Rádio Vaticana

Duchovní rozlišování je odvaha vidět v našich lidských tvářích božské rysy

9.12.2019

Předmluva papeže ke knize Spisů jeho spirituála a učitele, otce Fiorita

Spisy otce Miguela Ángel Fiorita jsou již dlouho pramenem útěchy pro nás, kteří z jeho učení čerpáme, a jejich vydání přinese velké dobro celé církvi. Mistr Fiorito, jak jsme jej důvěrně nazývali my, argentinští a uruguyaští jezuité, často připomínal duchovní úvahu sv. Petra Fabera o důležitosti umění sdělovat Boží věci – dar, charisma i samo evangelium – v tomtéž dobrém duchu, v jakém byly přijaty (srov. pozn. 223 J. H. Amadeo a M. Á. Fiorito k č. 52 Petra Fabera v Krátký život, dlouhé cesty, Refugium, Velehrad 2004). Umět přijímat a umět sdělovat jsou dvě různé věci a každá je milostí. Výslovně je proto třeba prosit Pána o tu druhou, totiž umět sdělovat přijaté dobro ve správném duchu. Myslím, že toto vydání Spisů otce Fiorita, péčí otce Jose Luis Narvaja SI, tento úkol zcela splnilo.

Za zmínku stojí, že toto vydání bylo připraveno jedním z jeho žáků. Svědčí to o životnosti myšlení, které vytvořilo vlastní Školu. Charakteristikou Školy je myšlení sdílené žáky, kteří jej mohou rozvíjet v mistrově duchu, nikoli jen textu, a to svobodně a tvořivě. Vydání hlavního corpusu Fioritových spisů, chronologicky spojených, má zvláštní sílu a dovoluje opětovně poskládat život ve světle toho, co v něm působil Bůh, a objevovat význam času v každém jednotlivém fragmentu.

Je myslím také správné, že se myšlení, které dokázalo umenšovat samo sebe a dokonce se vydává publikováním, komentováním v poznámkách a tím, že se dává „vnímat a zakoušet“ druhým, je nyní prezentováno ve své důsledné jednoduchosti a pod svými názvy. Nikoli pro prázdnou slávu, nýbrž v evangelním smyslu, kterým Pán autorizuje reklamu, kterou máme poskytovat dobrým skutkům: »Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích« (Mt 5,16) Fioritovy spisy destilují duchovní milosrdenství – nauku pro toho, kdo nezná, dobré rady pro toho, kdo je potřebuje, nápravu tomu, kdo chybuje, útěchu zarmoucenému a pomoc k nabytí trpělivosti v neútěše, kdy se nesmí dělat, jak praví sv. Ignác, „žádná změna“ – všechny milosti, které spoluutvářejí a syntetizují ono velké dílo duchovního milosrdenství, jímž je vyučování a rozlišování. Rozlišování nás léčí z duchovní slepoty, tristní choroby, jež nám brání rozpoznat Boží čas a čas Jeho navštívení.

Otec Fiorito publikoval obrovské množství článků, poznámek a kometářů, ale pouze dvě knihy. Pro tu druhou, nazvanou Discernimiento y lucha espiritual (Rozlišování a duchovní boj), mne někdy v roce 1985 požádal o předmluvu. Podávám větu, kterou jsem tehdy napsal: „Duchovní rozlišování je odvaha vidět v našich lidských tvářích božské rysy.“

Fiorito zanechal stopu v mnohých a doufal, že tyto Spisy pomohou ovlivnit mnoho dalších. Zanechal nám božskou stopu, kterou vtiskl do jeho života Pán Ježíš, totiž nadšení pro Exercicie, jež jsou nástrojem umění „vnímat a zakoušet“ Pánovu stopu v naší duši i pomocí k jejímu očištění od každé obojakosti způsobem, jehož se lze držet zejména v situacích, kdy duchovní zlo zkouší všechno možné, aby nás zmátlo.

Fiorito měl zvláštní čich pro zlého ducha, dovedl poukázat na jeho činnost, rozpoznat jeho tiky a demaskovat jeho zkažené ovoce, pachuť špatnosti a zklamání, jež po sobě zanechává. V tomto smyslu lze říci, že byl mužem bojujícím proti jedinému nepříteli: zlému duchu, Satanovi, démonovi, pokušiteli, žalobníkovi a nepříteli lidské přirozenosti. Mezi praporem Krista a praporem Satana osobně zvolil našeho Pána. Ve všem ostatním se snažil rozlišovat „natolik, nakolik“ a ke každému se choval jako laskavý otec, trpělivý učitel a - bylo-li třeba - i rozhodný protivník, avšak vždycky uctivě a poctivě, nikdy jako nepřítel.

Jeho druhá kniha, které dal titul Buscar y hallar la voluntad de Dios (Hledat a nacházet Boží vůli), promlouvá o dobrodružné cestě následování Ježíše Krista, našeho Pána, ve snaze činit to, co je mu nejmilejší, tedy jeho „nejsvětější vůli“, jak říká sv. Ignác. My, kteří jsme otce Fiorita poznali v jeho pracovním prostředí, víme, že tato kniha má rozměry jeho osobní knihovny. Fioritova knihovna měla jednu zvláštnost – kromě společné části z regálů obložených knihami zde byla celá jedna stěna o šíři šesti a výšce čtyř metrů, sestavená z malých zásuvek, do kterých utříděně ukládal své „lístečky“ – záznamy o studiu, modlitbě a skutcích, které se vždy týkaly jednoho tématu Exercicií anebo Konstitucí Tovaryšstva. Sám je pak vyhledával, přičemž leckdy dost nebezpečně vystupoval po žebříku, aby je bez mnoha slov předal nějakému exercitantovi jako odpověď na neklid, se kterým se mu svěřil, nebo který sám vytušil v rozhovoru s ním.

Miguel Ángel Fiorito, jak prohlašuje Narvaja, byl v základu mužem dialogu a naslouchání. Mnohé lidi naučil, jak se modlit – tedy přátelsky hovořit s Bohem – a jak rozlišovat „znamení doby“ v dialogu s lidmi a realitou všech kultur. Jeho Škola spirituality je školou dialogu a naslouchání, která ve „správném duchu“ všem naslouchá, rozmlouvá s nimi a vše vyzkouší, aby si pak ponechala jen to dobré.

V jednom ze svých spisů Fiorito vypráví, že v druhé polovině svého života s větší intenzitou zakusil duchovní sílu Exercicií, a proto se jim věnoval a upřednostňoval je před jinými závazky. Dával a doporučoval Exercicie ve všech jejich formách – měsíční exercicie v naprosté samotě, exercicie v komunitním životě podle devatenácté poznámky a také „mírnější“ duchovní cvičení při několikadenních rekolekcích anebo v rámci lidových misií či novén.

Jako jezuitu jej vystihuje obraz prvního Žalmu – onen obraz stromu zasazeného u vodních proudů, který ve svůj čas přináší ovoce. Jako tento strom z Písma se Fiorito dokázal omezit na minimální prostor své místnosti v koleji Máximo de San José, v argentinském San Miguel, kde zapustil kořeny a vydal plody i květy – jak přiléhavě vyjadřuje jeho jméno – v srdcích nás, učedníků jeho Školy exercicií. Doufám, že nyní díky tomuto krásnému vydání jeho spisů, které dosáhlo výše velikého snu, zapustí kořeny, vydá květy a plody v životě mnoha lidí, kteří se sytí touž milostí, již otec Fiorito přijal a dokázal diskrétně sdílet v komentářích k Duchovním cvičením.

Přeložili Milan Glaser a Jana Gruberová

Papež František