, do svého „času“ zamýšlel včlenit historický čas stvoření, a to je velikým tajemstvím. Příběh každého tvora obývá věčnost milosrdné Boží lásky. Bůh si na své stvoření, na nás všechny, „udělal čas“ a nepřestává k nám přicházet, aby nás denně obdarovával životem.

Od chvíle, kdy se Bůh stal „církví“, která je svátostnou přítomností spásy a vysvobození, vyjevuje církev ustavičně svými znameními, náplní a metodami tyto principy naší víry. Tento obsah víry se tudíž zrcadlí v teologii, reflexi, která věří. Církev je povolána k tomu, aby byla svátostí spásonosné dynamiky Boží Trojice, a teologie má postřehnout tento božsko-lidský, věčný a dějinný pohyb a předkládat ho světu, aby udávala směr všeho a všech, aby směřovala život k plnosti.

Argentinský teolog Rafael Tello (1917-2002) chtěl ve svém teologicko-pastoračním díle zprůhlednit hybnost Boží komunikace se stvořením, která je taktéž dynamikou dějin spásy. Bůh se neustále projevuje navenek, aby se dostal ke světu, zjevil v něm svou lásku a dal mu život.

Z toho důvodu Tello pojímal svou teologii jako neoddělitelnou od pastorační akce, v níž se naopak zásadně projevuje. Byl klasickým a pravověrným teologem církve, ale možná se odvažoval příliš daleko ve svých teologicko-pastoračních závěrech, ve kterých zdůrazňuje velkodušnost Boží lásky, jež se přednostně obrací k nejslabším bytostem, prostým a nuzným lidem. Tato láska nejenom zahrnuje především maličké tohoto světa, nýbrž doslova se do nich otiskuje, projevuje se a vyjadřuje v jejich „kultuře“ spontánním, avšak proto neméně ryzím způsobem. Tellova přednostní volba chudých byla výjimečná tím, že se váže zejména k pojmu (kategorii) puebla, tedy lidu, a tedy k „lidové kultuře“.

Pro Tella je pueblo (lid) teologickým prostorem, ve kterém se Kristovo poselství sdílí mimořádně průzračně, byť prostě. Z toho důvodu teolog Tello upírá pohled a pozornost přednostně na lidovou kulturu, spíše než na moderní osvícenskou kulturu či akademickou nebo církevní rafinovanost. Podle jeho názoru nabývá evangelium a věrouka ještě větší životnosti v rámci lidové kultury. V tomto rámci se k teologickému myšlení dospívá nikoli teoretizováním od psacího stolu, nýbrž ze samého „nitra“ kultury, z prostoty ponížených a víry chudých, neboť jsou zvláštními zprostředkovateli Boží přítomnosti.

Tello se tedy předně nedotazoval na to, „jak hovořit o Bohu v jeho imanenci“, nýbrž na to, „jak přiblížit institucionální církev a její evangelizační dílo srdcím lidí“. Z této otázky lze vytušit, že církvi může hrozit oddálení od lidu a láskyplné Boží dynamiky. Jedná se tudíž o teologii, která stojí ve službě evangelizaci a která vychází z uznání Božího lidu jako subjektu dějiny spásy a „privilegovaného místa“, v němž se projevuje Boží srdce.

Takto se z teologie stává pastorace a z pastorace teologie, přičemž „metodou“ je zde lidová pastorace, aby si církev zajistila, že dosáhne ke všem lidem právě díky tomu, že přednostně přichází k nejmenším, chudým, obyčejným lidem a k nejposlednějším. Přistupuje k nim nejenom proto, aby předávala Boží lásku a milost, ale též aby v nich odkryla rysy Pánova prodlévání v dějinách. Právě tato vlastnost Božího lidu vysvětluje, proč Tello podstupuje rovněž přednostní pastorační volbu lidové kultury – ví totiž, že v ní sídlí, žije a vyjadřuje se „srdce“ lidu, které prostě, leč hluboce obývá sám Bůh.

Dospět k srdci prostého lidu, tak jako Bůh odjakživa přichází ke svým tvorům, byť ve slabosti jejich stvořenosti. Volba chudých tak pro našeho teologa značí neúnavné doprovázení a oduševňování způsobu, jakým tito nejposlednější lidé prožívají víru. Navazuje s nimi spásonosný dialog, v němž dochází k oboustrannému ponaučení a velkorysé oddanosti ve jménu Boha a evangelia.

Konečně Rafael Tello ve své pastorální teologii neopomíná nezbytnost všestranného osvobození lidu – jednotlivců, národů, samotného stvoření a našeho životního prostředí, které je nutno podpořit a zapojit se do něj. Činí tak, aniž by se opíral o ideologie či politický fanatismus, nýbrž čerpá výlučně z evangelia: evangelizace se zajímá o konkrétní život chudých tak, jako Bůh na sebe vzal konkrétní dějiny národů v Kristu, svém vtělení.

Nazírat Boha, jeho Slovo, a kontemplovat el pueblo s jeho kulturou. To je klíč k této knize, která nás vyzývá k neobyčejné vnímavosti a reakci prodchnuté láskou.

Přeložila Jana Gruberová

Papež František

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.