23.2.2020 

Promluva papeže na setkání s katolickými biskupy Středomoří, Bari

Drazí bratři,

těší mne, že jsem zde s vámi, a děkuji každému z vás, že jste přijali pozvání Italské biskupské konference k účasti na tomto setkání středomořských místních církví. Při pohledu na tuto baziliku sv. Mikuláše se mi vybavuje zdejší setkání s představiteli katolických a pravoslavných církví. Je to podruhé během krátké doby, kdy dochází k podobné události. Tehdy to bylo poprvé po velkém schismatu, kdy jsme se sešli všichni společně, a nyní se poprvé schází biskupové všech zemí kolem Středozemního moře. Myslím, že bychom mohli Bari nazvat hlavním městem jednoty, jednoty církve, dovolí-li mons. Cacucci (arcibiskup Bari – pozn.překl.). Děkuji za přijetí, excelence.

Když mi před časem kardinál Bassetti představil tuto iniciativu, s radostí jsem ji okamžitě přijal a spatřil v ní možnost zahájit určitý proces naslouchání a konfrontace a přispět k míru v této centrální světové zóně. Proto jsem tady chtěl být a dosvědčit hodnotu, obsaženou v novém paradigmatu bratrství a kolegiality, jehož jste výrazem. Líbilo se mi, že jste tento dialog označili výrazem družný.

Považuji za příznačné, že místem konání tohoto setkání je Bari. Toto město je důležité vzhledem ke kontaktům, jež udržuje s Blízkým východem a s africkým kontinentem, a je také výmluvným znamením toho, jak hluboké kořeny mají vztahy mezi různými národy a tradicemi. Diecéze Bari odedávna pěstuje také ekumenický a mezináboženský dialog a neúnavně se zasazuje o upevňování svazků vzájemného respektu a bratrství. Není náhodou, že jsem právě sem – jak už jsem řekl - pozval před rokem a půl představitele blízkovýchodních křesťanských obcí na důležité setkání, výměnu a sdílení, jež by napomohlo sesterským církvím ke společné cestě a sblížení.

V tomto zvláštním kontextu jste se zde sešli k reflexi o povolání a údělu Středomoří, o předávání víry a podpoře míru. Mare nostrum je fyzické i duchovní místo, kde se utvářela naše civilizace jako výsledek setkání různých národů. Právě na základě svého spoluutváření zavazuje toto moře národy a kultury, jež jsou si zde neustále nablízku, a nabádá je pamatovat na to, co je spojuje, a připomínat si, že jedině životem ve svornosti mohou využívat příležitostí, které tento region nabízí, pokud jde o zdroje, přírodní krásy a rozmanité lidské tradice.

V dnešní době se význam této zóny v důsledku dynamik globalizace neumenšil. Naopak, role Středomoří se umocnila jakožto křižovatka zájmů a dění, významná ze sociálního, politického a ekonomického hlediska. Středomoří zůstává strategickou zónou, jejíž rovnováha ovliňuje také ostatní části světa.

Lze říci, že jeho dimenze jsou nepřímo úměrné jeho velikosti, díky níž by spíše než k moři mohlo být přirovnáno k jezeru, jak řekl již Giorgio La Pira. Označením Tiberiadské jezero naznačil podobnost mezi Ježíšovou a naší dobou,  mezi prostředím, ve kterém se pohyboval Ježíš a ve kterém žijí národy, které jej obývají dnes. A jako Ježíš působil v heterogenním kontextu kultur a náboženství, tak i my se ocitáme v polyedrickém a mnohotvárném rámci, drásaném rozděleními a nerovnostmi, jež zvětšují jeho nestabilitu. V tomto epicentru hlubokých  zlomů a ekonomických, náboženských, konfesních a politických konfliktů jsme povoláni nabízet svědectví jednoty a pokoje. Činíme tak svojí vírou a příslušností k církvi a ptáme se, jaký vklad můžeme nabídnout všem mužům a ženám Středomoří jakožto učedníci Páně.

Předávání víry nemůže nesklízet plody odkazu, kterého je Středomoří nositelem. Je to odkaz, který křesťanské komunity střeží, uvádějí do života katechezí, slavením svátostí, utvářením svědomí a osobním i komunitním nasloucháním Pánovu Slovu. Zejména v lidové zbožnosti nachází křesťanská zkušenost svůj příznačný a nezadatelný výraz. Zbožnost lidu je opravdu výrazem jednoduché a ryzí víry. Zde bych rád zmínil také onen klenot, kterým je paragraf č. 48 exhortace Evangelii nuntiandi o lidové zbožnosti, kde svatý Pavel VI. použil na místo slova religiozita pojem zbožnost a kde poukazuje na její klady i nedostatky. Tento paragraf musí být vodítkem našeho zvěstování evangelia národům.

