Předně bychom se chtěli zeptat na načasování publikace tohoto papežova textu, který byl původně ohlašován na konec loňského roku. Došlo ke zpoždění oproti plánovanému termínu?

Svatý otec v závěrečné promluvě synody uvedl: „Papežovo slovo k tomu, co prožil na synodě, může být prospěšné. Chtěl bych je zformulovat před koncem roku, aby neuplynulo mnoho času“. A tak tomu skutečně také bylo, protože František svůj slib dodržel a odevzdal dokončený text své postsynodální apoštolské exhortace 27. prosince, tedy před skončením roku 2019. Pak následovala nezbytná příprava dokumentu, který byl znovu čten, přeložen do dalších jazyků a nyní byl konečně zveřejněn.

V čem podle vás spočívá jádro poselství této exhortace?

Jádrem exhortace ja papežova láska k Amazonii a to, co tato láska s sebou nese, tedy změna obvyklého způsobu myšlení o vztahu mezi bohatstvím a chudobou, mezi rozvojem a ochranou, mezi obranou kulturních kořenů a otevřeností jinému. Papež nám předkládá „rezonance“, které v něm synodní práce vyvolaly. A činí tak formou čtyř „velkých snů“. František sní o nasazení všech lidí na obranu práv nejchudších, původních a nejposlednějších obyvatel Amazonie. Sní o Amazonii, která si zachová své kulturní bohatství. Jeho ekologický sen vypráví o Amazonii, která si zachová svůj překypující život. A nakonec sní o křesťanských komunitách, které se dokáží vtělit do Amazonie a budovat církev s amazonskou tváří. Osobně mě zaujalo množství poetických citací a odkazů k jeho předchůdcům na Petrově stolci.

Nehrozí, že by se „sen“ mohl jevit jako neurčitá perspektiva promítaná do neohraničené budoucnosti?

Pro papeže Františka nikoliv. Chtěl bych připomenout slova, která řekl v dialogu s mladými v římském Circu Maximu 11. srpna 2018: „Sny jsou důležité. Pečují o šíři našeho pohledu, pomáhají nám obejmout horizont a pěstovat naději ve všech každodenních věcech… Sny tě probouzejí, unášejí tě dál, jsou nejzářivějšími hvězdami, které ukazují jinou cestu pro lidstvo… Bible říká, že velké sny jsou takové, které mají schopnost přinést plody“.  Abych tedy odpověděl na vaši otázku, myslím, že tento pohled a tato perspektiva jsou v příkrém protikladu k neurčitému či utopistickému pohledu. Sen je v tomto případě ukazatelem cesty, kterou má následně celá církev kráčet. Jeho krása spočívá právě ve spatřování horizontu a nikoli v diktování řady předpisů. Žádné vyznání lásky nemá podobu smlouvy nebo receptáře. V první kapitole, která je věnována sociálnímu snu, František při pohledu na ničení životního prostředí v Amazonii a na ohrožení lidské důstojnosti jejích obyvatel, jak na to již kdysi poukazoval Benedikt XVI., vybízí k rozhořčení. Říká, že „ je potřeba se rozhořčit“, „protože není dobré zvykat si na zlo“. Vybízí k budování sítí solidarity a rozvoje, které by překonaly různé projevy koloniální mentality. Vybízí k hledání způsobů udržitelného chovu a zemědělství, energií, které neznečišťují, pracovních zdrojů, jež nepřinášejí ničení životního prostředí a kultur. Zkrátka „velké sny“ jsou zapotřebí, abychom neotupěli, avšak živeny jsou konkrétním a každodenním úsilím.

Co tedy konkrétně znamená „podporovat“ Amazonii, jak čteme v textu exhortace?

