27.2.2020 

Přednáška římského biskupa na postní duchovní obnově, baz. sv. Jana na Lateránu

Reflexe ad intra

Nechci uvažovat ani tak o souženích, která plynou z kněžského poslání. Ta jsou dobře známa a podrobně diagnostikována. Rád bych při této příležitosti mluvil o jednom subtilním nepříteli, který se mnoha způsoby maskuje, skrývá a jako parazit nás pozvolna okrádá o radost z poslání, ke kterému jsme byli povoláni. Chtěl bych mluvit o hořkostech soustředěných na vztah k víře, k biskupovi a spolubratřím. Víme, že mohou mít jiné kořeny a podoby. Tyto však shrnují mnohá moje setkání s některými z vás.

Předesílám nejprve dvě poznámky. Za prvé: tyto řádky jsou plodem naslouchání několika seminaristům a kněžím různých italských diecézí a nemohou a nemají být vztahovány na nějakou specifickou situaci. A za druhé: většina kněží, které znám, jsou ve svém životě spokojeni a považují tyto hořkosti za součást normálního života, bez dramat. Dal jsem zaznít spíše tomu, co slýchám, než abych na to vyjadřoval svůj názor.

Pohlížet zpříma na vlastní hořkosti a vyrovnávat se s nimi nám umožňuje být v kontaktu se svým lidstvím, požehnaným lidstvím. A připomínat si tak, že jako kněží nejsme povoláni k všemohoucnosti, nýbrž že jsme hříšníci, kterým bylo odpuštěno a kteří byli posláni. Jak řekl sv. Irenej, „co není přijato, není vykoupeno“ (Adversus heareses, I,6,1). Dovolme i „hořkostem“, aby nám ukazovaly cestu, jak se více klanět Otci, a pomohly nám nově zakoušet sílu Jeho milosrdného pomazání (srov. Lk 15,11-32). Řečeno spolu se žalmistou: »Můj nářek jsi obrátil v tanec, rozvázals mou žínici, přepásals mě radostí, aby ti zpívala má duše bez ustání« (Žl 30,12-13).

První příčina hořkosti: problém s vírou

»My však jsme doufali, že je to on« svěřují se Emauzští učedníci mezi sebou (srov. Lk 24,21). Kořenem jejich hořkosti je zklamaná naděje. Je však zapotřebí se ptát: Zklamal nás Pán anebo jsme nahradili naději svými očekáváními? Křesťanská naděje skutečně neklame a neselhává. Naděje není přesvědčení, že bude lépe, nýbrž že všechno, co se děje, má smysl ve světle Paschy. Avšak křesťansky doufat, jak učil svatý Augustin Probu, znamená vést důkladný život modlitby. Tam se lze naučit, jak rozlišovat mezi očekáváními a nadějemi.

Hluboká příčina hořkosti tedy může tkvít spíše ve vztahu k Bohu než ve zklamání z pastorace. Někdy se zdá, že Bůh nedbá na očekávání plného a hojného života, které jsme měli v den svěcení. Někdy je to neukončená adolescence, jež brání přejít od snů ke spes. Možná se jako kněží projevujeme příliš „spořádaně“ ve vztahu k Bohu a neodvažujeme se v modlitbě protestovat, což však žalmista činí nezřídka, a to nejenom za sebe, ale také za svůj lid, protože pastýř nese také hořkosti svého lidu. Žalmy však byly také „cenzurovány“, a stěží si osvojujeme tuto protestní spiritualitu. Upadáme tak do cynismu, nespokojenosti a jakési frustrace. Opravdový, zralý protest se vznáší nikoli proti Bohu, nýbrž před Ním, protože se rodí z důvěrnosti k Němu. Orant Mu připomíná, kým Otec je a co je hodné Jeho jména. Máme Jeho jméno posvěcovat, ale někdy je na učednících, aby probudili Pána a řekli Mu: »Mistře, je ti to jedno, že hyneme?« (Mk 4,35-41). Pán nás tímto způsobem chce vtáhnout do účasti na svém kralování. Ne jako diváky, ale jako aktivní účastníky.

Jaký je rozdíl mezi očekáváním a naději? Očekávání se rodí, když vynakládáme život na jeho záchranu: plahočíme se za jistotami, odměnami a postupem... Když dosáhneme toho, co chceme, cítíme se, jako bychom nikdy neměli zemřít a že tomu tak bude pořád! Protože se vztahujeme k sobě. Naděje je však něco, co se rodí v srdci rozhodnutím více se nebránit. Uznám-li své meze a že ne všechno začíná a končí mnou, pak rozpoznám význam důvěry. Učil o tom již teatin Lorenzo Scupoli ve svém spise Duchovní boj. Klíčem všeho je dvojí a simultánní hnutí, totiž nedůvěry v sebe a důvěry v Boha. Doufám nikoli tehdy, kdy už se nedá nic dělat, nýbrž tehdy, kdy se přestanu starat pouze o sebe. Naděje se opírá o smlouvu: Bůh mne oslovil a slíbil v den svěcení, že můj život bude plný v hojnosti a chuti blahoslavenství i v soužení jako u všech lidí, ale nádherný. Můj život bude lahodný, pokud budu konat Paschu, nikoli půjde-li vše, jak říkám já.