V této oblasti existuje také mimořádný potenciál uměleckého odkazu, který sjednocuje obsahy víry s kulturním bohatstvím a krásou uměleckých děl. Je to poklad, který nepřetržitě láká miliony návštěvníků z celého světa a zasluhuje starostlivou péči jakožto propůjčené drahocenné dědictví, které má být předáno budoucím generacím.

Na tomto pozadí nelze zvěstování evangelia oddělovat od úsilí o společné dobro, což nás nutí, abychom jednali jako neúnavní tvůrci pokoje. Středomoří je dnes ohrožováno četnými ohnisky nestability a války jak na Blízkém východě, tak v různých státech severní Afriky, jakož i mezi různými etniky či náboženskými a konfesními skupinami. Nemůžeme opomenout dosud nevyřešený konflikt mezi Izraelci a Palestinci, a hrozbu jeho nerovného řešení, věštící novou krizi.

Válka, která orientuje zdroje na výrobu zbraní a vojenskou sílu a odděluje je od životních funkcí společnosti, jakými je podpora rodin, zdravotnictví a školství, „odporuje rozumu“, podle známého vyjádření svatého Jana XXIII. (Pacem in terris, 62, 67). Jinými slovy, je to šílenství, protože je šílenost ničit domy, mosty, továrny, nemocnice, zabíjet lidi a pustošit zdroje namísto vytváření lidských a ekonomických vztahů. Je to šílenství, na které nemůžeme přistoupit. Válka nikdy nesmí být považována za normální, ani akceptována jako nějaký nevyhnutelný prostředek regulace rozdílů a protikladných zájmů. Nikdy.

Posledním účelem každé lidské společnosti zůstává mír, takže lze tvrdit, že pro nikoho „nemá mír žádnou alternativu“ (Závěr setkání s blízkovýchodními patriarchy, Bari, 7. července 2018). Neexistuje smysluplná alternativa míru, protože každý záměr vykořisťovat a ovládat znetvořuje toho, kdo udeřil, i toho, kdo byl zasažen, a vyjevuje krátkozraké pojetí reality, poněvadž zbavuje budoucnosti druhé, ale i sebe. Válka je selhání veškerých lidských a božských plánů. Stačí navštívit krajinu či město, jež byly dějištěm konfliktu, abychom spatřili, jak se v důsledku nenávisti mění zahrada v nehostinnou poušť a pozemský ráj v peklo. Chtěl bych dodat, že je těžkým hříchem pokrytectví, pokud na mezinárodních konferencích a shromážděních mluví mnohé státy o míru a potom prodávají zbraně těm státům, které jsou ve válce. To je obrovské pokrytectví.

Budování míru, jež musí církev a každá občanská instituce vždycky vnímat jako prioritu, má svůj nezbytný předpoklad ve spravedlnosti. Ta je popírána všude, kde jsou požadavky lidí ignorovány a dílčí ekonomické zájmy převažují nad právy jednotlivců a komunit. Překážkou spravedlnosti je dále skartační postoj, který jedná s lidmi jako s věcmi, plodí a zvětšuje nerovnosti, takže na březích téhož moře žijí těsně vedle sebe opulentní společnosti i takové, v nichž mnozí zápasí o přežití.

K odstranění tohoto postoje zásadně přispívají nesčetná charitativní, výchovně-vzdělávací díla uskutečňovaná křesťanskými komunitami. Pokaždé, když diecéze, farnosti, sdružení, dobrovolníci i jednotlivci přinášejí pomoc těm, kdo jsou opuštěni či v nouzi, stává se  evangelium znovu přitažlivým.

Ve snaze o obecné dobro, které je jiným jménem míru, je třeba přijmout kritérium, na které poukázal La Pira, totiž nechat se vést „očekáváním chudých“ (srov. G. La Pira, Le attese della povera gente, Cronache sociali 1/1950). Tento princip, který nesmí být nikdy odsouván stranou kalkulacemi či konvencemi, neboť je-li brán vážně, umožňuje radikální antropologickou změnu, která zlidšťuje všechny.

