14.1.2020
Vatikán. Ukázky z knihy „Z hloubi našich srdcí“ (Des profondeurs de nos cœurs, Fayard 2020), podepsané emeritním papežem Benediktem XVI. a prefektem Kongregaci pro bohoslužbu a svátosti, kardinálem Robertem Sarahem, vyvolaly množství nejrůznějších komentářů. Jejich společným jmenovatelem je politizování veskrze vnitrocírkevní debaty o celibátu, často doplňované o vlastní přání podsouvaná ať již současnému nebo emeritnímu papeži.
Vzhledem k polemikám, které kniha vzbudila, bylo rozhodnuto, že za autora bude označen kardinál Sarah s příspěvkem Benedikta XVI. Text knihy zůstane nezměněný, prohlásil dnes prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Osobní sekretář emeritního papeže uvedl, že došlo k nedorozumění bez zlé vůle a že Benedikt XVI. neviděl ani neschválil podobu přebalu. Na jeho žádost proto arcibiskup Gänswein požádal kardinála Saraha, aby vydavatel nepředstavoval Benedikta XVI. jako spoluautora a aby se jeho jméno neobjevovalo pod úvodem a závěrem. Německý arcibiskup naopak potvrdil, že Benedikt XVI. poskytl kardinálu Sarahovi svůj text o kněžství a s vědomím, že připravuje knihu na toto téma, svolil, aby naložil s textem dle vlastního uznání.
Nakladatelství Fayard žádost arcibiskupa Gänsweina nijak nekomentovalo a do knihkupectví se kniha dostala v původní podobě. Editor nicméně na svých stránkách odkazuje na podrobné vysvětlení zveřejněné kardinálem Sarahem v úterý 14. ledna a doplněné o korespondenci s emeritním papežem.
Jak včera připomněl ředitel vatikánského tiskového střediska Matteo Bruni, postoj papeže Františka k celibátu je známý, a vyjádřil jej při tiskové konferenci v letadle při návratu z Panamy: „Vybavuje se mi věta svatého Pavla VI.: »Raději položím život než bych změnil zákon o celibátu« (…) Osobně si myslím, že celibát je darem pro církev a jsem proti dovolení volitelného celibátu. (…) Moje stanovisko zní: odmítám volitelnost celibátu před diakonátem. Jsem uzavřený? Možná, ale necítím se na to postavit se před Boha s takovýmto rozhodnutím,“ řekl tehdy František. Připomněl ovšem také vyjímky z tohoto pravidla, jako jsou například normy pro bývalé anglikánské kněze, kteří přešli do katolické církve, stanovené Benediktem XVI.
V rozvířené atmosféře, plné spekulací a osobních mínění, připomeňme, co na téma celibátu říká II. vatikánský koncil. Dekret Presbyterorum Ordinis o službě a životě kněží ze 7. prosince 1965 uvádí:
„Církev si vždy velmi vážila dokonalé a trvalé zdrženlivosti pro království nebeské, kterou Kristus doporučoval a kterou během minulých dob i dnes mnozí věřící křesťané ochotně přijímají a chvályhodně zachovávají. Zvlášť velikou cenu jí přikládala ve spojitosti s kněžským životem. Taková zdrženlivost je znamení a současně pobídka pastýřské lásky a zvláštní zdroj duchovní plodnosti ve světě. Podstata kněžství ji sice nevyžaduje, jak je zjevné z praxe prvotní církve a z tradice východních církví, kde vedle těch, kterým je dána ta milost, že si spolu se všemi biskupy zvolí život v celibátu, jsou též velmi zasloužilí kněží ženatí. Když však tento posvátný sněm doporučuje církevní celibát, nikterak nezamýšlí měnit odlišnou kázeň, jež zákonitě platí v církvích východních. V lásce vybízí všechny, kteří přijali kněžství už jako ženatí, aby vytrvali ve svatém povolání a plně a velkoryse věnovali dále svůj život stádci, které jim bylo svěřeno.“
Dekret dále vypočítává důvody, proč je celibát vhodný pro kněžství. Mluví o celistvém nasazení ve službě, nerozdělenosti srdce, svobodě a schopnosti „ve větší šíři přijmout otcovství v Kristu“. Poukazuje také k mystické dimenzi kněžství: připomínají ono tajuplné manželství ustanovené Bohem, které se má plně projevit v budoucím životě, v němž má církev jediného snoubence, Krista.
Druhý vatikánský koncil proto znovu potvrdil disciplínu celibátu v latinské církvi: „Z těchto důvodů, které mají svůj základ v tajemství Kristově a v jeho poslání, celibát nejprve kněžím jen doporučovaný byl později v latinské církvi zákonem uložen všem, kdo měli přijmout kněžské svěcení. Tento posvátný sněm znovu schvaluje a potvrzuje tuto zákonnou povinnost pro ty, kteří jsou vybráni ke kněžství.“
V situaci, jež byla daleko bouřlivější než naše, jak neopomněl připomenout papež František v pasáži o celibátu během návratu z Panamy, koncil vyzval všechny kněze, kteří ze svobodného rozhodnutí závazek celibátu přijali „aby k němu velkomyslně a celým srdcem přilnuli a v tomto stavu věrně vytrvali, (…) a aby měli na mysli veliká tajemství, která se celibátem naznačují a naplňují. Čím více mnozí lidé považují dokonalou zdrženlivost v dnešním světě za nemožnou, tím pokorněji a vytrvaleji si budou kněží vyprošovat spolu s církví milost věrnosti, která nikdy nebývá odepřena prosícím, a budou používat všech posil nadpřirozených i přirozených, které jsou všem k dispozici. Zvláště ať neopomíjejí řídit se asketickými směrnicemi, které jsou osvědčené ze zkušenosti církve a které jsou v dnešním světě neméně potřebné. Tento posvátný sněm žádá tedy nejen kněze, ale i všechny věřící, aby si vážili drahocenného daru kněžského celibátu a aby všichni prosili Boha, aby ho své církvi stále štědře uděloval,“ stojí v dekretu II. vatikánského koncilu o službě a životě kněží.
Johana Bronková
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.