A tady se stává zřetelným něco dalšího. K porozumění těmto procesům nestačí jen naslouchat dějinám. Je třeba naslouchat jim i svému životu ve světle Božího Slova. Emauzští učedníci překonali zklamání, když jim Zmrtvýchvstalý otevřel mysl, aby porozuměli Písmu. Bude tedy lépe nejenom proto, že vyměníme představené nebo úkoly či strategie, nýbrž díky útěše přijaté ze Slova. Prorok Jeremiáš vyznal: »Tvé slovo se mi stalo radostí a potěšením srdce« (Jer 15,16).

Hořkost, která není vinou, je třeba přijmout. Může to být velká příležitost. Asi také ozdravná, protože rozsvítí vnitřní kontrolku: pozor, zaměnil jsi jistoty za smlouvu, stáváš se „nechápavým a zatrvrzelým“. Existuje hořkost, která nás může přivést k Bohu. Akceptujme ji a nezlobme se na sebe. Může být dobrá. Také svatý František ji zakusil, jak připomíná ve svojí Závěti (srov. Františkánské prameny, 110). Hořkost se změní v lahodnost a laciné, světské sladkosti se promění v hořkosti.

Druhá příčina hořkosti: problémy s biskupem

Nechci být rétorický nebo hledat obětního kozla, ani se obhajovat nebo bránit lidi z mého okruhu. Otřepaný názor, který spatřuje vinu představených ve všem, je už neudržitelný. Všichni chybujeme v malém i velkém. Zdá se, že dnes je všeobecně (nejen mezi námi) rozšířena určitá průměrnost, která nedovoluje stavět na snadných úsudcích. Faktem však zůstává, že mnohá hořkost v kněžském životě plyne z opomenutí Pastýřů.

Všichni jsme zakusili svoje omezení a nedostatky. Čelíme situacím, ve kterých si uvědomujeme svoji nedostatečnou připravenost. Avšak postupem k viditelnějším službám a ministeriím jsou nedostatky zjevnější a křiklavější; a je také logickým důsledkem, že v tomto vztahu se hraje o mnohé, v dobrém i ve zlém. Co jsou ona opomenutí? Nejde tu o narážku na často nevyhnutelné rozdíly ve stylech řízení či pastorace. Ty jsou tolerovatelné a patří k životu na této zemi. Dokud Kristus nebude všechno ve všem, budou se všichni snažit poroučet všem! Je to Adam, který je v nás a takto s námi žertuje.

Pravým problémem, který roztrpčuje, nejsou ani tak rozdíly (a patrně ani omyly: vždyť i biskup má jako každý tvor právo pochybit!), ale spíše dvě velice vážné a destabilizující motivace.

Předně je to určitá jemná autoritářská úchylka: nepřijímáme mezi sebe takové, kteří mají jiný názor. Kvůli jedinému slovu se lze ocitnout v kategorii těch, kteří veslují v protisměru, kvůli jednomu „rýpnutí“ se lze ocitnout na seznamu nespokojených. Parrhesie je pohřbena ve frenezii zaváděných projektů. Kultem iniciativ se nahrazuje to, co je podstatné: jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech. Hrozí, že se souhlas s iniciativami stane měřítkem společenství.  Avšak společenství se ne vždycky shoduje s názorovou jednomyslností. A nelze vyžadovat ani jednosměrnost společenství: kněží mají být s biskupem ve společenství... a biskupové ve společenství s kněžími. Nejde o problém demokracie, nýbrž otcovství.

Svatý Benedikt v Řeholi – známá třetí kapitola – doporučuje opatovi, aby se při řešení důležité otázky dotazoval celé komunity, včetně těch nejmladších. A potom zdůrazňuje, že poslední rozhodnutí náleží pouze opatovi, který má všechno zařizovat prozíravě a nestranně (provide et iuste, Regula III,7). Benedikt nijak nezpochybňuje autoritu. Naopak, opat nese za řízení kláštera odpovědnost před Bohem. Je však řečeno, že má být při rozhodování „prozíravý a nestranný“. První slovo, které dobře známe, tedy prozíravost a rozlišování je součástí obecného slovníku.

