22.12.2019 

Kristus není vtělením představ, které měl o Mesiáši tehdejší Boží lid. Naopak, Ježíš Nazaretský, počínaje svým narozením, na vlastním těle očišťuje tehdejší představy o Bohu od nánosů pomýlené zbožnosti, a to k úžasu všech, především židů a potom i pohanů. Neznamená to ovšem, že se po vtělení, ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista u věřících nemohou akumulovat další podobné nánosy, bránící ještě cíleněji jejich kontaktu s živým Bohem. Evangelista Jan mluví v této souvislosti o duchu antikrista (1 Jan 4,3).

Největším pokušením křesťana je šířící se tendence vztahovat se ke Kristovu tajemnému tělu jako k nějaké kolektivní lidské schopnosti, např. nějakému vědeckému či technickému odvětví, jehož výdobytky poskytují člověku pomoc a potěšení, přičemž ty novější mají přednost před staršími, které se potom, jakmile přestanou sloužit, stanou muzejními exponáty, vyvolávajícími pouze nostalgický úsměv.

Ponoukání člověka, aby se - jako baron Prášil vytahující se za vlasy z močálu - sám zachránil, je záludná nabídka pokračování v prvotním hříchu, jako by Spasitel již nepřišel. Zajisté nelze nevidět, že svět se vyvíjí, leč lze přehlédnout, že se vyvíjí nejen v dobrém, ale také ve zlém; ve vyjadřování pravdy, ale také ve lhaní. Božskou prozřetelností vedené dějiny spásy spějí ke konci, který bude mít rozměr nejen objektivní, ale i subjektivní, transcendentní i imanentní. A bude se zřejmě podobat lidské smrti, která není přirozená, ale plyne z prvotního lidského nepřijetí stvořitelské lásky Boha. Prorokuje to světu Ježíš Kristus svým Ukřižováním. Teprve potom bude Vzkříšení, kterým bude zrušeno i zpovědní tajemství, takže hříchy každého budou zjevné všem.

Někteří katolíci mají dojem, že v porozumění, o které usiluje víra, narážejí ve vztahu k nynějšímu pontifikátu, na těžkou svízel. Dost možná, že oproti předešlým pontifikátům je to skutečně novinka. Při bližším pohledu se však ukazuje, že tato svízel není tvořena ničím jiným než  člověčenstvím Kristova náměstka. Jde o svízel, podobnou znamení, které bránilo a zároveň umožnilo poznat betlémským pastýřům, kde hledat „Děťátko“.

Kromě toho, je neporozumění nynějšímu pontifikátu společným znakem nejen disidentů, ale i nadšenců současného papeže. Navzdory protichůdnosti svých postojů zůstávají totiž stoupenci obou táborů hermeticky uzavřeni ve světském horizontu, který nepřipouští svobodnou inspiraci, přicházející jedině od Boha. Ve Františkově pontifikátu se totiž vyskytují nejen akcenty, které odporují představám obou táborů, ale i takové, které s nimi souznějí. Každá strana však přikládá váhu jen jedněm, protože neumějí snášet neporozumění, které patří k životu z víry.

Nemožnost plného porozumění patří i k jádru samotného papežství, které nelze chápat v rámci pouhé politické čili mocenské (anti)logiky tohoto světa, jakkoli se v minulých dobách mohlo zdát, že se spása uskuteční „dějinným triumfem církve, cestou vzestupného pokroku“ (KKC, 677).  Pontifikát je nástroj Boží prozřetelnosti, která jediná je neomylná. Neporozumění je tedy druhou stranou mince často nesprávně chápaného dogmatu o papežské neomylnosti.

Nominalismus však postupně rozleptal lidský jazyk, vztahující se ke srozumitelné realitě, a nahradil jej verbálním nálepkováním, jehož jediným smyslem je získávat příznivce. Používáním slov a gest ve sdělovacích prostředcích se tak člověk postupně učí tomu, aby se k realitě a zejména k samotným lidem nevztahoval, nýbrž se jich zmocňoval, ať už jako příznivců či odpůrců.

Spasitel jde však jinou cestou. Boží království nezorganizujeme, nevybudujeme, ani nenastolíme. Jednak proto, že již „je mezi námi“ (srov. Lk 17,21) a jednak proto, že se uskuteční teprve „Božím vítězstvím nad posledním řáděním zla (KKC, 677)“ na konci časů.

Nominalistické myšlení, které od františkánského filosofa Viléma Ockhama nepřestává rozkládat srozumitelnost verbální komunikace, zajisté není výplod lidské podlosti, konspirativně šířený za pomoci finančních injekcí, jež nechybějí státotvorným, ani nadnárodním ideologiím. Je spíše projevem všeobecného skomírání lidského ducha, otráveného sebeláskou prvotního hříchu, drásajícího tělo lidstva lží, vynalezenou tím, kdo je vrahem od počátku, jak vyjevuje Přemožitel a Spasitel světa.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.