K čemu je ostatně společnost, která dosahuje stále nových technologických výsledků, ale stává se méně solidární s těmi, kdo jsou v nouzi? Zvěstováním evangelia předáváme logiku, podle níž nikdo není poslední, a snažíme se, aby církev svým stále činorodějším nasazením byla znamením přednostní pozornosti vůči maličkým a chudým, protože »tělesné údy zdánlivě nejslabší jsou nejpotřebnější« (1 Kor 12,22) a »trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny« (1 Kor 12,26).

Mezi nejvíce trpící patří v oblasti Středomoří ti, kdo prchají před válkou nebo opouštějí svoji zemi ve snaze najít důstojný lidský život. Počet těchto bratří, nucených opouštět drahé a vlast a vystavovat se krajně nejisté situaci, se zvýšil v důsledku narůstajících konfliktů a dramatických klimatických a ekologických podmínek stále rozsáhlejších oblastí. Je snadné vytušit, že tento fenomén a jeho epochální dynamika poznamenává Středomořský region, na což státy a náboženské komunity nemohou zůstat nepřipraveny. Týká se to zemí, kterými vedou migrační proudy,  cílových zemí, ale také vlád a církví těch zemí, odkud migranti pocházejí, a které pozorují, jak odchod mnoha mladých lidí ochuzuje jejich budoucnost.

Jsme si vědomi, že se v různých sociálních kontextech šíří lhostejnost, ba dokonce odpor, připomínající postoj, který je demaskován v četných evangelních podobenstvích na těch, kteří se uzavírají do svého bohatství a soběstačnosti, aniž by si všímali těch, kteří se slovy či pouhým stavem svojí nouze domáhají jejich pomoci. Šíří se strach, který aktivuje obranné postoje vůči  tomu, co je účelově vykreslováno jako invaze. Rétorika střetu civilizací slouží jen k ospravedlňování násilí a podněcování nenávisti. Nedostatečnost či přímo slabost politiky jsou spolu s fanatismem příčinami radikalismu a terorismu. Mezinárodní společenství se zastavilo u vojenských intervencí, zatímco by mělo budovat instituce, které zaručují rovné příležitosti a místa, kde budou mít občané možnost nasadit se pro obecné dobro.

Bratři, pozvědněme hlas a žádejme vlády o ochranu menšin a náboženské svobody. Pronásledování, jehož jsou obětí především - byť nejenom - křesťanské komunity, je rána, jež drásá naše srdce a nemůže nás nechávat lhostejnými.

Zároveň však nikdy nepřipusťme, aby ti, kdo hledají naději za mořem, umírali bez pomoci anebo aby se ti, kdo přicházejí zdaleka, stávali obětí sexuálního vykořisťování, byli špatně placeni nebo najímáni mafiemi.

Přijetí a důstojné začlenění jsou zajisté etapami nesnadného procesu. Nicméně, je nepřípustné si myslet, že mu lze čelit stavbou zdí. Mám strach, když slyším promluvy některých leadrů nových forem populismu. Připomínají mi proslovy, které rozsévaly strach a pak nenávist ve 30. letech minulého století. Jak jsem tedy řekl, tento proces je nemožné řešit stavbou zdí. Takto se spíše zabrání v přístupu k bohatství, jehož je nositelem ten druhý, který vždycky skýtá příležitost k růstu. Pokud se popírá touha po sdílení, vepsaná do srdce člověka i dějin národů, zamezuje se procesu sjednocení lidské rodiny, který si přes tisícerá protivenství již razí cestu.

Minulý týden mi jeden turínský umělec poslal obraz, znázorňující na dřevě útěk do Egypta, a sv. Josef tam byl zachycený ne tak klidně, jak jsme zvyklí jej vídat, nýbrž jako syrský uprchlík s dítětem na ramenou. Ukazuje bolest, nesnaží se skrývat drama Dítěte Ježíše při útěku do Egypta. A totéž se děje dnes.

Středomoří má v tomto smyslu zvláštní poslání. Je mořem míšení, „kulturně vždycky otevřené setkání, dialogu a vzájemné inkulturaci“. Rasová čistota nemá budoucnost. Míšenecké poselství je velmi výmluvné. Být součástí Středomoří je tedy mimořádná možnost. Nedopusťme proto, aby se vlivem nacionalismu rozšířilo opačné přesvědčení, že státy méně dostupné a zeměpisně izolované budou privilegovány. Jedině dialog umožňuje setkat se, překonat předsudky a stereotypy, vyjádřit se a lépe se poznat. Družný dialog, jak jsem tu dnes slyšel.