Méně obvyklá je „nestrannost“. Znamená brát zřetel na mínění všech a uchovat zastoupení stádce bez upřednostňování. Velkým pokušením pastýře je obklopit se „svými“ a „blízkými“. Tak se skutečná kompetence bohužel vytlačuje jakousi domnělou oddaností, aniž by se rozlišovalo mezi těmi, kdo se chtějí zalíbit a kdo chtějí nezištně poradit. Vyvolává to velké soužení, které je často přijímáno stádcem, aniž by to dalo najevo. Kodex kanonického práva připomíná, že „křesťané mají právo, dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve“ (kán. 212§3). V době nestálosti a šířící se křehkosti se autoritářství samozřejmě jeví jako řešení (na politickém poli je to zjevné). Svatý Benedikt však radí, že pravá péče spočívá v nestrannosti, nikoli v uniformitě (Pozn. pod čarou: Druhý důvod hořkosti plyne z „úbytku“ pastorační služebnosti. Dusí nás problémy v řízení a personální krize a hrozí, že budeme opomíjet munus docendi. Biskup je učitelem víry, ortodoxie a ortopatie, tedy pravé víry a pravého vnímání Ducha svatého. To je vyprošováno v epiklezi biskupského svěcení, zatímco na hlavě svěřence je otevřený evangeliář; nasazená mitra pak označuje tento munus – úkol předávat nikoli osobní přesvědčení, nýbrž evangelní moudrost. A kdo je katechetou onoho stálého učedníka, kterým je kněz? Přirozeně biskup. Kdo si to však pamatuje? Mohlo by se namítnou, že kněží obvykle nechtějí být poučováni biskupy. To je pravda. Ale i kdyby tomu tak bylo, není to důvod ke zřeknutí se tohoto munus. Svatý Boží lid má právo mít kněze, kteří učí věřit; a jáhni i kněží zase mají právo mít biskupa, který učí věřít a doufat v Jediného Mistra – Cestu, Pravdu a Život – a který rozněcuje jejich víru. Jako kněz nechci, aby mi biskup lahodil, nýbrž pomáhal věřit. Chtěl bych mít možnost zakládat na něm svoji teologální naději! Někdy se biskup omezuje jenom na spolubratry, kteří jsou v nějaké krizi (i to je dobré), avšak také „zdraví tahouni“ potřebují sluchu, který je cílenější, pokojný a netýká se krizí. To je tedy druhé opomenutí, které může vyvolat hořkost: zříkání se munus docendi ve vztahu ke kněžím (a nejenom). Ztratili autoritářští pastýři autoritu vyučovat?)

Třetí příčina hořkosti: problémy mezi námi

Presbyterát v těchto posledních letech doznal rány finančních a sexuálních skandálů. Podezření učinilo vztahy drasticky chladnější a formálnější; už netěší obdarovávat druhé, ba dokonce se zdá, že mařit, minimalizovat a podezřívat je poslání. V souvislosti se skandály nás pokušitel tlačí k „donatistickému“ pojetí církve: uvnitř jsou bezchybní, a kdo pochybí, ven! Máme chybná pojetí bojující církve na způsob církevního puritanismu. Kristova Nevěsta je a zůstává polem, na kterém roste pšenice a koukol až do paruzie. Kdo si neosvojil toto evangelní pojetí reality, vystavuje se nevyslovitelným a zbytečným hořkostem.

Veřejné a zveřejňované hříchy kléru však činí všechny obezřetnějšími a méně ochotnými navazovat vážnější vztahy, zejména pokud se týče sdílení víry. Narůstá počet společných schůzek – stálé formace a jiných – ale k účasti na nich se přistupuje s menší ochotou v srdci. Je více společenství, ale méně sdílení! Otázka, kterou si klademe, když potkáme nového spolubratra, vyvstává nenápadně: „Koho mám před sebou? Mohu mu důvěřovat?“.

Nejde o samotu. Ta není problémem, nýbrž aspektem mystéria sdílení. Křesťanská samota toho, kdo vstupuje do svojí komůrky a modlí se k Otci ve skrytu, je požehnáním a pravým zřídlem láskyplné vlídnosti vůči druhým. Pravý problém spočívá v tom, že už není čas být o samotě. Bez samoty není nezištné lásky, a druzí se stávají náhražkou prázdnoty. V tomto smyslu se jako kněží máme stále znovu učit být evangelním způsobem sami, jako Ježíš v noci s Otcem. (Pozn. pod čarou: Řekněme si upřímně, jde o samotu jen napůl. Je to samota prostoupená jmény, tvářemi a situacemi; samota pastýře, který večer přijde unaven, aby mluvil se svým Pánem o všech těchto lidech. Je to samota obydlená smíchem a pláčem lidí a společenství; samota tváří, nabízených Pánu.)