Podporovat Amazonii, jak vysvětluje papež, znamená postupovat tak, aby ze sebe vydala to nejlepší. Znamená to nekolonizovat, neožebračovat ji masivními těžařskými projekty, které ničí životní prostředí a ohrožují domorodé obyvatelstvo. Ovšem nepodléhat přitom riziku mytizace autochtonních kultur, nevylučovat apriorně míšení ani neupadat do konzervacionismu, který „se stará o biomy, avšak ignoruje amazonské národy“. Identita a dialog jsou dvě klíčová slova a František vysvětluje, že naprosto nestojí v protikladu. Péče o kulturní hodnoty domorodých národů se týká všech: musíme se cítit spoluzodpovědní vzhledem k jinakosti jejich kultur. Ze stránek exhortace vystupuje s velikou jasností křesťanská perspektiva, která je vzdálená uzavřenému indigenismu, stejně jako enviromentalismu, který považuje lidské bytosti za zkázu naší planety. A přichází s misionářskou horlivostí vybízející, abychom mluvili o Ježíši a přinášeli ostatním jeho nabídku nového života. Života pro člověka, každého jednotlivce a pro všechny, pro člověka, který je ochráncem stvoření, ve vztahu k Bohu Stvořiteli a bratřím.

Proč nám má takto ležet na srdci osud právě této oblasti?

Osud Amazonie zajímá nás všechny, protože všechno je navzájem propojené a péče o tento vzácný „biom“ fungující jako filtr, který nám pomáhá předcházet přehřívání země, je zásadní. Amazonie se nás tedy všech blízce týká. Zvláštním způsobem se v této oblasti projevuje také významnost integrální ekologie, která zahrnuje úctu k přírodě a péči o lidskou důstojnost. Budoucnost Amazonie a budoucnost jejích národů jsou tedy rozhodující pro rovnováhu naší planety. V této perspektivě je důležité, aby domorodé národy mohly setrvat na svých územích a pečovat o ně. Rovněž tak je primárně významný výchovný aspekt, totiž šíření nových vzorců chování a nových zvyklostí. Mnoho obyvatel této oblasti převzalo zvyklosti typické pro velká města, v nichž vládne konsumismus a skartační kultura.

Docházíme ke čtvrté kapitole a ke snu, jenž se týká církevního společenství. Co vás zaujalo v této finální části exhortace?

Představuje celou polovinu exhortace, a tedy když papež František říká, že pastorační dimenze je zásadní, že zahrnuje všechno, zde tomu zcela zřetelně dostává. Zaujala mne především misionářská perspektiva: bez „zaníceného hlásání“ evangelia hrozí církevním projektům, že se změní v neziskovou organizaci. Papež vysvětluje, že nasazení na obranu chudých, těch nejposlednějších, domorodců zahrnuje svědectví a nabídku přátelství s Ježíšem. Sociální poselství zahrnuje hlásání evangelia a jeho ústřední jádro, kérygma, zahrnuje lidský život, lidskou důstojnost, spravedlnost a péči o společný dům. Hlásání Boha, který nekonečně miluje každou lidskou bytost a pro naši spásu obětoval svého Syna, Krista ukřižovaného.

Slovem, které se v této kapitole často opakuje, je „inkulturace“ …

Když hlásáme a dosvědčujeme evangelium, všechno to, co dobrého a krásného vytvořila každá jednotlivá kultura se zhodnocuje, a vnášíme to do plnosti světla křesťanské víry. Evangelium je hlásáno na určitém místě a takto dochází k zasévání. Zároveň se církev učí a obohacuje, když vstupuje do kontaktu s tím, co Duch již rozesel v té které kultuře. Papež vybízí k naslouchání hlasu starých lidí a k rozpoznávání hodnot přítomných v domorodých komunitách. Autochtonní národy nás totiž učí být střízliví, šťastní s málem, cítit se vnoření do společného prožívání existence. Inkulturace znamená také dokázat přijmout některé již existující domorodé symboly, aniž bychom je ihned cejchovali jako pohanský omyl. Symboly, zvyklosti a kultury potřebují určitý proces očišťování a zrání. Ten, komu však skutečně leží na srdci hlásání evangelia Ježíše Krista, usiluje o odpověď na aspirace národů v duchu inkulturované spirituality.

Tématem diskutovaným na synodě je také otázka nedostatku kněží na tak rozlehlém území jako je Amazonie a obtížná dostupnost eucharistie, s níž se potýká mnoho komunit. Jaké cesty ukazuje exhortace?