Zvláštní příležitost v tomto smyslu představují nové generace. Když mají zajištěný přístup ke zdrojům i podmínky, aby se mohly stát protagonisty svojí cesty, ukáže se životní míza, schopná tvořit budoucnost, a také naděje. Takový výsledek je však možný pouze tam, kde existuje nikoli povrchní, nýbrž upřímné a přejícné přijetí, prokazované všemi a na všech úrovních, na rovině každodenních meziosobních vztahů, jakož i na politické a institucionální rovině, a je prosazované těmi, kdo vytvářejí kulturu a mají větší zodpovědnost vůči veřejnému mínění.

Pro toho, kdo věří v evanglium, má dialog nejenom antropologickou, nýbrž i teologickou hodnotu. Naslouchat bratru není jenom skutek lásky, ale také způsob, jak naslouchat Božímu Duchu, který zajisté působí také v druhém a promlouvá za hranicemi, do kterých jsme často pokoušeni vtěsnávat pravdu. Známe i hodnotu pohostinnosti, »protože tak přijali někteří ve svém domě anděly« (Žid 13,2).

Je zapotřebí vypracovat teologii přijetí a dialogu, jež reinterpretuje a znovu předloží biblickou nauku. Může být vypracována pouze tehdy, pokud se všemožně usiluje o první krok a nevyloučí se zárodky pravdy, jimiž jsou druzí také nositeli. Tak se konfrontace mezi obsahy různých náboženství bude moci týkat nejenom pravd víry, ale i specifických témat, která se stanou zásadními body celého učení.

Dějiny zakoušely příliš často protiklady a střety, založené na pokřivených přesvědčeních, že potíráním těch, kdo nesdílejí naše krédo, bráníme Boha. Extrémismy a fundamentalismy ve skutečnosti popírají důstojnost člověka i jeho náboženskou svobodu, způsobují morální úpadek a rozdmychávají antagonistické pojetí lidských vztahů. I proto je naléhavě třeba živého setkání různých náboženství, podníceného upřímným respektem a mírovým úmyslem.

Takové setkání je neseno vědomím, které vyjadřuje Dokument o bratrství, podepsaný v Abú Dhabí, že „pravé náboženské nauky vybízejí k zakotvení v hodnotách míru, k podpoře hodnot vzájemného poznání, lidského bratrství a společného soužití“. Také pomoc chudým a přijetí migrantů je tudíž možné uskutečňovat aktivnější spoluprací odlišných náboženských skupin a komunit, takže se tato konfrontace oživí společnými úmysly a bude provázena faktickou snahou. Ti kdo si společně špiní ruce při vytváření míru a pohostinnosti, nebudou proti sobě moci už bojovat z náboženských důvodů, nýbrž vydají se stezkami uctivé konfrontace, vzájemné solidarity a úsilí o jednotu. To je opak toho, co jsem cítil při návštěvě Lampedusy, totiž ovzduší lhostejnosti. Ostrov byl přívětivý, ale ve světě panuje lhostejnost.

Toto jsou přání, o něž jsem se s vámi, drazí bratři, chtěl podělit na závěr plodného a útěšného setkání těchto dnů. Svěřuji vás přímluvě apoštola Pavla, který jako první překročil  Středomoří a čelil nebezpečím a protivenstvím všeho druhu, aby nesl všem Kristovo evangelium. Jeho příklad ať vám ukazuje cesty, kterými je třeba se nadále ubírat s radostnou a osvobozující snahou předávat víru v naší době.

Jako mandát vám předávám slova proroka Izaiáše, aby se dostalo naděje a síly vám i vašim komunitám. Tváří v tvář zpustošení Jeruzaléma, jež následovalo po vyhnanství, nepřestává tento prorok vyhlížet budoucnost pokoje a prosperity: »Znovu postaví, co bylo dávno v troskách, znovu pozvednou opuštěné pozůstatky minulosti, obnoví města v rozvalinách, opuštěné pozůstatky minulých pokolení« (Iz 61,4). Toto je dílo, které vám svěřuje Pán v tomto milovaném Středmoří: obnovit přerušené svazky, znovu postavit města zničená násilím, dát rozkvést zahradám tam, kde je dnes vyprahlá půda, vlévat naději tomu, kdo ji ztratil, a povzbuzovat toho, kdo je uzavřen do sebe, aby se nebál bratra. A viděl v tom, co se dnes stalo hřbitovem (míněno Středozemní moře – pozn.překl.), místo budoucího zmrtvýchvstání. Pán ať provází vaše kroky a žehná vašemu dílu smíření a pokoje. Děkuji.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.