Tady je dramatem izolace, což něco jiného než samota. Izolace je nejenom a ani ne tak vnější – jsme stále mezi lidmi – ale spíše tkví v duši kněze. Začnu od té nejhlubší izolace, abych se potom dotkl té nejvíce viditelné formy.

Jsme izolováni vzhledem k milosti: lísá se k nám sekularismus a už nevěříme, ani necítíme, že jsme obklopeni nebeskými přáteli – »nesmírným množstvím těch, kteří se na nás dívají« (Žid 12,1); zdá se nám, že náš život a naše strasti se nikoho nedotýkají. Svět milosti se nám pozvolna stal cizím, svatí nám připadají pouze jako „imaginární přátelé“ z dětství. Duch, který přebývá v srdci – podstatně a nikoli obrazně – je něčím, co jsme kvůli roztěkanosti či nedbalosti snad nikdy nezakusili. Poznání máme, ale „bezdotykové“. Odstup od síly milosti produkuje racionalismy nebo sentimentalismy. Nikdy vykoupené tělo.

Jsme izolováni vzhledem k dějinám: zdá se, že se všechno končí tady a teď, bez naděje ve slíbená dobra a budoucí odměnu. Všechno začíná a končí s námi. Moje smrt není předáním štafety, nýbrž nespravedlivým přerušením. Čím více se cítíme zvláštní, mocní a obdarovaní, tím více se srdce uzavírá nepřetržitému smyslu dějin Božího lidu, k němuž patříme. Naše individualistické vědomí nám namlouvá, že nebylo nic před námi a nebude nic po nás. Proto je nám tak zatěžko ujmout se něčeho dobrého, co začal náš předchůdce, a věnovat tomu péči. Často po příchodu do farnosti cítíme povinnost zjednat tabula rasa, jen abychom se odlišili a naznačili ten rozdíl. Nejsme schopni pokračovat a nechat žít to dobré, co jsme neporodili my! Začínáme od nuly, protože nedokážeme vychutnat přináležitost ke společné cestě ke spáse.

Jsme izolováni vůči druhým: izolace vzhledem k milosti a k dějinám je mezi námi jednou z příčin neschopnosti navazovat seriózní vztahy důvěry a evangelního sdílení. Pokud jsem izolován, zdají se mi moje problémy unikátní a nezdolatelné: nikdo mne nemůže pochopit. To je jedna z oblíbených myšlenek otce lži. Připomeňme si Bernanosova slova: „Teprve po dlouhé době se pozná, zvěstuje ho a předchází nasládlý smutek. Ten nejsladší z démonových elixírů, jeho nektar!“ (Georges Bernanos, Deník venkovského faráře, 3. vyd. Rozmluvy 1988, s. 91). Toto myšlení se postupně konkretizuje a uzavírá nás do sebe, vzdaluje od druhých a staví do pozice nadřazených. Nikdo by totiž nebyl na výši požadavků. Toto myšlení se v nás opakováním zahnízďuje. »Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar, ale kdo je vyznává a opouští, dojde slitování« (Př 28,13).

Démon nechce, abys mluvil, vyprávěl a sdílel se. Hledej tedy dobrého spirituála, „mazaného“ starce, který by tě doprovázel. Nikdy se neizolovat, nikdy! Hluboký cit pro společenství vzniká teprve když si osobně uvědomím „nás“, kterým jsem, byl jsem a budu. Jinak se přivalí další problémy: z izolace a z komunity, kde není sdílení, vzniká soupeření, určitě ne spolupráce; objeví se touha po uznáních a nikoli radost ze sounáležité svatosti; navazují se vztahy kvůli poměřování nebo komplicitě.

Vzpomeňme na lid Izraele, když při putování na poušti po třech dnech dorazil do Mary, ale nemohl se napít vody, protože byla hořká. Po protestech lidu poprosil Mojžíš Hospodina a voda zesládla (srov. Ex 15,22-25). Věřící svatý Boží lid nás zná lépe než kdokoli jiný. Je uctivý, umí doprovázet a opatrovat svoje pastýře. Zná naše hořkosti a modlí se k Pánu i za nás. Přidejme k modlitbám lidu ty svoje a prosme Pána, aby proměnil naši hořkost ve sladké vody pro svůj lid. Prosme Pána, aby nám daroval schopnost rozpoznat to, co nás roztrpčuje a nechat se tak proměnit a být smířenými lidmi, kteří smiřují, uklidněnými, kteří uklidňují, a plnými naděje, abychom naději vlévali. Boží lid očekává, že budeme duchovními učiteli schopnými indikovat studně sladké vody uprostřed pouště.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.