Je zapotřebí vstoupit do služby, aby bylo možné zajistit větší dostupnost bohoslužeb také v nejodlehlejších oblastech. Papež připomíná, že způsob vykonávání kněžské služby není monolitický. Jedině kněz může slavit eucharistii a udělovat svátost smíření. V této naléhavé potřebě má původ apel, s nímž se František obrací ke všem biskpům, totiž aby vedle modliteb za povolání byli velkorysejší ve vysílání těch, v nichž se projevuje misionářské povolání, aby si zvolili Amazonii. Je zapotřebí poskytovat také formaci, která je s to vést dialog s autochtonními kulturami. Trvalých jáhnů by mělo být daleko více a je zapotřebí, aby dále rostla role řeholnic a laiků.

Exhortace ovšem neobsahuje otevření možnosti světit ženaté muže…

František zůstal věrný tomu, co řekl před synodou. Možnost svěcení ženatých mužů může být v církvi diskutována. A již existuje, například ve východních církvích. Tato debata pokračuje po mnoho staletí a synoda se jí svobodně zabývala, nikoli však izolovaně, nýbrž v celém kontextu eucharistického a služebného života církve. Papež v exhortaci konstatuje, že klíčovým tématem není počet a že zajištění větší přítomnosti kněží není dostatečné řešení. Situace si žádá nový život v komunitách, nové misionářské úsilí, nové laické služby, trvalou formaci, smělost a kreativitu. Je zapotřebí všeobecného rozšíření laiků oživovaných misionářských duchem, kteří by byli výrazem autentické tváře amazonské církve. Tímto způsobem, jak se zdá, naznačuje, že jedině takto se znovu objeví povolání. Amazonie nás vybízí, píše František, k překonání omezených perspektiv a spokojenosti s řešeními, která zůstavají uzavřena pouze v částečných aspektech. Jinými slovy, velkou otázkou je nová zkušenost víry a hlásání.

A pokud jde o roli žen?

Papež v textu připomíná, že v Amazonii jsou komunity, v nichž byla po desetiletí předávána víra bez kněží, díky silným a velkorysým ženám, které vedeny Duchem svatým křtily, vyučovaly katechismu a učily modlitbě. Je zapotřebí rozšířit pohled a nenechat se zavést rizikem funkcionalismu, podle něhož může připadnout ženám významnější role jedině ve spojení s přístupem ke kněžskému svěcení. Toto je perspektiva, jež by vedla ke klerikalizaci žen, ochuzující v důsledku jejich zásadní přínos. Musíme tuto věc číst v celé šíři magisteria papeže Františka, který zdůrazňuje nutnost oddělit moc od služebného kněžství, neboť v právě v této kombinaci má původ klerikalismus.

Vztah mezi službou a mocí je tím, co nechává ženy bez hlasu, bez práv a – v mnoha případech – bez možnosti rozhodovat. Nejde tedy o to zpřístupnit ženám svátostnou službu kvůli tomu, aby měly hlas a mohly volit, nýbrž jde o oddělení moci a služby. Na druhé straně se musíme inspirovat jejich příkladem, který nám připomíná, že moc v církvi znamená službu, velkorysost a svobodu. Je zapotřebí podporovat povstávání nových ženských služeb a charismat. Ženy – konstatuje papež – by měly mít přístup k církevním fukcím a službám, jež nevyžadují svátost svěcení a měly by být trvalé, veřejně uznané a s biskupským mandátem. Možná přišel čas revidovat laické služby, které v církvi již existují, vrátit se k jejich základům a obnovit je, číst je ve světle dnešní skutečnosti a inspirace Ducha, a zároveň vytvořit další nové trvalé služby „veřejně uznané a s biskupským mandátem“.

Poslední otázka: Jaký je vztah exhortace a závěrečného dokumentu synody?

Papež v úvodu postsynodální exhortace vysvětluje, že tento dokument nechce nahrazovat ani opakovat. Oficálně ho představuje. Vybízí nás k jeho četbě v celku. Prosí, aby se celá církev nechala obohatit a oslovit touto prací. A žádá, aby se všichni pastýři, zasvěcené osoby a věřící laici v Amazonii zasadili o jeho aplikaci. A konečně, aby se všichni lidé dobré vůle nechali inspirovat závěrečným dokumentem a samozřejmě krásnou exhortací „Querida Amazonia“.

Rozhovor poskytnutý Osservatore Romano a Vatican News přeložila Johana Bronková